Svět stál nad propastí

V druhé polovině října roku 1962 dělily svět pouhé minuty od vypuknutí třetí světové války. Na rozdíl od všech předchozích válek by však tato byla vedena zbraněmi jiného řádu: raketojadernými prostředky. To by s největší pravděpodobností přineslo zánik naší civilizace. 

Převážnou část roku 1961 prožila světová veřejnost v napětí. K uklidnění nepřispělo ani setkání státníků dvou supervelmocí SSSR a USA - N. S. Chruščova s J. F. Kennedym ve Vídni na počátku června. Zatímco americký prezident se chtěl dohodnout na způsobu, jak odvrátit konflikty v oblastech, kde se střetávají zájmy obou zemí, choval se Chruščov agresivně, se zjevnou nechutí usilovat o dorozumění s USA.

V následujících týdnech kulminovala druhá berlínská krize a kolem západních sektorů Berlína vyrostla v srpnu monstrózní zeď, která se na tři desetiletí stala symbolem studené války. Nervozita opadla až poté, co Chruščov na XXII. sjezdu KSSS 17. října odvolal své ultimátum o Berlínu.

Zcela zjevný neúspěch a tvrdá kritika kremelských jestřábů přiměly Chruščova k další akci, která nesla všechny rysy jeho rozhodování – byla impulsivní, vysoce hazardní, se záměrem soupeře překvapit a vyvést z rovnováhy. Ve skutečnosti však přivedla celý svět na pokraj jaderné války.

V jarních měsících roku 1962 zpracoval sovětský Generální štáb plán operace Anadyr, podle něhož měly být na Kubu přepraveny tři raketové pluky vyzbrojené jadernými prostředky středního dosahu typu R-12 (celkem 24 odpalovacích zařízení) a dva pluky vyzbrojené typy R-14 (16 odpalovacích zařízení). Kontingent tvořily dále dvě divize PVO, letecký stíhací pluk a bombardovací pluk. Celkem mělo být na Kubu přepraveno na 40 tisíc vojáků a značné množství zbraní a vojenské techniky.

Americké rozvědce zůstal přesun zbraní i vojáků a námořníků sovětského expedičního sboru na dlouhou dobu utajen. O to překvapivější byly informace získané 29. srpna 1962 během letu amerického výzvědného letounu U-2 nad kubánským územím. Na fotografiích byla bezpečně identifikována odpalovací stanoviště raket. Vzhledem k jejich omezenému doletu (24 mil) šlo o rakety obranné. Sověti ve svém prohlášení z 11. září odmítli, že by na „ostrově svobody“ instalovali také rakety delšího doletu, stejně tak evidentní skutečnosti popírali sovětský velvyslanec v USA Dobrynin (který o nich skutečně nevěděl) a ministr zahraničních věcí Gromyko.

Situace se vyhrotila v druhé polovině října. Poté, so se Američanům podařilo shromáždit kompletní dokumentaci o přítomnosti sovětských raket, které byly schopny zasáhnout města na jihovýchodě USA i města na východním pobřeží včetně Washingtonu, rozhodli se s těmito skutečnostmi seznámit OSN, svolat mimořádné zasedání Organizace amerických států a zřídit zvláštní pracovní výbor. Současně byla vyhlášena plná bojová pohotovost amerických ozbrojených sil (včetně strategických) a na Floridě se soustřeďovaly výsadkové jednotky a námořní pěchota k invazi na Kubu.

Občany USA a celou světovou veřejnost informoval o vážné mezinárodní krizi prezident Kennedy v televizním projevu 22. října. Současně oznámil, že na ostrov byla uvalena „karanténa“ – plavidlům s nákladem válečného materiálu nebude povoleno pokračovat v cestě. Zda se tyto lodě a doprovodné ponorky zastaví či změní kurz, mohla světová veřejnost sledovat v přímém televizním přenosu.

Napětí dostoupilo vrcholu, když se lodě přiblížily 24. října k linii blokády. Co se stane, jestliže ji překročí? Nebude se případný útok na sovětské plavidlo rovnat vyhlášení války?

Sovětský svaz však nebyl na konfrontaci připraven a lodě se obrátily zpět. O dva dny později několik plavidel mířících na Kubu změnilo kurz. Krize však ještě zažehnána nebyla, neboť letecké snímky jednoznačně prokázaly, že po uvalení karantény se na Kubě výrazně zrychlila výstavba raketových základen. Až po důrazném varování Kennedyho, že USA jsou připraveny letecky zaútočit na sovětské základny, Chruščov posléze souhlasil se stažením sovětských raket, výměnou za slib daný během tajných jednání, že USA nenapadnou Kubu a stáhnou své rakety z Turecka.

Obě krize z počátku 60. let přinutily obě supervelmoci k hledání mechanismů, které by dokázaly v budoucnu obdobné riziko minimalizovat. V následujícím roce byla mezi Bílým domem a Kremlem zřízena tzv. horká linka, v srpnu téhož roku došlo k podpisu smlouvy o zákazu jaderných zkoušek v atmosféře, v kosmickém prostoru a pod vodou.

Jaroslav Láník