„Trestná výprava“, která se vymstila – rakousko-uherská ofenziva v Jižním Tyrolsku na jaře 1916

Nemusíte být vojenskými stratégy, abyste pochopili, že válka na více frontách proti koalici silnějších nepřátel není dlouhodobě udržitelná. Z této pasti vede jen jediná cesta – soustředěným úderem vyřadit z boje nejslabšího z nepřátel, a tak přinejmenším vyrovnat vzájemné síly. Na počátku roku 1916 se v takto nepříznivé situaci ocitly Ústřední mocnosti. Jak s ní naložily, to patří k odstrašujícím příkladům koaliční (ne)spolupráce.

Stíny znepokojení

Bilance válečných operací roku 1915 zdánlivě hrála do noty Ústředním mocnostem. Na východní frontě německá a rakousko-uherská vojska prolomila ruské linie a v následujících bojích postoupila o stovky kilometrů na východ. Společně s Bulharskem obsadila Srbsko podporované Dohodou a Turecko s německou a rakousko-uherskou pomocí odvrátilo pokusy o ovládnutí černomořských úžin. Ani opakovaným italským ofenzívám na řece Soči se nepodařilo vážněji narušit tamní rakousko-uherskou obranu. A přece tyto úspěchy nepřinesly Ústředním mocnostem kýžené rozhodující vítězství. Jejich stratégové si uvědomovali, že čas pracuje proti nim a že s prodlužujícím se konfliktem se jednou projeví větší lidský i hospodářský potenciál Dohody.

Na počátku roku 1916, po sedmnácti měsících bojů, bylo zjevné, že obávaná situace nastává. Nejenže dohodové státy v počtech divizí o pětinu převyšovaly své nepřátele, ale také efektivnější organizací válečného hospodářství se úspěšně vypořádávaly s nedostatky v oblasti výroby střeliva a dalšího válečného materiálu, s problémy, které už od podzimu 1914 svazovaly jejich činnost na bojištích. Jestliže během roku 1915 Ústřední mocnosti ještě těžily z nedokonalé koordinace dohodových ofenziv, v následujícím roce se tak dít nemělo.

Hlavní obrysy společné strategie dohodových států přinesla počátkem prosince 1915 mezispojenecká konference v Chantilly, která ve snaze znemožnit nepřátelům přesuny záloh mezi jednotlivými frontami stanovila zásadu souběžných a současných ofenzív na všech evropských bojištích.

Každý na svém...

Byť situace v táboře Ústředních mocností vyžadovala největší míru vzájemné synchronizace, paradoxně docházelo k pravému opaku. Jediné, na čem se náčelník německého generálního štábu Erich von Falkenhayn shodl se svým rakousko-uherským protějškem Franzem Conradem von Hötzendorf, byla nutnost vyřadit z války některého z protivníků. Ale kterého?

Zatímco Falkenhayn pokládal za nejvhodnější cíl oslabenou Francii a západní frontu prosazoval nekompromisně za nejlepší místo pro uskutečnění takového záměru, Conrad jednoznačně upřednostňoval úder proti Itálii. Když Conrad přišel s konkrétním návrhem společného úderu z oblasti Jižních Tyrol do Benátské nížiny, do týlu italských armád na Soči, Falkenhayn, plně soustředěný na západní frontu a na Verdun, jej rezolutně odmítl podpořit.

V klíčových strategických úvahách a záměrech na rok 1916 tak spolu oba náčelníci generálního štábu nenašli společnou řeč – popravdě se ani moc nesnažili. Osobně si nebyli nijak blízcí a jejich profesní vztah byl rezervovaný. Conrad si ve vzájemných jednáních nechtěl připustit, že po neúspěších vlastních armád a četných žádostech o pomoc nemá vůči Falkenhaynovi pozici rovnocenného partnera, což se mu jeho německý protějšek nezdráhal připomenout. Oba náčelníci si nehodlali vycházet vstříc a přestože okolnosti velely spolupracovat ve společném zájmu a hledat kompromisy, každý si plánoval a tvrdošíjně prosazoval své.

Vpád do náruče protivníka

Když se koncem února rozhořely boje o Verdun, zahájila italská armáda na francouzskou žádost 11. března odlehčující ofenzívu na sočské frontě. V pořadí pátou bitvu na oné řece však poznamenala nedostatečná příprava, a tak útok v pěti dnech ztroskotal. Rakousko-uherské Vrchní armádní velitelství plán úderu z Jižních Tyrol nepustilo ze zřetele, třebaže se muselo spolehnout pouze na vlastní skromné síly stahované též z východní fronty. Těch ovšem nebylo dost na to, aby c. a k. armáda zároveň útočila i bránila Italům v přesunu záloh ze sočské fronty.

Výhled na úspěch ofenzívy dále snížilo i nepříznivé počasí, které operaci zpozdilo o celý měsíc. Moment překvapení přirozeně zmizel, když soustředění sil takového rozsahu nezůstalo před Italy utajeno. V důsledku zdržení tak na c. a k. jednotky čekal v den útoku skoro třikrát početnější nepřítel, než kdyby byly vyrazily v původně plánovaném termínu.

Ofenzíva, kterou rakousko-uherská propaganda pojímala jako výpravu s cílem ztrestat zrádnou Itálii, vyrazila 15. května z výchozích postavení jihovýchodně od Trenta a zpočátku slavila úspěchy. Jednotkám útočícím v těžkém horském terénu se podařilo dobýt města Asiago a Arsiero, ale další postup jim znemožnily početné italské zálohy a vlastní zásobovací těžkosti. K tomu všemu se přidaly katastrofální zprávy o ruském průlomu na východní frontě, po nichž následoval překotný přesun části sil zpět na toto bojiště k zastavení zlověstné Brusilovovy ofenzivy. Bez perspektivy dalšího postupu a pod náporem italských protiútoků nakonec zazněl rozkaz k ústupu do lépe hájitelných pozic. Fronta se tak znovu ustálila v horách.

Italové v bojích ztratili na 237 tisíc mužů, z čehož připadlo 35 tisíc na padlé a 52 tisíc na zajaté a nezvěstné. Ztráty na životech, které utrpělo útočící rakousko-uherské vojsko, byly mnohem nižší – 11,5 tisíce padlých, 48 tisíc raněných a 7 tisíc zajatých a nezvěstných. Pro neúspěšnou armádu po nepovedené ofenzivě však byla vážnějším problémem ztráta důvěry jak vlastních vojáků, tak německého spojence, jenž musel znovu přispěchat na pomoc a zachraňovat východní frontu před Brusilovovým náporem.

Sočská odveta

Začátkem srpna 1916 se Italové odhodlali k opětnému útoku na sočské frontě. V pořadí šestá ofenzíva jim přinesla nečekaný úspěch – vytlačili c. a k. jednotky z pravého břehu Soči, dobyli město Gorici a dosud největší část rakousko-uherských postavení na Krasu. Do konce roku italská armáda spustila ještě další tři sočské ofenzívy – sedmou až devátou. V poměru k utrpěným ztrátám nebyly jejich výsledky nijak valné, ale drobný územní zisk u Gorice a na Krasu Italům přece jen přinesly.

Zarputilá Conradova snaha navzdory nepříznivým podmínkám na vlastní pěst napravit vojenské renomé podunajské monarchie v jihotyrolských horách, a tím se vymanit ze strategické závislosti na svém silnějším a schopnějším spojenci, vyústila v selhání, jež ve svých důsledcích vedlo jen k dalšímu prohloubení již tak podřadného postavení Rakouska-Uherska vůči Německu.

Stávalo se čím dál zjevnějším, že c. a k. vojsko samo nestačí na ofenzivní operace velkého formátu a že bez německé pomoci se už prakticky neobejde. Tudy ovšem vedla cesta k definitivní porážce a rozpadu habsburského soustátí.

Tomáš Kykal