Bojové působení pražských „Osmadvacátníků“ u Stebníckej Huty na počátku dubna 1915 není ani po zásadních příspěvcích Josefa Fučíka uzavřenou kapitolou dějin české účasti v první světové válce. Prokázala to už před čtyřmi lety bádání Richarda Leina a Matúše Korby.
Prvně jmenovaný věnoval případu dlouho tradované hromadné dezerce polovinu své disertace, kterou úspěšně obhájil na vídeňské univerzitě a v roce 2011 vydal knižně pod titulem Pflichterfüllung oder Hochverrat? : die tschechischen Soldaten Österreich-Ungarns im Ersten Weltkrieg [Splnění povinnosti, nebo velezrada? Čeští vojáci Rakouska-Uherska v první světové válce]. Richard Lein provedl podrobnou rekonstrukci události v takovém rozsahu a s takovou pramennou základnou, jako zatím nikdo před ním.
Dal si přitom velmi záležet na tom, aby vyčerpal všechny relevantní archivní materiály uložené jak ve vídeňském Kriegsarchivu, tak i v pražském Vojenském historickém archivu. Využil především válečné deníky, bojová i situační hlášení, a to napříč všemi úrovněmi rakousko-uherského velení v inkriminovaném úseku. S pomocí jmenných výkazů ztrát pluku poodkryl konkrétní počty a druhy ztrát jednotlivých setnin. Rozbor veškerých těchto podkladů ukázal na nejpravděpodobnější příčiny neúspěšné obrany pozic hájených příslušníky c. a k. pěšího pluku č. 28.
Rozkaz k překotnému nasazení „Osmadvacátníků“ přišel v důsledku velmi závažného ruského průlomu na choulostivém rozhraní dvou armád, v úseku 28. pěší divize. Během jediného dne, 25. března 1915, zela v sestavě této divize více než 6 km široká mezera rozpínající se v obtížně přístupném zimním karpatském terénu. Zatímco brigádě na levém křídle divize se podařilo zachytit na hřebenech vrchů na poslední plánované linii obrany, pravé křídlo ustupovalo pod velkým tlakem a neuspořádaně podél hlavní cesty až ke Zborovu, kde se zastavilo až na pásu výšin jižně od Stebníku.
Nezkušení vojáci
C. a k. pěší pluk č. 47, jehož obranný úsek prorazili Rusové jako první, přišel do večera o 1100 mužů - o 40% svého bojového stavu. Nepochybný dopad na úroveň bojových schopností a potažmo ztrát této jednotky měla skutečnost, že krátce před ruským útokem pluk přijal čerstvé posily nezkušených a nedostatečně vycvičených vojáků svého VIII. pochodového praporu. Tento faktor později sehrál svou významnou roli i v případě „Osmadvacátníků“. Začlenění tu však bylo ještě méně příznivé, protože vojáci VIII/28 pochodového praporu nastupovali s plukem přímo do protiútoku. Ten po dvou dnech ustrnul a nezkušené vojáky zanechal vyčerpané v nehostinném terénu, kde vázlo zásobování i spojení, navíc rozmístěné v postavení takticky nevýhodném pro obranu. Ocitli se tváří v tvář podmínkám, s nimiž by zápolili i zkušení válečníci. Přitom s výjimkou několika rekonvalescentů se pochodový prapor „Osmadvacátníků“ skládal hlavně z náhradních záložníků, kteří v míru na vojně prodělali jen 10ti týdenní základní výcvik.
Neprospělo ani to, že kvůli překotnému stěhování náhradního praporu do Szegedu v únoru 1915 se těmto Ersatzreservistům dostalo před odjezdem na frontu pouhých šesti, místo osmi neděl výcviku. Aby obtíží nebylo málo, materiální nedostatky, s nimiž se rakousko-uherská armáda potýkala v průběhu zimy 1914/1915, způsobovaly, že příslušníci pochodových formací dostávali zbraně zpravidla krátce před odjezdem do pole, a tak z nich často ostrou ránu vypálili teprve na frontě. O dobrém zvládnutí taktiky palby v boji nemohla být ani řeč. Těmto vojákům scházela palebná disciplína, která měla velký význam v obraně proti útokům nepřítele, kdy bylo třeba rychle soustřeďovat a přenášet palbu na exponované úseky.
Chvat, s nímž proběhlo doplnění a zasazení pěšího pluku č. 28 do boje, se odrazil v malé soudržnosti jednotky. Pluk nedostal příležitost ke konsolidaci na klidném úseku fronty, natož v záloze. Souhra neblahých okolností způsobila, že osudnému ruskému útoku z 3. dubna 1915 čelilo vojensky mimořádně neefektivní uskupení, jehož příslušníci předtím strávili týden v extrémních podmínkách na slabě opevněných pozicích, a to bez naděje na vystřídání či jen lepší zásobování. Bylo zásadní chybou rakousko-uherského velení, že nebralo v úvahu reálné schopnosti a možnosti svých podřízených a že trvalo na hájení málo příhodných pozic proti místy až pětinásobné přesile.
Pod soustředěným náporem ruského útoku z 3. dubna přišel pěší pluk č. 28 o svá postavení na vrcholech i v údolí u Stebníckej Huty. Podle výkazů za období od 3. do 5. dubna 1915 zaznamenal ztrátu 124 padlých, 32 raněných, 660 zajatých a 645 pohřešovaných – celkově 1461 mužů. Linie rakousko-uherské obrany se ustálila přibližně v místech, odkud 27. března vyrážel pluk do protiútoku. Jednotky, třebaže podstatně oslabené, se v podstatě vrátily do lépe hájitelných postavení. Z taktického hlediska je třeba podotknout, že situace na tomto úseku ani zdaleka nedosahovala závažnosti průlomu z 25. března 1915.
Bezprostředně po ruském útoku se z boje navrátilo pouhých 150 „Osmadvacátníků“ a do týdne se stav zvýšil na 276 mužů s jedním kulometem. Na velitelství pluku, nic zlého netušíce, doufali, že se pluk v příštích týdnech s přicházejícími pochodovým prapory znovu postaví na nohy. Neměli důvod čekat cokoli jiného, neboť už jednou, v bojích u Limanowa-Łapanów, byl pluk téměř zničen, ale přesto jej v nejkratším čase doplnili a brzy opět nasadili. Tentokrát ovšem pod dojmem zpráv, že pluk zradil, nekladl v boji adekvátní odpor a že se jeho vojáci nepříteli hromadně vzdávali, přistoupil velitel III. sboru k rychlé exemplární akci, jež do dvou týdnů zbavila pluk cti i existence. Nejvyšším císařským rozhodnutím byl rozpuštěn.
Neoprávněné obvinění
V souvislosti s pozdějším obnovením pluku se Richardu Leinovi podařil objev hodný pozornosti. Nalezl citaci rozhodnutí divizního soudu 28. pěší divize, v níž stojí, že na základě podniknutých šetření „rovněž 3. dubna 1915 konal pěší pluk č. 28 před nepřítelem svou povinnost“ a že k nepříteli přeběhly „jen jednotlivé národnostně poštvané a nespolehlivé osoby“. Vyšetřovací dokumentace, již auditoři uzavřeli někdy v průběhu roku 1916 a na jejímž základě se soud vyjádřil, se bohužel nedochovala. Nikdy nepublikovaný soudní rezultát však sám o sobě staví záležitost rehabilitace pluku do trochu jiného světla, než jak je dosud vnímána.
Jak známo, o znovuzřízení pluku v prosinci 1915 se zasloužil zbylý XI/28 pochodový prapor, který svými bojovými úspěchy na sočské frontě symbolicky smyl hanbu od Sebníckej Huty. Zůstalo u této verze i přesto, že se později podle zmíněného šetření kolektivní obvinění vůči pluku ukázalo jako neoprávněné. Nikdo ale nezveřejnil očistné rozhodnutí rakousko-uherské vojenské justice. Nikdo neprohlásil, že exemplární trest likvidace, který pěší pluk č. 28 stihl, byl neadekvátní. Ostatně pluk v té době už opět bojoval, a tak se tato skutečná rehabilitace zdála patrně nadbytečná. Tím spíše, pokud by měla celý případ znovu rozjitřit a případně poukázat na jiná selhání.
Pakliže můžeme úřední materiály rakousko-uherské provenience považovat v souvislosti s případem pěšího pluku č. 28 za důkladně vytěžené, platí to o ruských pouze částečně. Matúš Korba upozornil v roce 2009 ve svém on-line článku Legenda o dezercii pražského 28. pešieho pluku v Karpatoch na knihu Aleksandra Kručinina Rossijskij polk s finskim imenem : očerki istorii Orovajskogo polka : (1811-1920). [Ruský pluk s finským jménem : přehled dějin Orovajského pluku (1811-1920)], z níž cituje pasáž o bojovém nasazení proti „Osmadvacátníkům“ na počátku dubna 1915. Vyplývá z ní, že ruskému útoku předcházel intenzivní průzkum a přísun posil.
Útok sám byl pečlivě připravený a natolik prudký, že Rusové obsadili pozice obránců prakticky z chodu. V oficiálních ruských záznamech o boji nenajdeme dobrovolně se vzdávající obránce – hovoří se důsledně o zajatcích. Kručinin ve své práci rekapituluje, že 195. Orovajský pluk během 3. dubna 1915 zajal 8 důstojníků a 762 vojáků při vlastních ztrátách 6 padlých a 62 raněných. Ani další hlášení důstojníků Orovajského pluku, která Matúš Korba získal z fondů Ruského státního vojensko-historického archivu (RGVIA), nezmiňují vzdávající se vojáky, ale popisují bojovou akci pod nepřátelskou palbou, při níž došlo k úspěšnému dobytí rakousko-uherských postavení a k zajetí části obránců. Komplexní rozbor založený na ruských pramenech v rozsahu operační analýzy, jakou vytvořil Richard Lein, však zatím schází.
Jestliže se v pramenech ruské provenience zjevně otevírají další možnosti bádání, detailnější sondu na základě domácích zdrojů by si zasloužili i sami zajatí „Osmadvacátníci“: Jaké byly jejich motivace k ukončení boje? Kolik z nich vstoupilo do řad československých legií a jak záhy po svém zajetí? Takové otázky i mnohé jiné dosud vyvstávají kolem události, jež je vnímána jako vztažný bod české účasti v první světové válce.
Tomáš Kykal