Urychlené vyzbrojování ČSLA v druhé polovině sedmdesátých let

Od sedmdesátých let minulého století usiloval Sovětský svaz o postavení globální mocnosti. Už pouhý rok (!) od podpisu Závěrečného aktu v Helsinkách zahájil na svém území rozmísťování raket středního doletu RSD-10 Pioněr (kód NATO SS-20 Saber) a pokračoval v mohutném konvenčním zbrojení. Na jednání Politického poradního výboru Varšavské smlouvy 26. listopadu 1976 bylo rozhodnuto o zdokonalení výzbroje Československé lidové armády dovozem zbraní ze SSSR.

V sedmdesátých letech Sovětský svaz hodlal využít přechodného oslabení USA, kdy v důsledku války ve Vietnamu se v jeho zahraniční politice i v postojích veřejnosti projevoval tzv. vietnamský syndrom, vyznačující se neochotou a obavami z opětovného použití vojenské síly jako nástroje zahraniční politiky. Vnitropoliticky byly USA oslabeny aférou Watergate a ekonomicky probíhající recesí způsobenou prvním „ropným šokem“, kterou sovětští ideologové interpretovali jako další fázi závěrečné krize kapitalismu. Raketový vzestup cen surovin na světových trzích (především ropy a zemního plynu) naproti tomu přinesl příliv značných finančních prostředků z jejich vývozu do sovětského rozpočtu. Rozšiřování vlivu v jihovýchodní Asii a v Africe pak vedlo některé z představitelů SSSR k myšlence, dále upevnit velmocenské postavení v rámci „celosvětového revolučního procesu“.

Představitelé SSSR si byli vědomi, že v nastalém konfliktu by i přes rychlé obsazení západní Evropy došlo k plošnému zpustošení značné části Sovětského svazu. Východisko spatřovali v zavedení nové, především raketové, techniky do výzbroje své armády a armád členských států Varšavské smlouvy. Pouhý rok (!) od podpisu Závěrečného aktu v Helsinkách Sověti zahájili rozmísťování raket středního dosahu RSD-10 Pioněr (kód NATO SS-20 Saber). Díky zvýšenému dosahu, přesnosti zásahu a především třem samostatně naváděným jaderným hlavicím, mohl jejich úder takřka v jediném okamžiku zničit důležitá vojenská zařízení a stanoviště v západní Evropě a zlikvidovat schopnost západoevropských států provést odvetný jaderný úder. USA by tak musely řešit dilema, zda vystoupit na jejich obranu a riskovat tím zničení vlastní země.

Za situace, kdy NATO po stažení raket Thor a Jupiter nedisponovalo v Evropě žádným systémem středního dosahu odpalovaným ze země, byl tento krok oprávněně vnímán jako nástroj k vyvíjení nátlaku na západoevropské státy, jako snaha vnést rozkol mezi nimi a USA a vědomé porušení stávající rovnováhy sil.

Současně Sovětský svaz pokračoval v konvenčním zbrojení a od svých satelitů požadoval posilovat své armády a rozvíjet zbrojní průmysl. Na zasedání Politického poradního výboru Varšavské smlouvy 26. listopadu 1976 byla projednána zpráva Hlavního velitele Spojených ozbrojených sil (SOS) a vytýčena opatření k zvýšení bojeschopnosti SOS, zdokonalení systému velení, zavádění nových vzorů výzbroje a záměny zastaralé techniky, zvláště letounů a tanků. Usnesení Politického poradního výboru projednal také Výbor ministrů obrany Varšavské smlouvy na svém zasedání 10.–11. prosince.

Úkoly, které vyplynuly z tohoto jednání, se zabývala Rada obrany státu na 26. schůzi dne 27. ledna následujícího roku. Dodávky bojové techniky měly odstranit „slabá místa“ ve výzbroji ČSLA v letectvu, tankovém vojsku, protivzdušné obraně státu a vojskové protivzdušné obraně. Schválený seznam zbraní a bojové techniky obsahoval řadu položek v celkové výši 4,5 mld. Kčs.

Ve dnech 16.–18. února proběhla konzultace specialistů ČSLA na Generálním štábu Sovětské armády a štábu Spojených ozbrojených sil, kde byly posouzeny konkrétní možnosti dodávek nových vzorů zbraní a bojové techniky, které následně projednal ministr národní obrany armádní generál M. Dzúr s ministrem obrany SSSR maršálem D. F. Ustinovem 4.–5. března 1977.

Vzhledem k tomu, že u některých námi požadovaných zbraní nebyl v SSSR dořešen vývoj či příprava výroby, byly jako předčasné odmítnuty dodávky protiletadlového raketového kompletu dalekého dosahu S-200, bezpilotních letounů taktického průzkumu nebo projednávání dodávek bylo odsunuto na pozdější dobu (protiletadlový raketový komplex OSA-AK). Další požadavek na jeden až dva letouny MiG-25R označili Sověti za neefektivní a doporučili nákup ještě zvážit, neboť cena tohoto stroje byla několikanásobně vyšší než MiG-23.

Následně ministr národní obrany v součinnosti s místopředsedou vlády ČSSR a předsedou Státní plánovací komise Václavem Hůlou zpracoval návrh na dovoz vojenské techniky ze Sovětského svazu, který projednala Rada obrany státu na své 27. schůzi dne 13. května 1977.

K splnění usnesení Politického poradního výboru bylo rozhodnuto zabezpečit dovoz vojenské techniky a materiálu ve výši 2,92 mld. Kč. Na léta šesté pětiletky (1976–1980) se však plánoval pouze nákup jedné letky (10 bojových a 2 cvičných letounů) MiG-23BN v celkové hodnotě 1,2 mld. Kčs. Prostředky na dovoz jedné letky stíhacích letounů MiG-23MF (též 1,2 mld. Kčs), 4 ks bojových vrtulníků Mi-24BN (0,2 mld. Kčs), výzbroje pro jeden tankový prapor (31 ks T-72 v hodnotě 0,3 mld. Kčs), jednu četu PVO (4 ks protiletadlového raketového komplexu Strela-1M) a 20 kompletů PTŘS FAGOT a technického vybavení, trenažérů, raket, učebního a technického zabezpečení a munice nebyly do roku 1980 zajištěny. Šlo o celkovou sumu 1,72 mld. Kčs.

Ve snaze nalézt tyto prostředky byly kráceny dovozy z ostatních socialistických států a prodloužena životnost dosluhující starší techniky, k jejíž modernizaci mělo dojít až po roce 1980. Těmito opatřeními se podařilo získat cca 800 mil. Kč, o dalších 742 mil. byly na léta 1977–1979 navýšeny dovozní limity a zbývající prostředky zabezpečila Státní plánovací komise ve spolupráci s ministerstvem financí.

Podobná situace se opakovala v roce 1983, kdy na svém zasedání 5. ledna Politický poradní výbor doporučil zvýšit bojovou pohotovost a bojeschopnost ČSLA urychleným zavedením nové moderní techniky ve výši 3,6 mld. Kčs. Také tyto prostředky nebyly naplánovány a opět tak vyvstala otázka, kde na novou techniku vzít.

Jaroslav Láník