V úloze Jidáše – tragický případ selhání rt. Karla Čurdy

Přes nevídaný teror, který po atentátu na Reinharda Heydricha nacisté v obsazených českých zemích rozpoutali, nemělo Gestapo ani po téměř třech týdnech od 27. května stopu, která by navedla pátrání správným směrem. Teprve 16. června 1942 se v Petschkově paláci dobrovolně přihlásil jedenatřicetiletý příslušník výsadku OUT DISTANCE, rt. Karel Čurda a učinil obsáhlé doznání…

Čurda odešel do zahraničního odboje mezi prvními, v červnu 1939. Od roku 1935 sloužil v armádě jako poddůstojník z povolání, roku 1938 byl přijat k finanční stráži, což dokládá jeho naprostou státní spolehlivost i nezpochybnitelné schopnosti. V září 1938 byl zařazen k prvosledové jednotce Stráže obrany státu na Hlučínsku.

Na rozdíl od často citovaných tvrzení, že již během pobytu ve Velké Británii patřil k problematickým vojákům, hovoří archivní dokumenty zcela opačně. Jeho předválečná i válečná hodnocení jsou plná superlativů – počátkem února 1942, tedy jen několik týdnů před odchodem do akce, napsal jeho velitel: „Energický, velmi dobrých znalostí i schopností. Velmi dobře způsobilý k vedení menší jednotky. Samostatný a spolehlivý pracovník. Velmi dobrý poddůstojník.“

Bez pochyby byl také upřímným vlastencem. V květnu 1946 např. napsala česká reemigrantka z Francie, u níž Čurda trávil svoji válečnou dovolenou v roce 1940, soudu dopis, v němž uvádí: „A teď se ptám nejen Vás, ale i sama sebe, je-li možno, aby člověk, který se slzami v očích mě zapřísahal, abych učila svého syna lépe česky, zradil. Tehdy mě řekl, my všichni položíme své životy na oltář vlasti, ale naše republika musí být zachráněna. Při památce své matky přísahal pomstu všemu, co bylo německé!“

Prošel Polskem a Cizineckou legií. Ve Francii sloužil u 3. pěšího pluku, který však na frontu v červnu 1940 nakonec neodjel. Ve Velké Británii byl zařazen u automobilní roty čs. brigády. Ke speciálnímu výcviku se přihlásil dobrovolně.

Podle všech těchto dokumentů při výběru Karla Čurdy pro tajné poslání ve vlasti nedošlo ze strany čs. vojenské zpravodajské služby k žádnému pochybení. Tvrzení tradovaná od poloviny 60. let v pracích některých českých historiků, poukazující na Čurdovy údajné pochybné charakterové vlastnosti, jsou s největší pravděpodobností dezinformací zamířenou především proti Moravcově londýnské zpravodajské službě.

Byl zařazen do operace s krycím označením OUT DISTANCE a spolu s npor. Adolfem Opálkou a des. asp. Ivanem Kolaříkem vysazen 28. března 1942 u Ořechova. Přestože skupina měla při přistání problémy a rozešla se, Čurda se během několika dní spojil se svým velitelem a následně se plně zapojil do ilegální práce (podílel se např. na přípravě náletu na plzeňskou Škodovku).

Atentát jej zastihl na cestě za sestrou do Kolína. Okamžitě se vrátil do Prahy a noc z 27. na 28. května 1942 přečkal v ilegálním bytě v Nuslích. Během ní zažil razii, při níž se schoval do světlíku. Druhého dne odjel do Nové Hlíny. Je zřejmé, že předpokládal, že v relativní vzdálenosti od Prahy (asi 150 km) přečká lépe represe, jejichž rozsah si v tu chvíli neuměl nikdo představit.

Rozhodnutí obrátit se na členy vlastních rodin nebylo u výsadkářů nijak vzácné. Souběžně se stupňováním represí se Čurda v Nové Hlíně však ocital pod čím dál větším tlakem. Přečkal zde další dvě domovní prohlídky, při nichž nebyl objeven jen náhodou. Denně četl o popravách rodin svých přátel z jiných výsadků. Rozhodujícím momentem byla zřejmě zpráva o vyhlazení Lidic. Nelze brát na lehkou váhu ani to, že Nová Hlína byla mnohem menší obcí než Lidice a žily zde kromě jeho matky i rodiny tří jeho sourozenců, kteří se na jeho ukrývání také podíleli. Sám byl jediným, kdo z obce v roce 1939 odešel do zahraniční armády. Je zřejmé, že tento velký tlak nakonec neunesl.

Existují svědectví o tom, že se až do té doby, než jej Gestapo propustilo na svobodu, domníval, že bude nakonec stejně zastřelen. Mnoho optimismu mu nedodalo ani to, že obratem po té, co se přihlásil, byla celá jeho rodina pozatýkána. Otrávit se zřejmě nepokusil, ale nechal si v ústech ampuli s jedem. Finanční odměna 20 milionů korun vypsaná okupanty a protektorátní vládou (z níž nakonec dostal pět milionů) nehrála v jeho jednání zřejmě žádnou roli.

Čurdova další úloha jako konfidenta je mimořádně temná. Gestapo jej využívalo proti českému odboji. Jako provokatér vystupoval v roli parašutisty z Velké Británie a byl nasazen i proti výsadkovým skupinám vyslaným sem ze Západu v dalších operačních vlnách. To bylo pro odboj mimořádně nebezpečné, protože ostatní parašutisté jej znali. Jako v podstatě jediný bývalý parašutista, který se ocitl v podobné situaci, se ani v náznaku nepokusil vymanit z vlivu Gestapa a vrátit se k odboji. Na druhou stranu, v závěru války již jako konfident v důsledku své závislosti na alkoholu využíván v podstatě nebyl. Problémy s alkoholem se u něj, oproti všeobecně vžitému mínění, začaly projevovat až v době jeho konfidentské činnosti a bylo by je snad možné označit jako jeden z projevů špatného svědomí.

Souzen byl v dubnu 1947 spolu s dalším bývalým parašutistou, čet. Viliamem Gerikem, Slovákem, který se jako vůbec první parašutista po rozbití své skupiny dobrovolně přihlásil protektorátním úřadům. Oba byli odsouzeni k trestu smrti. Oba trest přijali, nepožádali o jeho odklad, ani nežádali presidenta republiky o milost. Podle jedněch svědectví se Čurda před popravou choval cynicky, podle jiných byl zcela apatický.

Jiří Plachý