Před čtvrt stoletím, 29. prosince 1989, byl zvolen prezidentem Československa Václav Havel. Obsazení prezidentského úřadu představitelem občanské opozice mělo obrovský faktický i symbolický význam. Nasměrovalo celou zemi k Západu, k demokratickému vývoji, bez zdržování a hledání „třetích cest“. Ale dny předcházející této volbě nebyly jednoduché.
Mezi požadavky, které Občanské fórum formulovalo po svém založení 19. listopadu 1989, patřilo i odstoupení prezidenta ČSSR Gustáva Husáka z funkce. Husák představoval symbol „normalizace“, tedy více než dvacetileté politické nehybnosti a společenské represe.
Občanské fórum vymezilo 28. listopadu, tedy bezprostředně po generální stávce, Husákovi lhůtu k demisi symbolicky na Den lidských práv, 10. prosinec 1989. K tomuto datu se vztahovala zejména tradice disentu. A 9. prosince 1989 večer skutečně Gustáv Husák odstoupil.
O kandidatuře Václava Havla se začalo ve vedení Občanského fóra vážně hovořit kolem pátého až šestého prosince. Havlova kandidatura byla Občanským fórem oficiálně oznámena v neděli 10. prosince 1989. Zprvu 30. listopadu dokonce Václav Havel jako představitel OF hovořil o představiteli Kruhu nezávislé inteligence akademiku Miroslavu Katětovi jako o možném kandidátu na prezidenta. Krátce se v OF uvažovalo i o Jiřím Hanzelkovi, Jaroslavu Šabatovi či Josefu Švejcarovi. Teoreticky připadali v úvahu na post prezidenta i Slováci Miroslav Kusý či Milan Kňažko. Kandidaturu Alexandra Dubčeka většina Občanského fóra odmítala pro jeho symbolické spojení s problematickým reformním pokusem roku 1968, ale i pro jeho osobní selhání na počátku normalizace, kdy se v mocenských funkcích sám podílel na rozbití zbytků tohoto reformního pokusu. Svoji roli hrálo i zprvu předpokládané obsazení funkce předsedy federální vlády Čechem, kterým měl být Ladislav Adamec. Pak by prezidentem měl být Slovák. To se změnilo poté, kdy se stal předsedou vlády Slovák Marián Čalfa.
Obsazení prezidentského úřadu představitelem neformální občanské opozice Václavem Havlem mělo obrovský symbolický význam. Pokud by se prezidentem stal po Husákovi člověk spjatý s dosavadní érou (například Ladislav Adamec), hrozilo by nebezpečí vytracení revolučního pohybu či dokonce návratu k předcházejícímu stavu. Zvolení kandidáta spjatého s érou Pražského jara 1968 (Alexander Dubček, či snad Čestmír Císař) by zase představovalo nebezpečí návratu o dvacet let zpět a snahu o reformu socialismu. Pak zde existovala možnost snažit se navázat na tradici období před první totalitou, tedy před nacistickou okupaci. Tuto tradici mohl ztělesňovat právě Václav Havel.
Komunistická strana Československa se snažila Havlově volbě zamezit a začala prosazovat přímou volbu. Proto komunističtí poslanci Federálního shromáždění navrhli 13. prosince zákon o referendu. Dobře věděli, že Václav Havel byl široké veřejnosti stále ještě málo známý a pro část občanů vzhledem k dlouholetému ostouzení ze strany komunistické propagandy dokonce „podezřelý“. Větší šance tak komunisté dávali Ladislavu Adamcovi, který se díky své předcházející ochotě vyjednávat s Občanským fórem mohl jevit dokonce jako liberální kandidát.
Volba Václava Havla prezidentem se tak stala v průběhu prosince dramaticky složitou a nejednoznačnou otázkou. Občanské fórum mělo ve skutečnosti jen malý vliv na poslance Federálního shromáždění, kteří byli dosud v převážné většině dosazeni do svých pozic dřívějšími nedemokratickými volbami a jednali do té doby zcela v souladu se zájmy KSČ. Na druhou stranu zahájilo Občanské fórum a zejména vysokoškolští studenti masivní improvizovanou kampaň ve prospěch Václava Havla.
Až 15. prosince nabídl Občanskému fóru pomoc předseda vlády Marián Čalfa. Dokázal přesvědčit poslance tak, že zanechali odporu a 29. prosince 1989 dopoledne zvolili jednomyslně aklamací Václava Havla prezidentem republiky. Pro Havlovo zvolení zvedlo v historickém Vladislavském sále Pražského hradu ruku 183 poslanců Sněmovny lidu a 140 poslanců Sněmovny národů.
Po volbě uvedl předseda federálního shromáždění Alexandr Dubček a předseda federální vlády Marián Čalfa slavnostně do Vladislavského sálu Václava Havla, který složil ústavním zákonem předepsaný slib. Po gratulacích vykonal Václav Havel na třetím nádvoří Pražského hradu přehlídku čestné stráže Československé lidové armády a Hradní stráže. Ve 12.50 pozdravil z balkonu jižního křídla hradu na třetím nádvoří davy občanů. Od 13.00 se zúčastnil jako prezident republiky po čtyřech desetiletích Te Deum, které sloužil v katedrále Sv. Víta kardinál František Tomášek.
Průběh první Havlovy volby prezidentem byl mimořádnou událostí jako zcela nová společenská zkušenost. Zvolení Václava Havla prezidentem ČSSR představovalo symbolické završení listopadové revoluce a radikální rozchod s normalizační minulostí. Ještě měsíc a půl předtím přitom držela veškerou moc v zemi Komunistická strana Československa a myšlenka Havlova prezidentství byla zcela fantastická. Vývoj Sametové revoluce byl přes nepřipravenost občanské opozice překvapivě rychlý.
Prokop Tomek