Válka o španělské dědictví na východní Moravě

Dnes si připomeneme události 310 let staré a z hlediska našich vojenských dějin téměř zapomenuté. Jak je nejspíš z titulku jasné, bude nutno začít alespoň rámcovým vylíčením souvislostí, neboť bez nich se už jen název dnešního kalendária jeví jako fantaskní a nesmyslný.

Když 1. listopadu 1700 zemřel španělský král Karel II. Habsburský, znamenalo to vyhynutí španělské linie tohoto mocného rodu. Kdo po nich nastoupí na španělský trůn, se stalo zásadní otázkou, neboť nad španělskou říší a jejími koloniemi stále ještě slunce nezapadalo. Hlavními kandidáty se stali rakouští Habsburkové, francouzští Bourboni a bavorští Wittelsbachové, kteří však záhy ze hry vypadli a podpořili Francouze. V případě obou stávajících velmocí, jak Francie, tak podunajské monarchie, by ale připojení španělských držav radikálně znásobilo moc a hrozil tak vznik supervelmoci, která by jasně vychýlila rovnováhu sil v Evropě. A právě tomu se snažila zabránit nejen protistrana, ale i další mocnosti jako Anglie či Nizozemí. Válka, respektive války, o španělské dědictví (1701-1714) tedy nutně vypukly v následujícím roce 1701 a zachvátily nejen Evropu, ale i další kontinenty.

Podunajská monarchie, Anglie a Nizozemí spolu s menšími státy říše (například Prusko, Hannoversko atd.) se daly do boje proti Francii, Neapolskému a Sicilskému království ve Flandrech, na Rýně, v Itálii, ale i v obou Amerikách a na mořích a oceánech. V samotném Španělsku vypukla občanská válka (země Aragonské koruny bez italských držav proti zemím Kastilské koruny) s oboustrannou intervencí (mimochodem Angličané drží Gibraltar právě od roku 1704).

Globalizace konfliktu

Aby byla situace v Evropě ještě o něco nepřehlednější, probíhala prakticky paralelně také velká severní válka (1700-1721), která zaměstnávala většinu severo- a východoevropských mocností, přičemž někteří aktéři (jako třeba Prusko, Nizozemí či Velká Británie) propojovali oba konflikty. Nebude trvat dlouho, pouhých 20 let, než se konflikty mocností globalizují zcela – již konglomerát válek o rakouské dědictví (1740-1748) obsáhne bojové operace na všech světadílech.

Protože získat čistě vojenskou převahu nad protivníkem bylo velmi obtížné, vstupovala do hry diplomacie. Snaha získat spojence, který by protivníkovi ideálně udeřil do týlu, pak postupovala podle pravidla, že nepřítel mého nepřítele je mým přítelem. A protože osvědčené spojenectví Francie a Osmanské říše proti rakouským Habsburkům momentálně nepřipadalo v úvahu, neboť mezi těmito mocnostmi byl uzavřen karlovický mír roku 1699, nezbývalo jeho nejkřesťanštějšímu veličenstvu Ludvíkovi XIV. nežli pokusit se francouzskými penězi resuscitovat alespoň povstání v Uhrách. (Počátky kuruckého povstání, karlovický mír a ohrožení českých zemí v předchozích letech viz zde).

Uhry opět rebelující

Roky velké turecké války (1683-1699) postihly primárně země Svatoštěpánské koruny. Většina Uher byla sice osvobozena od osmanské nadvlády, ale nový panovník také nepatřil mezi nejohleduplnější, a proto vůči habsburskému císaři a jeho nárokům v zemi panoval odpor. Původní kurucký vůdce Imrich Thököly se sice i se svou ženou Ilonou, rozenou Zrínyiovou, a dříve provdanou Rákócziovou, po uzavření karlovického míru uchýlil do tureckého exilu, ale ve Vídni zůstával pod dohledem Habsburků jeho adoptivní syn František (Ferenc) II. hrabě Rákóczi. Rákócziho vlastně kontaktovali francouzští agenti ještě před vypuknutím válek o španělské dědictví s nabídkou finanční pomoci v případě, že by vedl povstání a válku o uherskou nezávislost. Korespondence se ale dostala do rukou císařských, což vedlo k Rákócziho zatčení a uvěznění na hradě ve Wiener Neustadtu, kde byl dříve vězněn za účast v proticísařském povstání také jeho dědeček Peter Zrínyi.

Rákóczimu se ale s pomocí jeho ženy a podplaceného kapitána stráží podařilo v listopadu 1701 uprchnout do Polska, kde našel azyl. Když o necelé dva roky později vypuklo další rolnické povstání v okolí Mukačeva (staré rodové državy Rákócziů), vyslyšel František II. požadavek povstalců a ujal se vedení rebelie. Rákóczimu se následně podařilo mobilizovat značné množství hajduků i uherské šlechty, která zpočátku odmítala participovat na selském povstání, a do konce září 1703 ovládl většinu severovýchodních Uher, což již poskytovalo solidní operační základnu.

Problémy s financováním

Rok 1703 přinesl uherským povstalcům řadu úspěchů a celková situace císařských sil se tím značně zkomplikovala. Habsburská armáda byla plně zaměstnána na bojištích v severní Itálii, na Rýně i ve Španělsku, takže otevření nového bojiště s několika „frontami“ (severozápadní na moravsko-slovenském pomezí, jihovýchodní v Sedmihradsku a jihozápadní v Transdanubii) znamenalo další tříštění již tak rozdrobených sil. Na druhou stranu ani situace povstalců nebyla příliš růžová. K udržení vojska byly potřeba nemalé finance, které francouzské subsidie nemohly pokrýt. Navíc poté, co byla francouzská vojska v srpnu 1704 v Bavorsku tvrdě poražena spojeneckými anglo-císařskými silami v bitvě u Höchstädtu (u Blenheimu/Blindheimu), padla jakákoliv naděje na možné spojení sil s Francouzi, a uherské bojiště tak zůstalo izolované.

Problémy s financemi řešil Rákóczi podle letitého úsloví, že válka musí živit válku, a proto kuručtí velitelé často podnikali kořistnické vpády do přilehlých krajů. Mezi silně postižené oblasti patřila i východní Morava.

Kurucové na Moravě

Východní Moravu postihly první vpády kuruců již koncem roku 1703. Při prvním tažení do okolí Strážnice a Uherského Brodu vydávali kurucové prohlášení, že přicházejí v míru, a doufali, že se k nim místní připojí. To se ale nesetkalo s pozitivním ohlasem, stejně jako před 25-20 lety. Naopak hejtmané olomouckého a hradišťského kraje se shromážděnou milicí vytáhli do Uher proti Skalici, kde ale byli odraženi. Pohraniční válka pokračovala v plné síle již od počátku roku 1704, kdy dvěma útokům kuruců relativně úspěšně čelili měšťané Strážnice (při prvním útoku počátkem ledna se ale povstalci dostali do města, které vypálili, než byli vytlačeni za hradby) stejně jako Uherského Brodu. Okolní vsi ale přitom lehly popelem. Moravská milice oplácela kurucům nájezdy do Uher a participovala i na zásobování pevností Leopoldov či Trenčín, které vedli generál-polní strážmistr Johann Karel svobodný pán z Říčan a plukovník Grumpach s řadovým vojskem doplněným moravskou milicí.

Drobná pohraniční válka se stala pro východní Moravu tragickou skutečností na několik dalších let. Kurucké oddíly vykazovaly vysokou mobilitu a císařští nebyli schopni zajistit celou délku hranic stálým vojskem. Proto se stávalo smutným pravidlem, že jakmile císařské posádky odtáhly, vpadli kurucové přes průsmyky Bílých Karpat na Moravu, kde loupili a pustošili pohraničí. Přivolané císařské jednotky je zpravidla rychle zahnaly zpět, ale prvotnímu náporu velkých povstaleckých oddílů musely často čelit jen nepočetné síly moravské milice.

Východní Morava mobilizuje

Zemská milice (v podstatě fungující na obdobných principech jako zemská hotovost předchozích staletí) se chystala k obraně Moravy již od počátku ohrožení koncem roku 1703. V následujícím roce došlo ve všech moravských krajích k povolání každého pátého usedlého muže, který měl být vyzbrojen mušketou s municí na 20 ran a poboční zbraní. Vedle pěchoty vznikaly i miliční jezdecké jednotky, jako zemští dragouni a zemští husaři. K ochraně hranic byl znovu svolán i valašský portášský sbor. Tato „mobilizace“ se týkala řádově tisíců mužů. V hraničních průsmycích (primárně Jablunkovský, Lyský, Vlárský, Hrozenkovský/Kopanický, Stránský, Vrbovský a Rohatecký), stejně jako jižněji na brodech přes řeku Moravu, byla budována polní opevnění (šance), jejichž obranu zpravidla zajišťovaly místní milice či na severu Valaši.

Přestože se jednalo o drobnou záškodnickou válku na vedlejším bojišti, nelze tyto nájezdy marginalizovat, neboť život obyvatelstva na moravském pomezí zásadně ovlivňovaly několik let (1703-1709) a místy došlo i k větším bojům. Hraniční pevnostní města jako například Hodonín, Strážnice, Uherský Brod, Brumov utrpěly opakovaně velké škody. Loupeživé nájezdy byly často vedeny značnou silou až několika tisíc kuruců, kterým čelila lokální milice zpravidla v řádu maximálně stovek mužů, někdy posílená kumpanií pěchoty. Například v srpnu 1705 kurucké vojsko v síle asi 12.000 mužů zaútočilo na Rohatecký průsmyk (200 obránců se vzdalo) a přitáhlo k Hodonínu, kde se jim postavilo asi 140 mužů císařské posádky spolu s lokální milicí. Město se zámkem se podařilo ubránit, ale kurucové zapálili předměstí a rabovali okolní vsi. O pár dnů později přitáhlo císařské vojsko, dobylo Rohatecký průsmyk a povstalce zahnalo.

Zlomový rok 1708, vypálení Vsetína a boje u Strážnice

Přestože nechal sedmihradský vévoda roku 1707 uherský sněm vyhlásit detronizaci rodu Habsburků a snažil se povstání zajistit další zahraniční podporu, jeho postavení ve vzbouřené části Uher bylo čím dál povážlivější s ohledem na větší a větší problémy s financemi. Počátkem května 1708 byl proto vyslán schopný kurucký generál Ladislav (László) Ocskay, řečený také Rákócziho blesk, s šestitisícovým sborem k nájezdu na Moravu. Kuruci přitáhli přes Brumov a Valašské Klobouky 7. května ke Vsetínu. Město hájené jen asi 500 muži nemělo šanci vzdorovat odhodlanému útoku a bylo dobyto, vypleněno a vypáleno. Lehlo popelem téměř celé, z opevněného zámku zbylo pouze zdivo. Dle dobových kronik bylo pobito 1054 lidí a jednalo se o jeden z nejničivějších nájezdů. Slabou útěchou byla odveta místní milice, která při ústupu kuruců od Vsetína napadla opožděný kurucký zadní voj a po tuhé šarvátce povstalce pobila a ukořistila jedno lehké dělo.

V červenci se kuruci rozhodli k úderu na Moravu přes Skalici a Strážnici. Velením kuruců, jichž bylo mezi 6.000 až 10.000 a měli 4 děla, pověřil Rákóczi generála jezdectva Vavrince (Lőrinc) Pekriho, jemuž asistovali generálové Ocskay a Babocsay jako velitelé křídelních brigád. Povstalecké vojsko přitáhlo 26. července ke Strážnici a cestou loupilo a plenilo. Ke Strážnici ale dorazila včas na pomoc z prostoru Uherský Brod – Uherské Hradiště jezdecká brigáda (pluky Uhlefeld, Latour, Althann, Schönborn a eskadrona srbských husarů) císařského generála polního strážmistra Pierra Josefa de Viarda, čítající asi 3.000 vojáků, kterou doplňovalo kolem 2.500 mužů moravské milice. Následující den, 27. července, útočili povstalci od rána do odpoledne na postavení císařských, kteří se nakonec museli stáhnout pod ochranu strážnických hradeb a polních valů.

Pekriho vedení útoku bylo ale na rozdíl od Ocskaye nedostatečně razantní, o čemž svědčí minimální ztráty císařských. Večer stáhl své jednotky do výchozích postavení u Skalice, čehož využil Viard k protiútoku, který měl dopad na povstaleckou morálku. Ráno 28. července rozvinul Viard své jednotky mezi Strážnici a Sudoměřice. Pekri byl již informován, že na pomoc Viardovi míří od Bratislavy sám polní maršál Sigbert hrabě Heister, staronový velitel všech císařských sil v Uhrách (byl jím již roku 1704, ale pro přílišnou tvrdost, až krutost, byl odvolán a poslán bojovat do Itálie), se silným jezdeckým sborem (kolem 5.000 kyrysníků), a oprávněně se obával, že by se mohl dostat do sevření mezi císařské, a proto zatroubil k ústupu. Viard kuruce pronásledoval a u Skalice napadl jejich zadní voj, jemuž způsobil značné ztráty, přičemž byl raněn i generál Ocskay. Toho dne se k boji u Skalice připojily i Heisterovy jednotky po náročném 80kilometrovém přesunu. Pekrimu se sice podařilo vyváznout, aniž utrpěl výraznou porážku, dopad na morálku povstalecké armády byl ale drtivý. To prokázala již o několik dní později, 3. srpna 1708, bitva u Trenčína, v níž maršál Heister rozdrtil Rákócziho armádu.

Porážka u Trenčína a konec vpádů na Moravu

Jak již bylo řečeno, 3. srpna 1708 narazil maršál Heister u Trenčína na hlavní Rákócziho armádu. Disponoval výrazně slabšími silami asi 8.000 mužů převážně jezdectva a dobré obranné postavení kuruců jej zaskočilo. Rákóczi měl přibližně 15.000 vojáků včetně francouzského dělostřelectva v počtu 14 děl plukovníka La Motteho. Heister zpočátku couvl k Trenčínu a Rákóczi vyslal vpřed Pekriho s husary. Ti se ale dostali do terénu, který neumožňoval rozvinutí jezdectva, a obrátili se zpět. Tohoto okamžiku využil císařský generál jezdectva hrabě Pálffy a ustupující husary energickým úderem rozrazil. Vzniklý zmatek kurucké vojsko ochromil a poté, co byl Rákóczi osobně sražen z koně a raněn, dal se zbytek vojska na chaotický útěk. Kuruci ztratili kolem 3.000 padlých a raněných, asi 500 zajatých a 12 děl. Padl i plukovník La Motte, Rákócziho poradce a šéf „francouzské vojenské mise“ v Uhrách.

Z porážky u Trenčína se kuruci již nikdy plně nevzpamatovali a císařští postupovali hlouběji na povstalecké území. Poslední vpády na Moravu se udály roku 1709, kdy kurucké oddíly prošly Hrozenkovským průsmykem a vyplenily okolí Uherského Brodu a Uherského Ostrohu. Obyvatele východní Moravy tak v dalších letech již trápily „jen“ zbojnické tlupy, které se často tvořily z bývalých kuruckých vojáků.

Uherská část válek o španělské dědictví skončila na přelomu dubna a května 1711 uzavřením satmárského míru, který amnestoval uherské magnáty. Sám Rákóczi byl v té době již v exilu v Polsku, neboť amnestii odmítl.

Zdeněk Munzar