Veteráni války v Zálivu byli při slavnostním setkání na pražském Vítkově vyznamenáni

Na Čestném dvoře Národního památníku na pražském vrchu Vítkov se v pátek 25. září 2020 sešli českoslovenští vojáci, účastníci války v Perském zálivu. Při příležitosti tohoto jedinečného setkání vojáků-veteránů ze  Zálivu jim byl udělen Pamětní odznak k 30. výročí operací Pouštní štít a Pouštní bouře. Ocenění udělované na základě výnosu ministra obrany Lubomíra Metnara předával náměstek ministra obrany Tomáš Kopečný. Přítomen byl rovněž chargé d´affaires Kuvajtu Abdul Alhajri, velvyslanec Slovenské republiky Peter Weiss, zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálporučík Jaromír Zůna, poradkyně náčelníka Generálního štábu AČR brigádní generálka Lenka Šmerdová, ředitel Vojenského historického ústavu Praha brigádní generál Aleš Knížek, ředitel Odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany plukovník Karel Vávra a další hosté. 

Irácká okupace Kuvajtu a následná válka v Perském zálivu byla jednou z významných vojenských událostí konce 20. století. V srpnu roku 1990 byla zahájena operace Pouštní štít, která měla za cíl posílit vojenské schopnosti Saudské Arábie, na počátku roku 1991 se odehrála operace Pouštní bouře, která irácká vojska z Kuvajtu vytlačila. Do operací se zapojil také Československý samostatný protichemický prapor.

Setkání bývalých československých vojáků, veteránů ze Zálivu, se odehrálo 25. září 2020 na ploše Čestného dvora Národního památníku v Praze na Vítkově. Pamětní odznak k 30. výročí operací Pouštní štít a Pouštní bouře zde udělen celkem 208 účastníkům operace a dalším šesti osobnostem, které se zasloužily o zdárný průběh činnosti čs. jednotky. Mezi šesti desítkami přímých účastníků akce na Vítkově byl také tehdejší velitel československého protichemického praporu Ján Valo.

Na setkání promluvil náměstek ministra obrany Tomáš Kopečný, který vyzdvihl roli československých vojáků v tehdejším konfliktu a také to, že tímto činem byla nastoupena cesta k účasti naší armády na zahraničních misích. Ján Valo, tehdejší velitel čs. jednotky, ve svém projevu vzpomenul na průběh operací. Českým i slovenským vojákům poděkoval ve svém projevu také chargé d´affaires Kuvajtu Abdul Alhajri.

Setkání mělo - i přes nepříznivé deštivé počasí - velice slavnostní atmosféru. Po třiceti letech se zde setkali muži, vojáci, kteří jako první mohli po převratných společenských změnách listopadu 1989 prokázat své vojenské schopnosti za situace, která neodrážela bipolaritu světa rozdělného na Východ-Západ. Českoslovenští vojáci mohli poprvé od druhé světové války stát na straně těch, kteří prosazují ideály skutečné svobody a demokracie - bez přívlastků "lidová", "socialistická" atd.

Tehdejší československá armáda se mohla poprvé po dlouhých desítkách let prokázat v akci, u níž vojáci věděli, proč jsou nasazeni a jaký zásadní smysl toto nasazení má. Do nasazení šli také bez falešné povinnosti či donucení. Mohli se díky tomu i ztotožnit s věcí i myšlenkou, za níž se do pouštních podmínek vydali. Stojí za to také připomenout zprávu, která byla zaslána Václavu Havlovi: „Akce Pouštní bouře byla dnes v 17. 1. 1991 zahájena. Chceme zdůraznit, že my – vojáci, kteří se této akce zúčastňujeme v rámci mnohonárodnostních sil, si plně uvědomujeme, proč tak činíme. Víme, že svoboda je dar, který byl dán lidstvu do vínku, a nikomu, ani tomu nejmenšímu národu, nesmí být odepřena.“

I proto mělo toto setkání na Vítkově skutečně důstojného ducha - bylo co si připomínat, nač vzpomínat. Zároveň také setkání v osobní rovině ukázalo, jak silná pouta váží někdejší vojáky k jejich prostředí, ke kolegům a kamarádům.

František Gábor, předseda Spolku válečných veteránů československého samostatného protichemického praporu, ve svém projevu také zmínil, že zážitek z účasti na operacích ve všech vojácích zůstane - přesněji zůstává - na celý život; ať už se ve svých dalších životních etapách dále věnovali vojenské dráze, odešli do civilu či jsou dnes již na zaslouženém odpočinku. František Gábor také poděkoval Ministerstvu obrany, Odboru pro válečné veterány, a Vojenskému historickému ústavu Praha za spolupráci při organizaci celé události.

Součástí setkání byla i vernisáž výstavy V pouštní válce, kterou připravil Vojenský historický ústav Praha; VHÚ byl rovněž spoluorganizátorem celé akce. Autory expozice, která mapuje účast československého samostatného protichemického praporu v Zálivu, jsou historik Petr Janoušek a vedoucí Oddělení sbírkových fondů VHÚ a kurátor sbírky chemického materiálu Zdeněk Polčák. Výstava ve formě panelů bude dále využívána také v jednotlivých posádkových muzeích po celé republice, může na nejrůznějších místech připomínat, jak zásadní bylo vyslání našich vojáků do Zálivu a jakým způsobem se tato akce také promítla do dalšího směřování československé a posléze české armády.

Historie války v Zálivu

Když v létě roku 1990 vpadl Irák do Kuvajtu a obsadil ho, zahájil tím riskantní hru, která však pro něj dopadla neslavně. Koncem února 1991 spojenecká koalice v čele s USA Irák z Kuvajtu vypudila. V rámci války v Perském zálivu se ukázalo, že irácká vojska nejsou schopna čelit technologické a taktické převaze druhé strany. Irácký prezident Saddám Husajn navíc zřejmě podcenil i odhodlání Washingtonu Kuvajt za každou cenu osvobodit.

To, že je Kuvajt a celá oblast pro USA strategicky významná, bylo patrné téměř okamžitě po jeho obsazení Irákem. Znepokojené však byly i další státy v regionu. Americká spolupráce se Saúdskou Arábií se oficiálně přetavila v operaci Pouštní štít, která již od 7. srpna 1990 měla za cíl zvýšit obranné schopnosti Rijádu.

Po období několikaměsíčního diplomatického nátlaku začala 17. ledna 1991 operace Pouštní bouře, na které se podílela také československá protichemická jednotka. Celkem se koalice skládala z 39 států – spojenecká armáda měla asi 670 tisíc vojáků z 28 zemí, z čehož bylo zhruba 425 tisíc z USA (v různých zdrojích se počty liší). Milionová irácká armáda, která měla za sebou předchozí konflikt s Íránem, vzbuzovala značný respekt. Letecké údery na irácká obranná zařízení a infrastrukturu však ukázaly, jak je koalice na bojišti dominantní.

Pozemní operace pak začala 24. února 1991 a velmi rychle bylo jasno. Brzy musel Saddám Husajn svým vojskům přikázat, aby se z Kuvajtu stáhla, a nakonec americký prezident George H. W. Bush oznámil osvobození Kuvajtu s tím, že boje skončily 28. února 1991. Po konci studené války tak byla napsána kapitola vzbuzující naději, že se svobodný svět dokáže spojit proti diktátorům a agresorům, jako byl právě Saddám Husajn.

Československé jednotky

Válka měla ale historický význam i pro Československo a jeho reprezentanta na místě – Československý samostatný protichemický prapor, jehož velitelem byl plukovník Ján Valo. Že do Zálivu zamíří právě chemici, vyplývalo mimo jiné z toho, že saúdskoarabský partner Československa prakticky neměl vlastní chemické vojsko. Proto se jako nejlepší varianta jevilo vyslání protichemické jednotky.

Chemické vojsko navíc mělo v Československu velkou tradici, která sahá až do období po první světové válce, i když první opravdu chemická jednotka byla vytvořena v roce 1935. V období před rokem 1989 mělo chemické vojsko své pevné místo v armádě, když tehdejší generace důstojníků měla z 80 procent vysokoškolské vzdělání. Kvalita chemiků navíc i přes rozdíly ve vybavení byla srovnatelná se západními státy.

Mise v Zálivu byla pro Čechoslováky náročná. Po období příprav americké vojenské letectvo v prosinci 1990 přepravilo letouny C-5 Galaxy nejen členy československého praporu, ale i potřebnou techniku a materiál do Saúdské Arábie. Prapor měl mít podle původních plánů více členů, nakonec se na počátku mise podařilo dát dohromady více než 160 dobrovolníků.

Speciální jednotku tvořili vojáci z povolání a vojáci základní služby, kteří byli v souladu s vládním nařízením převedeni do branného poměru vojáka v další službě. V následujícím období se početní stav jednotky měnil a nakonec se vyšplhal až na téměř 200 mužů.

V době propuknutí války se jednotka nacházela v trvalé bojové pohotovosti a rozkazem byla vyhlášena trvalá platnost chemického nebezpečí. K všeobecnému napětí v jednotce přispěla nešťastná událost, když se četař Petr Šimonka 18. ledna 1991 vlastní neobratnou manipulací se samopalem náhodně postřelil a zraněním následně podlehl.

Velení praporu cítilo velkou odpovědnost směrem ke koaličním partnerům, bylo odhodlané svůj úkol splnit, i když to vyvolávalo rozpory s generalitou v Praze; jednotka působila v Zálivu v době, kdy korodovala Varšavská smlouva.

Čechoslováci v Zálivu nakonec skutečně potvrdili nejen dobré renomé svého chemického vojska, ale stali se i důkazem, že nové politické vedení země v čele s Václavem Havlem usiluje o to, aby se Československo zařadilo mezi vyspělé západní demokratické státy. Protichemická jednotka si vysloužila respekt bývalých nepřátel z NATO. Své úkoly se snažila plnit svědomitě nejen v době leteckého a pozemního tažení, ale i po osvobození Kuvajtu. Do konce srpna 1991 se českoslovenští vojáci vrátili ze Zálivu domů.

Jednotka stála na počátku tradice novodobých armádních misí. Jejich významu si byl vědom i prezident Havel. Praporu působícímu v Zálivu mimo jiné poděkoval 15. října 1991 na velitelském shromáždění vedoucích armádních pracovníků: „Naše jednotka se účastnila války v Perském zálivu a sklidilo to velikou pozornost v celém světě. V Americe se o této jednotce vědělo víc pomalu než v Československu. Byly o ní v televizi zvláštní pořady apod. Světové veřejné mínění začalo vnímat, že československá politika se hlásí k spoluodpovědnosti za stav tohoto světa.“

RED