Od srpna 1916 byl v ruském zajetí. Necelý rok sloužil v ruské armádě a do čs. legií se přihlásil v prosinci 1917. V únoru 1918 byl zařazen k autorotě 1. čs. střelecké divize. Po vypuknutí bojů s bolševiky se díky svým technickým znalostem a dovednostem, a především své tehdy vzácné znalosti řízení automobilu, uplatnil u jedné z nejmodernějších zbraní, kterou tehdy byly obrněné automobily. V ukořistěném obrněném automobilu se na konci května 1918 účastnil dobytí Penzy a výpadu do Serdobska. Při postupu na Ufu provedl 15. až 17. července 1918 s pomocí osobních a nákladních automobilů obchvat bolševických pozic u stanice Čišmy. Při něm tehdy zachránil před zničením železniční most nájezdem automobilem na bolševický obrněný vlak. Za tento čin jej generál Čeček později vyznamenal vojenským křížem svatého Jiří 4. stupně.
Od 13. září 1918 byl Kučka zařazen k technické autočásti v Jekatěrinburgu, zde byl od 23. září instruktorem „školy chauffeurů“. Po reorganizaci Čs. vojska na Rusi se 1. ledna 1919 stal dočasným velitelem 3. kolony Záložního autoparku. Ve dnech 26. června až 29. září 1919 absolvoval důstojnickou školu ve Sludjance. Dvacátého ledna 1920 byl jako první čs. voják v historii ustanoven velitelem čs. oddílu pancéřových automobilů. Do vlasti byl evakuován z Vladivostoku v květnu 1920 na lodi Keenan. V ČSR byl zařazen k 1. automobilnímu praporu a do roku 1932, kdy byl ze zdravotních důvodů zproštěn služby, prošel mnoha velitelskými funkcemi.
Štábní kapitán Vladimír Kučka také v letech 1923 až 1929 velmi úspěšně reprezentoval armádu i republiku na automobilových a především motocyklových závodech doma i v zahraničí. Spolu s Františkem Chladem, Čeňkem a Eliškou Junkovými a Bohumilem Turkem obsazoval první místa i v silné mezinárodní konkurenci. Největších úspěchů dosáhl na strojích Walter AJS 350 a 500, Indian 1000 a především Brough Superior SS 100, který pro něj ve Velké Británii zakoupilo Ministerstvo národní obrany. Po odchodu do civilu založil spolu s Vladimírem Ottmarem autoopravárenskou firmu Autoarma, která si ve svém oboru úspěšně vedla až do znárodnění v roce 1948. Vladimír Kučka zemřel předčasně ve věku 44 let v roce 1941 na následky chronického zánětu ledvin. Podle vzpomínek pamětníků byl vždy elegantní a společenský, pravý gentleman. Mluvil rusky, německy, francouzsky. Byl též vášnivý fotograf a pořídil mnoho unikátních snímků z bojů čs. legií v Rusku a na Sibiři.