Vojenská hůl: módní doplněk i užitečný pomocník

Základním předpokladem pro úspěšné bojové nasazení v horském prostředí je speciální výstroj, která vojákům umožní poradit si s nástrahami počasí i náročným terénem. Mezi charakteristické položky horské výstroje patřila a v civilním prostředí dodnes patří bytelná hůl.

Dobrá hůl pomáhá udržovat rovnováhu těžce naložených osob, ulevuje svalům při prudkém stoupání a kolenům při sestupech. Své o tom věděl například Václav Holub, který jako příslušník c. a k. tyrolského císařského mysliveckého pluku č. 2 absolvoval před nasazením na frontě v roce 1916 náročný horský výcvik:

„Dobré služby nám při (…) »marších« prokazovaly »steigeizny« (v podobě trojúhelníku se třemi ostrými hroty), které se pevně uvázaly na podpatky a potom »bergstock« – rovná, asi jeden a půl metru dlouhá hůl, na konci ostrým hrotem opatřená. Bez těchto dvou pomůcek daleko by se bývalo nedošlo.“

Hůl najde uplatnění i při brodění divokých vodních toků nebo jako pomůcka pro ohledání sněhem pokrytého povrchu. Na rovině se jejím použitím změní délka kroku a náklon těla, což může řešit problém s jednostranně přetěžovaným svalem. V případě skutečně náročných horských podmínek spojených se sněhem a ledem by se horská hůl měla nahrazovat cepínem (Eispickel), což reflektují i dobové vojenské příručky.

Na počátku 20. století se používaly dva základní typy holí, krátká se zahnutou rukojetí o délce kolem 90 cm a dlouhá rovná s délkou od 130 do 200 cm. Každá z nich měla své výhody, přívržence a odpůrce. Dlouhá hůl našla využití především v těžkém terénu, kdy se pouhým přehmatáváním dala rychle měnit její délka podle okamžité potřeby, byla však neskladná a těžká.

Naproti tomu esteticky nepochybně elegantnější krátká hůl dostačovala při krátkých procházkách po rovině nebo do kopce a snadněji se s ní manipulovalo, při prudkém horském sestupu však mnoho platná nebyla. Proto se spíše než v rukou horských vůdců objevovala jako každodenní pomocník starších osob a turistů nebo jako módní doplněk šviháků.

Na základě svých zkušeností ze světové války doporučoval v roce 1927 podplukovník francouzské vojenské mise v Československu Samuel-Eugène Nalot studentům Válečné školy opatřit krátké hole pro většinu mužstva a exponované funkce, jako pátrače a spojky, vybavit dlouhými holemi.

Hole v rakousko-uherské armádě za 1. světové války

V rakousko-uherské armádě byla pro útvary nasazené v horském prostředí zavedena dlouhá horská hůl (bergstock), která se skládala z dřevěné tyče, bodce a svěracího kroužku. K výrobě se používalo rovného lískového dřeva o průměru spodního konce 30–35 mm, horního konce asi 25-30 mm a celkové délce 160-200 cm. Bodec byl vyroben z tvrzené plávkové ocele a skládal se ze čtvercového hrotu o šířce stran 12 mm, který přecházel v kuželovitou válcovou část se závitem. V místě namáhaného závitu hůl zpevňoval svěrací kroužek. Hmotnost hole byla 0,7–0,8 kg.

Poziční charakter války na italské frontě vedl k tomu, že erární dlouhá hůl byla používána jen příležitostně a pravidelného využití našla spíše u zásobovacích jednotek. Pro pohyb v blízkém okolí vlastních pozic se naopak jako praktický pomocník prosadila krátká individuálně opatřená hůl. Často se jednalo o obyčejný klacek, ale u některých jednotek si vojáci podle vzoru soudobých turistických modelů vyráběli i reprezentativní hole s rukojetí.

Jejich společenský význam popsal tehdy čerstvě osmnáctiletý Jaroslavu Brda z Prahy, který se s nimi setkal krátce po svém příchodu na jihotyrolskou frontu v prosinci 1915: „Odznakem starého ‚ostříleného‘ vojáka [je] důkladná hůl – hůl ‚samorostlá‘, ohlazená dlouhým používáním, pěkně špinavá a zamaštěná, s pořádnou zahnutou rukojetí. Máme zde také sice dlouhé horské hole, zvláště u staré kompanie jich je dost, ale nikdo jich nepoužívá. Jen starý Bruner bez ní ‚nedá ani ránu‘, a potom ještě náš cugsfír, šikovatel Hašek, nadporučík Vídeňák a samozřejmě lajtnant Kudernatsch. Jinak všichni staří ‚mazáci‘ mají hole ‚samorostlé‘ podle předpisu, které si sami zhotovili buď ze silného lískového prutu, který se musí za syrova ohnout a ohyb svázat drátem a nechat řádně zaschnout, aby se u hole získal dokonalý zobák, anebo zahnutí je skutečně samorostlé, které se nalezne – ovšem po dlouhém hledání – na kořenu smrčku, který roste na příkrém svahu a jehož hlavní kořen se stáčí pěkně po skalnatém podkladě nahoru.“

Na základě společenského požadavku se Jaroslav Brda záhy rozhodl vyrobit si vlastní hůl ze smrkového samorostu. Ve svých vzpomínkách popisuje celý proces takto: „S přítelem Hlaváčkem jsme (…) si dnes [hledali] nějaký vhodný smrček na hůl. (…) Takovou hůl má i Čarda a taková se mi také líbila. A tak jsme místo práce hledali v lese příhodné smrčky. (…) Ještě že vrstva hlíny na skále byla mechovitá a kyprá, takže jsme kořeny nemuseli odkopávat. Jen jsme smrčky vytahovali silou opatrně ze země. Co jsme jich však vytáhli, než jsme nalezli dva vhodné! Hlaváček našel kořen sice pěkný, ale já ještě lepší. Dopoledne jsme už mnoho práce neudělali a pěkně za větrem jsme opracovávali své hole. A v poledne, na cestě k menáži, jsem se již opíral o hůl, kterou bych byl nedal za nic. Měla tak pěkně zakulacenou rukověť [sic!] z kořene smrčku, že jsem se již těšil na večer, jak na zahnutém konci vyřežu podobu kachní hlavy se zobákem. A až ji opatřím dole kovovou špicí, to se mi to bude pak chodit po horách!“

Zda se Jaroslavu Brdovi podařilo získat na svou hůl kovový bodec, se již nedozvíme. Podle svých zápisků však na delší cesty, kdy byl vyslán např. jako spojka, stále upřednostňoval erární dlouhou hůl. Krátkou špacírku následně zlomil na počátku března 1916 ve sněhové závěji při stěhování jednotky na nové pozice. Navzdory spíše příležitostnému používání mu tak jeho „samorostlá“ hůl nevydržela ani tři měsíce, což byl zřejmě nevyhnutelný důsledek použití měkkého smrkového dřeva.

Navzdory Brdovým vzpomínkám nelze předpokládat, že by se nošení privátně zdobených vycházkových holí stalo v rakousko-uherské armádě všeobecnou módou a jejich obliba zřejmě nepřesáhla rámec vybraných jednotek nebo důstojnické třídy. Přesto lze podle některých dochovaných bohatě zdobených exemplářů předpokládat, že se našli takoví vojáci, kteří vyráběli a nabízeli profesionálně zpracované hole i k prodeji nebo výměně. Taková hůl pak měla spíše charakter suvenýru nebo reprezentativního předmětu, čímž dobře zapadá do rodiny tzv. zákopového umění.

Petr Bjaček