Vojenské muzeum v Budapešti je zajímavé i pro českého návštěvníka

Vojenský historický ústav a muzeum v Budapešti - Hadtörténeti Intézet és Múzeum - je určeno především zájemcům o moderní dějiny, a to od počátku 19. do druhé poloviny 20. století. Nachází se na Kapistránském náměstí č. 2–4 v severozápadním cípu hradu Buda. K shlédnutí je zde celkem šest expozic. První je věnována maďarským vojenským dějinám let 1815–1867, druhá s názvem „Pod prapory Františka Josefa I.“ dokumentuje léta 1868–1914. Obě jsou, především díky bohatě zdobeným elegantním uniformám, které výstavním prostorám dominují, doslova pastvou pro oči. Pojetí výstavy je nicméně spíše statické a konzervativní.

Zcela nová je naproti tomu ve svém pojetí i zpracování především expozice 1. světové války, otevřená – tak jako v řadě jiných zemí – ke 100. výročí jejího vypuknutí. Díky tomu, že každému válečnému roku je věnována jedna výstavní místnost, působí přehledně a systematicky. Pozornost je věnována jak globálnímu vývoji na frontách, tak i specifickým problémům, např. válečné výrobě, životu v zákopech, zajatcům na obou stranách, nebo třeba polní poště. Každá místnost je navíc doplněna interaktivními prvky.

Na rozdíl od Čechů nebo Poláků vedli Maďaři jako „státní“ národ habsburské monarchie válku bez „alternativ“, na jejímž konci mohlo být buď vítězství, nebo prohra. Tím je ovšem do značné míry ovlivněno i vyznění výstavy, které nekončí jako u nás radostí z vytouženého míru a státní nezávislostí, ale potupnou porážkou. To ovšem neznamená, že by výstava byla nějakým způsobem neobjektivní nebo konfrontační – právě naopak. Ve srovnání s našimi výstavami je však jiná, a tím pro návštěvníky z českých zemí zároveň návštěvnicky atraktivní.

Generálova čepice 

Pro nás je mimořádně zajímavá čtvrtá expozice, která na 1. světovou válku navazuje a je ohraničena roky 1918–1948. V chronologii tak není předělem ani 2. světová válka, ani její ukončení, ale definitivní uchopení vlády v zemi maďarskými komunisty.

V této expozici také najdeme pravděpodobně největší počet artefaktů přímo souvisejících s dějinami Československa. Hned v úvodní části věnované formování novodobého maďarského státu po rozpadu habsburské monarchie je možné najít např. fotografii čs. vojáků s transparentem „Vzhůru na Maďary“, nebo sledovat vývoj bojů na československo-maďarské frontě v roce 1919 jako součást vojenských operací Dohodových mocností. Z trojrozměrných předmětů je zde vystavena např. uniforma důstojníka čs. legií v Itálii, jejichž jednotky se na bojích na Slovensku v roce 1919 výrazně podílely, ale také prapory „Rudé armády“, pod nimiž maďarští vojáci vedli boj za vítězství světové revoluce. Spíše jako raritu tady můžeme najít třeba uniformu ozbrojených formací různých přechodných státních útvarů, např. Západního Maďarska, kde v prosinci 1921 proběhl plebiscit. Na jeho základě bylo území (město Šoproň a osm okolních obcí) rozděleno mezi Maďarsko a Rakousko.

Kuriozit bychom ostatně našli víc. Jen jeden příklad za všechny – jsou zde vystaveny věci z osobního vlastnictví admirála rakousko-uherského námořnictva a poválečného regenta maďarského království Mikuláše Hortyho, např. jeho golfová čepice.

Trianonská mírová smlouva, která od Maďarska oddělila území obývaná nemaďarskými národy (a také ovšem některá téměř výhradně maďarská území), se v „království bez krále“ stala pro celé meziválečné období symbolem, proti němuž se většina Maďarů ostře vymezovala. Díky tomu zde vznikla řada paramilitárních organizací usilujících o revizi hranic. Také ty jsou v expozici připomenuty.

Období druhé světové války

Tím se dostáváme k roku 1938 a počátku 2. světové války. Jedna celá vitrína je věnována připojení jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi po Vídeňské arbitráži, resp. v březnu 1939. Zde snad lze jinak vcelku korektnímu pojetí expozice vytknout používání poněkud zavádějící terminologie. Popisek Reannexation of Upper Hungary je vůči severním sousedům Maďarska přinejmenším poněkud netaktní. Také zde jsou vystaveny (pravděpodobně kořistní) trojrozměrné předměty, např. čs. četnická a vojenská přilba, vojenská lodička, přezky od opasků, ale i uliční označení a tabulky státních úřadů.

Raritou je důstojnická čepice „Karpatské Síče“, polovojenské organizace ukrajinských nacionalistů, která se 16. března 1939 stala základem „armády“ jednodenní Karpatské Ukrajiny. Zde by snad nebylo na škodu zmínit také činnost maďarské teroristické organizace Szabadcsapatok, hromadné popravy zajatců, kterých se v březnu 1939 maďarští vojáci dopustili při okupaci Podkarpatské Rusi a „Malou válku“ proti Slovensku.

Podobným, spíše trofejním způsobem jsou ostatně pojaty také následující vitríny, věnované územním ziskům Maďarska při druhé vídeňské arbitráži a po válce s Jugoslávií v roce 1941. Reflektovány jsou zde i válečné zločiny, kterých se maďarští vojáci dopouštěli (např. v Novém Sadu), byť jim není věnováno víc prostoru, než je nezbytně nutné. Oproti expozici 1. světové války je zde naopak zřetelná snaha neopomenout Maďary bojující proti fašismu (např. ve španělských mezinárodních brigádách nebo v hnutích odporu v různých okupovaných zemích), ale i proti bolševismu (např. ve finsko-sovětské zimní válce).

Hlavní dějovou linií je však samozřejmě maďarská armáda, která od roku 1941 bojovala po boku nacistů v Sovětském svazu, a pak pohnuté dějiny let 1944–1945: převrat „Šípových křížů“, vznik maďarských jednotek Waffen-SS a zničující boje o Budapešť, v nichž Maďarsko do značné míry sklízelo plody své předchozí politiky. Mnohé maďarské jednotky i po obsazení země Rudou armádou bloudily zmenšující se Třetí říší (a ve velké míře ovšem i tzv. protektorátem) a maďarští vojáci, alespoň formálně, bojovali na straně Německa až do května 1945.

Ještě před koncem války, od ledna 1945, se na území pod kontrolou Rudé armády začaly formovat také vojenské jednotky podřízené maďarské prozatímní vládě. Vzhledem k tomu, že země nebyla ještě zcela pod vlivem Sovětského svazu (a navíc nebylo v podstatě kde brát), do značné míry šlo o „staronovou armádu“, složenou téměř výhradně z vojáků, kteří sbírali bojové zkušenosti na straně armád Osy.

Poměrně velkým problémem pro maďarskou společnost byly v první poválečné dekádě tisíce válečných zajatců, nacházejících se na území SSSR. Řada z nich se do vlasti nikdy nevrátila. Ti, kteří přežili, byli propuštěni v roce 1955. Jim je věnována předposlední (ale zároveň nejmladší) expozice, otevřená v srpnu 2016.

Poválečné aktivity

Závěrečná, šestá, expozice připomíná účast maďarské lidové armády v rámci Varšavské smlouvy (také zde jsou vystaveny trojrozměrné předměty, vztahující se k čs. vojenským dějinám) a samozřejmě události maďarské revoluce roku 1956. Formálním zakončením výstavy je však rok 1968 a maďarská účast v operaci DUNAJ, tedy v potlačení „Pražského jara“ a okupaci Československa.

Součástí ústavu je také specializovaná knihovna a Vojenský historický archiv (Hadtörténeti  Levéltár). Také v něm je možné najít bohemika – např. fond československého pěšího pluku 36, který obsahuje zlomek písemností této jednotky, jejž se Maďarům podařilo ukořistit během obsazování Podkarpatské Rusi v březnu 1939.

Muzeum je otevřeno od úterý do neděle mezi 9. a 17. hodinou. Aktuální informace je možné najít na webových stránkách ústavu a muzea. Součástí muzea je kromě hlavního objektu v Budě ještě řada dalších „externích“ specializovaných expozic, nacházejících se nejen v Budapešti, ale doslova v celém Maďarsku (např. pevnost v maďarské části Komárna, ležící přímo na slovenských hranicích).

Jiří Plachý