Výsledky tohoto klání jsou zahrnuty v oficiální olympijské databázi, i když šlo dle některých zdrojů jen o ukázkový závod. Později se závody vojenských hlídek konaly také na olympijských hrách 1928, 1936 a 1948. Vždy se jich zúčastnili i reprezentanti československé armády.
V roce 1924 šlo o závody šesti čtyřčlenných družstev na 30 km, které tvořil důstojník a tři vojáci. V polovině extrémně náročné horské trati se uskutečnila střelba na terče ze vzdálenosti 250 metrů (!) ze standardních vojenských pušek. Stříleli z nich jen vojáci, důstojník, ozbrojený pistolí, odpovídal za udržení hlídky na trati a mohl některým unaveným vojákům nést pušku.
Zvítězili Švýcaři před Finy a Francouzi. Československá vojenská hlídka ve složení nadporučík Karel Buchta a vojíni Bohuslav Josífek, Jan Mittlöhner, Josef Bím v těžkém horském terénu skončila po houževnatém boji čtvrtá. Týmy Polska a Itálie závod za špatných povětrnostních podmínek vzdaly.
Naši vojáci měli patrně před těžkým závodem větší ambice, protože již o rok dříve pod velením nadporučíka Buchty se zúčastnili ve francouzských Pyrenejích v Super Bagnéres de Luchon mezinárodních závodů, organizovaných Klubem francouzských alpinistů. Zde vojáci závodili na trati dlouhé 20 km a Čechoslováci v klání 17 hlídek zvítězili.
Vše tehdy v Pyrenejích ještě korunoval Karel Buchta, když vyhrál běh důstojníků na 18 km. Připomeňme si proto alespoň trochu tuto lyžařskou osobnost. Karel Buchta (* 20. 10. 1897 – † 21. 5. 1959) musel vzhledem k vypuknutí světové války obléci v listopadu 1915 předčasně vojenskou uniformu c. a k. pěšího pluku č. 11, a když o tři roky později válka skončila, rozhodl se jednadvacetiletý poručík pěchoty v záloze zůstat v armádě.
V roce 1920 absolvoval lyžařský a poté i horolezecký kurz a záhy se sám stal lyžařským instruktorem i úspěšným závodníkem. Přestože do osudné německé okupace v březnu 1939 sloužil postupně u několika útvarů čs. armády (naposledy v hodnosti štábního kapitána u milovického Instrukčního praporu jako automobilní důstojník), každou zimu působil v Krkonoších či na Slovensku jako vedoucí instruktor lyžařských kurzů a účastník armádních lyžařských závodů.
Nacistickou okupaci prožil v řadách pražského 1. praporu protektorátního Vládního vojska, kam byl 1. července 1939 úředně převeden. Zde se zúčastnil domácího odboje, ale 7. února 1945 byl odvelen do Itálie k jednotkám Němci odzbrojeného Vládního vojska, které mělo stavět opevnění na řece Pád. Zde v dubnu 1945 přeběhl k americkým jednotkám a po návratu do osvobozené vlasti byl opět přijat do řad československé armády.
Zde rodáka ze Stříbrných Hor na Klatovsku opět, vedle běžné služby u vojenských útvarů, čekaly milované lyže, protože se přes zimu stával velitelem „zimních stanic“ pro lyžařský výcvik (např. Luční Bouda v Krkonoších leden – březen 1946 či Špičák na Šumavě leden – únor 1947). Další osudy Karla Buchty po únoru 1948 jsou zatím nejasné, ale i tak si zaslouží on i jeho vojáci připomenutí ve dnech, kdy biatlon – závodní běh na lyžích s puškou – dávno nepřipomíná dřevní doby, kdy závodník musel běžet v uniformě s tlumokem a s těžkou vojenskou puškou na zádech…