Vojna nebyla kojná, ale šlo ji přežít. Hlavně prací.

Jen málokterému mladému muži se chtělo před rokem 1989 absolvovat povinnou vojenskou službu. Existovaly ale způsoby, jak tuto „vlasteneckou povinnost“ přežít či se jí vyhnout. Historik VHÚ Prokop Tomek tuto otázku nyní otevírá ve své obšírné a výjimečné studii.

Text nazvaný „Možnosti odpírání, vyhýbání se základní vojenské službě a vojenská práce v letech 1969–1992“ z pera PhDr. Prokopa Tomka byl zveřejněn v letošním druhém čísle čtvrtletníku Historie a vojenství, který vydává Vojenský historický ústav Praha. Přinášíme vám nyní výběr z některých částí Tomkovy mimořádné studie.

Tomek v úvodu nastiňuje, že mu nešlo jen o zkoumání problematiky tzv. modrých knížek či vědomého a veřejného odporu vůči základní vojenské službě, ale o širší škálu konkrétních postojů občanů k výkonu základní vojenské služby v podmínkách Československé lidové armády.

„Mnoho občanů se snažilo vyhnout zcela nebo částečně vojenské službě například proto, že ji nepovažovali za slučitelnou s jejich osobními zájmy a představami plnohodnotného materiálního prožití života,“ píše Tomek. „Ale také ze strachu z šikany nebo obavou o své pohodlí. Státní zřízení jim bylo v podstatě lhostejné nebo neměli důvěru ke způsobu, jak naplňoval jejich životní potřeby. Jediným spojujícím znakem masy těchto lidí je jejich mládí, nevyzrálost a téměř bezvýchodná situace, v níž se vlivem daného zákonného rámce ocitla. A s touto realitou se vyrovnávala jednak podle své mentální a vzdělanostní výbavy, ale i s ohledem na perspektivu svého dalšího působení ve společnosti, protože si zkrátka nechtěla zavřít dveře v systému, který nenabízel alternativu.“

Duševní nemoci, toxikománie a jiné

Podle Tomka představoval výkon vojenské základní služby pro část branců psychické trauma. Dokládají to údaje o sebevražednosti v armádě.

„Analytický materiál Západního vojenského okruhu z roku 1970 uváděl, že 30,6 % sebevražd vojáků základní služby se událo v prvním až třetím měsíci po nástupu vojenské služby. Rovněž počet zběhnutí byl v počátcích výkonu základní vojenské služby vyšší. Přesto se ale drtivá většina branců rozhodla jít cestou nejmenšího odporu a základní vojenskou službu vykonat. Alternativa pro většinu z nich neexistovala… Hrozba dvouleté vojenské služby ale vedla některé brance až ke střetu se zákonem a riskování života či zdraví.“

Nejčastější formou bylo získání uznání trvalé neschopnosti z důvodu předstíraného duševního onemocnění, iniciačním momentem býval pokus o demonstrační sebevraždu, po němž následovala hospitalizace v psychiatrické léčebně.

Jistou možnost vyhnutí se službě měli také skuteční i údajní toxikomané. „Odvodní vojenské komise odmítaly jako brance každého, kdo byl evidován ve zdravotnických zařízeních jako toxikoman, bez ohledu zda u pacienta šlo o vyslovenou závislost na droze, nebo jen dočasný abúzus bez závislosti. Takovýto branec podepsal u odvodu prohlášení, jímž se zavázal vyhledat lékařskou pomoc a podrobit se léčení. Většina branců – toxikomanů se však na psychiatrická zařízení nedostavila a podepsání prohlášení zůstalo pouhou proklamací bez represivních důsledků. Ve snaze vyhnout se vojenské základní službě začali někteří mladíci rok až dva roky před odvodem užívat drogy. Někteří branci ve snaze vyhnout se vojenské povinnosti byli prý ale léčeni jako toxikomani, aniž by kdy drogu vůbec užili a závislost předstírali.“

Branec ale nejen riskoval své zdraví či život. Mohl se tak totiž dopustit trestného činu podle § 266 trestního zákona maření způsobilosti k službě se sazbou šest měsíců až pět let odnětí svobody (za branné pohotovosti státu tři až deset let). Zpravidla mohl být potrestán i za prokázané záměrné sebepoškození.

Vojenská správa si byla vědoma rizik odvodního řízení a kontrolovala jej – a kontrola zjistila „nedostatky“ v činnosti odvodních komisí vojenských správ. Nejvíce změn se zjistilo u krajských vojenských správ Bratislava, Banská Bystrica a Ostrava. Absolventi a posluchači vysokých škol byli v některých případech, zvláště u Městské vojenské správy Praha, klasifikováni jako trvale neschopní pro duševní poruchu, přestože studovali vysoké školy, a jeden takový branec byl dokonce vyslán na studium do zahraničí. V některých případech byla trvalá neschopnost pro závažná onemocnění stanovena dokonce i brancům – aktivním vrcholovým a výkonnostním sportovcům. Tomuto nařízení náčelníka generálního štábu měli příslušní náčelníci věnovat náležitou pozornost a stanovit takové administrativní procedury, které kritizovanou praxi znemožní.

Jinou možností vyhnout se vojenské službě bylo také ilegální opuštění republiky, to však prakticky nepřipadalo v úvahu. Svědčí o tom údaje o úspěšných zběhnutích, kterých nebyl velký počet. Ve sledovaném dvacetiletí to byly řádově jen desítky případů, navíc šlo nejčastěji o vojáky základní služby Pohraniční stráže.

Náhradní vojenská služba

Zajímavou kapitolou je ta podoba vojenské služby, kterou mladí muži absolvovali v nevojenských oblastech. Zde byl relativně široký prostor pro „přežití“ vojny. Tyto tzv. úlevy poskytovala armáda zejména pracovníkům některých profesí a umožňovaly získat dlouhodobý odklad nebo vykonat náhradní vojenskou službu jen v délce pěti měsíců.

Za jistou formu vyhýbání se vojenské službě je možno považovat i odklady nástupu vojenské služby ze studijních důvodů. Například v roce 1978 dostalo odklad 22 409 a v roce 1981 už 30 895 branců z důvodu dokončení studia na středních a vysokých školách. Odklady byly udělovány i pro provozní praxi učebních oborů a na studium středních škol pro pracující. Po dokončení studia ovšem vojenská povinnost trvala. Šlo tedy o dočasné řešení.

Tomek dále uvádí zásadní poznatky: „Důvod „benevolence“ státu připuštěním možnosti náhradní vojenské služby nelze hledat třeba v oblasti etické. Dodržování totální vojenské povinnosti sebou totiž přinášelo důsledky negativně ovlivňující život celé společnosti. Například roku 1977 stav ČSLA činil 204 177 mužů. Počet vojáků základní služby včetně vojáků – absolventů vojenských kateder vysokých škol z tohoto počtu představoval 143 037 osob. Kromě vojáků ČSLA sloužilo toho roku ještě navíc u rezortu Federálního ministerstva vnitra v jednotkách Pohraniční stráže a Vojsk Ministerstva vnitra dalších 17 196 vojáků základní služby. Národnímu hospodářství toto obrovské množství pracovních sil jistě silně chybělo. Navíc šlo o odborně připravené pracovníky na počátku jejich profesní dráhy. Pro mnoho podniků tak představoval dvouletý výpadek kvalifikovaných pracovních sil závažný problém. Tlak na udělování dlouhodobých odkladů jejich pracovníkům, případně náhradní služby byl, ze strany výrobních podniků proto trvalý a silný.“

Podle Tomka jistou úlevu národnímu hospodářství ze strany armády představovaly některé druhy vojska, které v rámci svého výcviku dlouhodobě a programově plnily hospodářské úkoly. Byly to již ve čtyřicátých letech vojenské báňské oddíly, v padesátých letech pomocné technické prapory a technické prapory, dále trvale silniční vojsko a železniční vojsko. Touto cestou se tedy alespoň částečně nahrazoval výpadek pracovních sil zejména v oblasti těžby surovin a dopravy.

Například v osmdesátých letech pracovalo Železniční vojsko na stavbě mostu Antonína Zápotockého pod Barrandovem, dále při výstavbě Paláce kultury v Praze, při přemostění nádraží Praha-Střed, výstavbě mostu přes Labe a Ploučnici v Děčíně, při výstavbě kombinovaného dálničně-železničního mostu přes Dunaj v Bratislavě, nebo výměně ocelového mostu přes Labe na trati Neratovice – Všetaty v květnu 1983. Každoročně, formálně v rámci odborného výcviku, rekonstruovalo Železniční vojsko stovky kilometrů železničních tratí.

Kromě generálních obnov tratí vojáci praporů železničního vojska pokládali kolejiště v průmyslových podnicích a Severočeských hnědouhelných dolech a také montovali sdělovací a zabezpečovací zařízení na železnici. Dále se účastnili mimořádných výpomocí národnímu hospodářství v zimních kalamitách počátkem osmdesátých let, kdy zajišťovali dopravu na železnici, rozmrazovali výhybky, odstraňovali sněhové závěje a zajišťovali provoz uhelných velkodolů.

Zajímavým případem byli podle autora studie horníci. Ti patřili k nejpreferovanější profesní skupině. „Mohli být povoláni k výkonu vojenské základní služby, dokonce jen pokud o to sami požádali. Pokud měli uzavřenou se svým podnikem pracovní smlouvu na jedenáct let, dostávali dlouhodobý formální odklad nástupu vojenské základní služby. Po dosažení třiceti let věku jim vojenská správa formálně uložila výkon náhradní vojenské služby, současně jej prominula a přeložila do zálohy. Úlevy se poskytly v letech 1964–1970 asi 23 500 brancům z řad horníků. U této kategorie úlev ale neexistovalo omezení počtu. Během šesté pětiletky (tj. léta 1976–1980) takto získalo odklad 5 993 branců.“

Také pracovníci vybraných profesí v hutnictví mohli dostat úlevu formou povolání k náhradní zkrácené vojenské službě a poté se vrátit do původního závodu nejméně na devatenáct měsíců. Šlo o profese tavič u vysokých pecí a jeho pomocník, tavič ocelář a jeho pomocník, elektroopravář, hutní kovář, slévač, strojvedoucí, pomocník strojvedoucího a posunovač u technologické dopravy.

Smyslem určování branců do náhradní služby z důvodů hospodářských bylo bezprostředně pomoci vybraným odvětvím, oborům a výrobním organizacím při plnění závažných výrobních úkolů. Branci mohli být do náhradní služby určeni, pokud nebyli nepostradatelní pro armádu a pokud skutečně zůstali ve výrobní organizaci pracovat minimálně stanovenou dobu devatenácti měsíců. Armáda se ale takto chtěla i zbavovat pokud možno takových branců, kteří vzhledem ke zdravotnímu stavu, vzdělání a civilně profesní přípravě nebyli pro armádu tak zajímaví nebo se jejich určením do náhradní služby současně vyřešily jejich již existující rodinné, finanční a sociální potíže. Sloučit ale zájmy civilní výrobní sféry a armády nebylo snadné. Armáda musela každoročně čelit tlaku hospodářských organizací. Ročně dostávalo úlevy formou náhradní vojenské služby okolo 7 000 vojáků.

Nelze ale říci, že by armáda popsanou praxi vítala. Existence systému poskytování úlev způsobovala obtíže. V prvé řadě vyřizování žádostí znamenalo trvalou administrativní zátěž. Rovněž to způsobovalo problémy při vytváření plánu doplňování vojenských útvarů. Mimo jiné tak vznikal i nežádoucí nekontrolovaný skrytý společenský pohyb a prostředí ideální pro korupční jednání.

Vojenské výpomoci

Nedostatek pracovních sil v národním hospodářství řešily úlevy ve výkonu vojenské služby jen částečně. Běžnou praxí se proto staly pracovní vojenské výpomoci. Vykonávali je vojáci základní služby, uvolnění z výcviku. Každoročně nastupovali vojáci na sezonní zemědělské práce. Například v roce 1976 se konalo 95 % vojenských výpomocí právě zde.

Šlo o tři hlavní způsoby výpomocí: čtrnáctidenní senoseč, čtyři až pět týdnů dlouhou výpomoc při letních žních obilí a šestitýdenní podzimní práce při sklizni brambor. Mezi odbornostmi byli žádaní zejména řidiči nákladních vozidel, traktorů a kombajnů. Armáda poskytovala zemědělským podnikům částečně i dopravní techniku. Uvolnění vojáků muselo být každoročně projednáno a schváleno vládou.

V roce 1981 žádalo Federální ministerstvo zemědělství uvolnění celkem 14 930 vojáků na pět až šest týdnů letních žňových prací. Ministr národní obrany souhlasil s uvolněním 5 700 vojáků, z toho 1 000 traktoristů, 3 400 vojáků bez profese a 1 300 řidičů se stejným počtem nákladních automobilů.

Sklizně brambor se každý podzim pravidelně účastnilo okolo 5 000 vojáků až s 1 000 nákladních vozidel ČSLA po dobu jednoho až dvou měsíců. Například v období od 1. do 15. října 1983 poskytlo výpomoc při sklizni okopanin 5 450 vojáků a 977 vozidel.

Druhým nejčastějším typem pracovní výpomoci byla účast vojáků na stavebních pracích. Výstavby jaderných elektráren Jaslovské Bohunice a Dukovany se například v letech 1983 až 1984 účastnilo stále okolo 1 800 vojáků. Další podobnou stavbou byla Jaderná elektrárna Mochovce. Pomoc k 28. únoru 1987 zde činila 1 000 osob, z toho 500 nad předem stanovené limity vojenských pracovních sil. Výstavba jaderných elektráren se tak od počátku osmdesátých let stala druhou nejdůležitější oblastí vojenské pracovní výpomoci.

Účast armády při výstavbě pražského metra je typickou ukázkou socialistické výstavby v praxi. Oborový podnik Vojenské stavby Praha se podílel na stavbě Metra již od roku 1969. Pracovní síly k 1. lednu 1973 dosahovaly 1 030 vojáků, k 1. červnu 1973 to mělo být již 2053 vojáků. Stavební technika patřila MNO, byly uvolněny i devizy na nákup strojů v kapitalistické cizině.

V roce 1973 se tempo výrazně zvýšilo. Vojenské stavby stavěly na trase C stanici I. P. Pavlova a depo Kačerov. Dále část tunelů na trase A, např. stanici Muzeum. Termín dodání depa Kačerov a stanice I. P. Pavlova do předběžného užívání byl splněn k 1. lednu 1974 na velký nátlak primátora Zusky. Bylo totiž třeba stihnout zahájení provozu trasy C k výročí osvobození 9. května 1974 za účasti generálního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta ČSSR Gustáva Husáka.

Přes mimořádné přesuny pracovních sil z armády trval napjatý stav pracovních sil. 74 % zaměstnanců tvořili branci. Byli umístěni do dvanácti vesměs nevyhovující ubytoven v Praze. Na stavbě depa stačily šatny, umývárny a záchody jen pro jednu třetinu pracovníků, takže většina z nich se zde nemohla převléknout a ani umýt. Stravování bylo na Kačerově zajištěno až od října 1973. Do té doby si museli branci kupovat jídlo sami v okolí.

Příkladem výpomoci v době nepřízně počasí může být i kalamita v lednu 1985. Za období od 1. do 15. ledna 1985 bylo ve zprávě pro generálního tajemníka ÚV KSČ pozitivně hodnoceno Železniční vojsko.

Celková čísla ukazující rozsah vojenské výpomoci jsou úctyhodná. Za výcvikový rok 1978–1979 byly odpracovány 547 603 pracovní dny, z nich 322 472 při pomoci sklizni v zemědělství a 128 820 na odstraňování zimní kalamity a obtíží v palivo-energetické situaci. Nasazování vojska v krizových situacích bylo tedy velmi běžné.

Jako kuriozitu uveďme nasazení vojáků ČSLA a vojenské techniky při natáčení válečných filmů. I zde se ministr národní obrany bránil rozsahu požadavků filmařů. Výpomoc až 700 vojáků při natáčení filmu Sokolovo Otakara Vávry od podzimu 1973 do června 1974 poskytla ČSLA spolu s vojenskou technikou, vesměs pro víkendové termíny. Československý státní film sliboval, že účast bude pro vojáky „kulturně politickou brigádou“. Požadavek na vyslání vojenské jednotky ČSLA na natáčení do SSSR ale ministr národní obrany odmítl.

Vláda rozhodla o bezplatné pomoci ČSLA při natáčení velkofilmu Jurije Ozerova Komunisté. Sovětský dvoudílný (výsledně čtyřdílný) film se jmenoval nakonec Vojáci svobody a měl vyzdvihnout podíl SSSR na poražení nacismu a osvobození Evropy. V září 1974 pro natáčení poskytla ČSLA až 3 000 vojáků, osm obrněných transportérů OT 810 a dva radiovozy. Vzniklý epos Vojáci svobody byl dokončen roku 1976 a představoval ideologicky zdeformovaný komunistický pohled na dějiny.

Pro rok 1976 vláda schválila pomoc ČSLA pro velkofilm Otakara Vávry Osvobození Prahy a „protifašistickou komedii“ Jindřicha Poláka Zítra vstanu a opařím se čajem. V Případě Osvobození Prahy šlo o poskytnutí 70 až 100 ženistů s technikou, 8 až 10 pyrotechniků a 2 000 komparsistů na padesát natáčecích dnů. K tomu měla ČSLA poskytnout 35 tanků T 34 a desítky kusů další techniky i pro úpravy na německou techniku. Komedie Jindřicha Poláka pak byla proti tomu jen malým projektem, který vyžadoval třicet vojáků, pyrotechnika, poradce, vrtulník a poskytnutí Vojenského výcvikového prostoru Jince k natáčení.

Nejméně vlivní

V závěrečné části své práce se Prokop Tomek věnuje i uvažované možnosti z konce 80. let zkrátit vojenskou službu na osmnáct měsíců. Řeší také problematiku vojenské služby krátce po roce sametové revoluci, do roku 1992. V té době se také objevuje možnost tzv. civilní služby, tedy alternativa představující službu beze zbraně a mimo armádu.

V závěrečném resumé pak Prokop Tomek soudí: „Otázka možnosti nevykonat základní vojenskou službu v době před listopadem 1989 je evidentně problémem vojenské práce a potřeb ekonomiky státu. Dát do souladu zájmy armády, branců a civilní ekonomické sféry nebylo snadné. Branci byli v tomto střetávání ti nejméně vlivní.“

Celý text „Možnosti odpírání, vyhýbání se základní vojenské službě a vojenská práce v letech 1969–1992“ najdete v druhém čísle čtvrtletníku Historie a vojenství 2/2013, který vydává Vojenský historický ústav Praha. Časopis je možné koupit v běžné prodejní síti periodického tisku a také v Armádním muzeu Žižkov v Praze 3. Cena výtisku je 99 korun.