Na frontě proslul řadou odvážných rozvědek a v srpnu 1915 byl v hodnosti poručíka přidělen ke zpravodajskému oddělení Jihozápadního frontu ruské armády. Vzhledem k jazykovému vybavení (hovořil rusky, německy, anglicky a francouzsky, později k tomu přidal španělštinu a italštinu) byl sice přijat jako tlumočník, ale záhy dostal inteligentní a ambiciózní mladý muž šanci seznámit se s celým spektrem činností vojenského zpravodajství. Tyto zkušenosti jej v létě 1918 při bojích čs. legií s bolševiky předurčily k vytvoření velice úspěšné legionářské zpravodajské služby. Po válce vystudoval Válečnou školu v Paříži, v pětatřiceti letech byl povýšen na generála, velel divizi, jako vojenský diplomat působil v Paříži – z té doby pocházejí jeho zprávy o začínajícím úpadku francouzské armády. V roce 1926 působil jako pozorovatel francouzského tažení v Maroku proti Abd al‑Karimovi, v roce 1934 byl vyslán pro změnu jako vojenský pozorovatel do Kolumbie, jež se nacházela ve válečném konfliktu s Peru. V těchto letech byl i členem zednářské lóže a místopředsedou Svazu junáků – skautů, napsal řadu publikací, přednášel na ČVUT, od prosince 1935 působil jako vojenský atašé ve fašistické Itálii, kde získal mnoho cenných zpravodajských informací o síle italské armády.
Patřil mezi nejschopnější československé generály, byl však nepříjemně kritický k méně schopným kolegům, což mu přidělalo řadu nepřátel. Za nacistické okupace se zúčastnil domácího odboje. Levice mu však neodpustila ochotu být diplomatickým prostředníkem při vyjednávání K. H. Franka s Američany o separátní mír. Po válce byl zatčen a strávil 15 měsíců ve vyšetřovací vazbě. Nakonec byl Národním soudem zproštěn všech obvinění po brilantní obhajobě, že považoval za svou povinnost urychlit konec války, protože „krev vojáků není barvou na reklamu“. Již 22. dubna 1947 však zemřel ve věku nedožitých 59 let po pádu z okna, který jedni označují za sebevraždu, další za nešťastnou náhodu, a někteří, včetně jeho druhé manželky, dokonce za politickou vraždu…