Východokarpatská operace 8. září 1944 – 28. října 1944

Východokarpatská operace Rudé armády zahrnovala Karpatsko-dukelskou operaci 1. ukrajinského frontu a pravého křídla 4. ukrajinského frontu a Karpatsko-Užhorodskou operaci 4. ukrajinského frontu. Sovětské útoky směřovaly na hlavní průsmyky v tomto prostoru (od západu): Dukelský, Lupkovský, Ruský, Užocký, Verecký a Jablonický. Operace začala 8. září 1944 útokem 1. ukrajinského frontu ve směru na město Dukla a skončila 28. října 1944 obsazením Podkarpatské Rusi 4. ukrajinským frontem.

Klíčovou podmínkou pro vítězné zakončení Slovenského národního povstání byl rychlý přechod Rudé armády přes Karpaty. Události na Slovensku a Podkarpatské Rusí v roce 1944 byly proto součástí širších událostí na celém jižním křídle východní fronty.

Karpatský oblouk představuje masivní přírodní překážku, na jejímž zdolání si za první světové války ruská armáda vylámala zuby. Politický vývoj v meziválečném období, ale především v letech 1938 až 1941, vytvořil v tomto prostoru situaci stálého napětí mezi německými satelitními státy Slovenskem, Maďarskem a Rumunskem.

Ze spojenectví s Německem těžilo zejména Maďarsko, které získalo značná území na úkor Československa a Rumunska, ale také Sovětský svaz, který v létě 1940 anektoval od Rumunska Severní Bukovinu a Besarábii. Tato sovětská agrese vedla Rumunsko k příklonu k Německu a k účasti při útoku na Sovětský svaz v roce 1941. Rumunsko se nicméně nevzdávalo snahy připojit zpět od Maďarska území Transylvánie. Svých územních zisků z doby spojenectví s Adolfem Hitlerem se nehodlal vzdát ani Sovětský svaz a v roce 1944 svrchovanost Polska ani Rumunska na těchto územích neuznal. Přestože Sovětský svaz ujišťoval svého československého spojence o své podpoře obnovení Československa v hranicích z 1. září 1938, osvobození Podkarpatské Rusi nakonec vedlo k anexi také tohoto území Sovětským svazem.

Od počátku roku 1944 Slovensko i Maďarsko opevňovalo Karpatské průsmyky na předpokládaném směru postupu Rudé armády z Haliče. Východoslovenská armáda vybudovala na polském území těsně při hranici systém dřevozemního polního opevnění. Maďarská armáda vybudovala na polském, severním předhůří Karpatského hřebene systém dřevozemních polních opevnění Hunyadiho linie. Přímo na karpatském hřebeni vedla linie polního opevnění svatého Ludvíka (Szent László) a údolí s komunikacemi od karpatských průsmyků na Podkarpatské Rusi a v Transylvánii uzavíral systém železobetonových opevnění a protitankových překážek Arpádovy linie. 

Dne 28. března 1944 dobyla Rudá armáda haličské město Kolomyja a v následujících dvou týdnech pak v údolích řek Prut a Černý Čeremoš postoupila k československým hranicím na vzdálenost menší než deset kilometrů. Sovětské Informbyro 8. dubna 1944 ohlásilo, že Rudá armáda dosáhla československých hranic. Tato zpráva měla v československém exilu velký ohlas. Maďarská 1. armáda provedla ovšem 18. dubna protiútok, který sovětská vojska zatlačil zpět ke Kolomyji. Samotné město sovětská 18. armáda 4. ukrajinského frontu udržela. Sovětské velení přeneslo v polovině dubna 1944 válečné úsilí na jiná bojiště a fronta se zde na čtvrt roku stabilizovala.

Na počátku května se do blízkosti fronty, do Sadagury a jejího okolí u Černovic přesunul 1. čs. armádní sbor v SSSR pod velením brigádního generála Jana Kratochvíla. Sbor byl formován podle tabulek pro lehký sbor Rudé armády, s brigádami namísto divizí. Koncem července měl sbor stav více než 16 000 osob. Mezi 13. červencem a 29. srpnem Rudá armáda ve Lvovsko-sandoměřské operaci postoupila dále na severozápad podél československé hranice a vytvořila si nástupiště k útoku přes Dukelský a Lupkovský průsmyk na Slovensko. Na počátku srpna se také 1. čs. armádní sbor v SSSR přesunul dále na západ, do blízkosti Samboru.

Rumunský král Michal I. vytvořil počátkem června 1944 spolu s demokratickými stranami a rumunskými komunisty Národně demokratický blok a začal připravovat přechod Rumunska na stranu spojenců. Koordinace postupu s Rudou armádou se pro sovětský nezájem dosáhnout nepodařilo. Také Slovensko se snažilo navázat kontakt se Sovětským svazem a domluvit přechod slovenské armády na stranu spojenců. Delegace odboje, vyslaná na počátku srpna do Moskvy se ale též setkala se sovětským nezájmem o koordinaci postupu.

Rudá armáda připravovala na 20. srpna na jižním křídle východní fronty Jasko-Kišiněvskou operaci, která měla za cíl porazit rumunské a německé armády na východě Rumunska. Součástí operace měl být 28. srpna pomocný útok přes Karpaty v prostoru styku hranic Slovenska a Podkarpatské Rusi s výsadkem 2. čs. paradesantní brigády v SSSR ke slovenské Východoslovenské armádě.

Poté, co 20. srpna začala Jasko-kišiněvská operace Rudé armády, provedl rumunský král 23. srpna státní převrat a sesadil maršála Antonesca. Nařídil poté Rumunské armádě bojovat proti Němcům a osvobodit od Maďarů území Transylvánie. Rudá armáda tak začala bez odporu obsazovat území Rumunska, hladce překonala hřeben Karpat a vstoupila do Maďarska. V této situaci se pomocný úder přes Karpaty stal zbytečný a 26. srpna byl odvolán.

Namísto rychlého postupu přes prakticky nechráněné maďarské vnitrozemí na pomoc povstalcům na Slovensku dal Sovětský svaz přednost rozšiřování svého impéria. Dne 5. září vyhlásil válku Bulharsku, 8. září na Bulharsko zaútočil a do konce září je obsadil. Postup od rumunských hranic na sever Rudá armáda obnovila až v říjnu. Mezitím stihlo Maďarsko na svou jižní hranici zmobilizovat svou 2. a 3. armádu a doplnit obranu německými jednotkami.

Jako přípravu na nakonec odvolaný útok přes Karpaty 28. srpna vyslala Rudá armáda na Slovensko od 26. července vlnu partyzánských výsadků. Přestože partyzáni dostali plnou podporu od slovenského odboje, odmítli s ním koordinovat své akce. Partyzánská činnost vyprovokovala německý zásah a 29. srpna začala německá armáda obsazovat Slovensko.

Zástupce velitele Východoslovenské armády plukovník Viliam Talský se ještě 31. srpna pokusil zkoordinovat postup s Rudou armádou, ale ani tento pokus Rudá armáda nevyužila. Naopak, mezi 31. srpnem a 7. zářím východoslovenskou armádu odzbrojili Němci.

Přístupy k Dukelskému, Laboreckému a Lupkovskému průsmyku na Slovensko od severovýchodu bránila německá 1. tanková armáda. Podkarpatskou Rus bránila maďarská 1. armáda. Rudá armáda zaútočila přes Karpaty 8. září. Ve směru na Dukelský průsmyk útočila 38. armáda 1. ukrajinského frontu. Plán útoku byl se silami, které měli sovětští velitelé k dispozici, zcela nereálný. Sovětské a československé jednotky měly do čtyř dnů obsadit Prešov. Plán navíc stále počítal s oběma divizemi Východoslovenské armády, které již byly Němci v předchozím týdnu odzbrojeny. Poté, co se sovětským vojákům první den operace nepodařilo dobýt město Krosno, utrpěl čs. sbor těžké ztráty u obcí Wrocanka a Machnówka. Velitel 1. ukrajinského frontu maršál Koněv využil této záminky, překročil své pravomoci, a nahradil velitele čs. sboru generála Kratochvíla generálem Svobodou, přijatelným pro Sovětský svaz. Sovětská 38. armáda teprve 20. září dobyla město Dukla a až 1. října poprvé překročila československé hranice poblíž obce Šarbov západně od Dukelského průsmyku.

O den později po útoku 1. ukrajinského frontu ve směru na Dukelský průsmyk zaútočila 9. září také 1. gardová armáda 4. ukrajinského frontu ve směru na Laborecký průsmyk na východním Slovensku. I v jejím případě bylo zadání operace nerealisticky optimistické. Už druhý den útoku měla stanout na hlavním karpatském hřebenu u Medzilaborců. Ve skutečnosti první slovenskou obec Kalinov osvobodila 21. září a karpatský hřeben v prostoru Laboreckého a Lupkovského průsmyku a Ruského sedla obsadila 30. září, tedy po třech týdnech těžkých bojů proti pravému křídlu německé 1. tankové armády.

V polovině září se k útoku připojily také 18. armáda a samostatný 17. gardový střelecký sbor dále na východě. Jejich útok, zahájený 14. září, směřoval proti postavením maďarské 1. armády v Užockém, Vereckém, Toruňském a Jablunickém průsmyku. Sovětský samostatný 17. gardový střelecký sbor osvobodil 28. září Lazeščinu na Podkarpatské Rusi jako první obec v Československu. Narazil poté v Jasině na opevnění maďarské Arpádovy linie a jeho postup se zpomalil. Maďarská 1. armáda se koncem září stáhla na hlavní karpatský hřeben po celé délce severní hranice Podkarpatské Rusi a fronta zde ustrnula v těžkých bojích na další tři týdny.

Na počátku října se 1. čs. armádní sbor v SSSR přesunul k obci Šarbov, kde 4. října poprvé krátce překročil hranice vlasti. Po přeskupení sil 38. armády pak sbor 6. října slavnostně překročil československé hranice v Dukelském průsmyku. Sovětská 38. armáda obnovila 12. října útok ve směru na Svidník, ale německá obrana jej zastavila v prostoru obce Kapišová, jedenáct kilometrů jižně od Dukelského průsmyku.

Po porážce Slovenského národního povstání přešla 38. armáda 1. ukrajinského frontu 28. října do obrany. Přes obětavost a hrdinství sovětských a československých vojáků v Dukelském průsmyku pozemní koridor k 1. československé armádě na Slovensku nikdy nevznikl. Sovětským velením zpravodajsky, strategicky i takticky naprosto zpackaná operace si vyžádala životy deseti tisíc sovětských a více než jeden a půl tisíce československých vojáků. Celkové ztráty dále zahrnovaly více než šedesát šest tisíc sovětských a pět tisíc československých raněných a nezvěstných vojáků. Němci se 25 listopadu stáhli na obrannou linii na řece Ondavě a 1. čs. armádní sbor v SSSR poté zaujal postavení jižně od Svidníku. Další operace zde pokračovaly až v lednu 1945.

Rudá armáda spolu s Rumunskou královskou armádou zaútočila 5. října z Rumunska do Maďarska ve směru na Debrecín. Maďarsko řešilo od jara 1944 kvadraturu kruhu: jak kapitulovat před Spojenci, ale současně zabránit přechod Rudé armády přes své území. Nakonec vyslanci regenta Horthyho podepsali v Moskvě 11. října 1944 příměří se SSSR i ostatními Spojenci, které mělo vstoupit v platnost 15. října. Současně měla maďarská 1. armáda na Podkarpatské Rusi otevřít frontu Rudé armádě. Němci ale 15. října obsadili Budapešť a vládu regenta Horthyho nahradili kolaborantskou vládou strany šípových křížů.

Velitel maďarské 1. armády Béla Miklós Dálnoki vyzval své podřízené k přechodu armády na sovětskou stranu. Jeho výzvy ale uposlechlo jen několik jednotlivců a generál 18. října uprchl na sovětskou stranu fronty. Maďarská 1. armáda, ohrožená obklíčením Rudou a Rumunskou královskou armádou od jihu, se začala týž den stahovat na západ. Sovětský 4. ukrajinský front ji pronásledoval, 23. října obsadil Chust, 26. října Berehovo, 27. října Užhorod a 29. října Čop. Německá a maďarská armáda dobyly zpět Čop a zaujaly novou obrannou linii na hranici mezi Slovenskem a Podkarpatskou Rusí. Podkarpatská Rus, první ze zemí Československa v předmnichovských hranicích byla osvobozena. V bojích 4. ukrajinského frontu mezi 9. zářím a 28. říjnem padlo bezmála čtrnáct tisíc sovětských vojáků a přes padesát tisíc vojáků bylo raněno nebo zůstalo nezvěstných.

Sovětské velení umožnilo 28. října 1944 příjezd čs. vládního delegáta pro osvobozené území ministra Františka Němce do Chustu. V následujících dnech však znemožnilo činnost jeho úřadu při obnovování čs. státnosti a naopak zahájilo proces připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu.

Tomáš Jakl