Letošní 18. duben je dnem 152. výročí narození zakladatele a prvního náčelníka Generálního štábu čs. branné moci, Maurice Césara Josepha Pellé (18. 4. 1863 Douai – 16. 3. 1924 Toulon). Československá republika obdržela v jeho osobě neocenitelný dar. Armádu nového státu budoval jeden z nejzkušenějších vojenských profesionálů tehdejší Evropy.
Fotogalerie
Maurice César Joseph Pellé pocházel z rodiny důstojníka francouzské armády Charlese Henriho Josepha a Céline Virginie Augustine Bruneauové. Vyrůstal v Douai, kde též vystudoval tamní lyceum. V Paříži absolvoval École Polytechnique a École Supérieure de Guerre. Vícero velitelských postů a posádek poznal z pozice důstojníka dělostřelectva. Ve funkci náčelníka štábu generála Josepha Joffrea působil mezi léty 1889–1903 na Madagaskaru. Po službě u několika dělostřeleckých pluků ve Francii následovala od roku 1906 práce v 1. oddělení Generálního štábu francouzské armády. Na ní v roce 1907 navázala činnost u Inspekce vojenského školství Ministerstva války.
V letech 1909–1912 byl francouzským vojenským atašé v Berlíně. Do této metropole byl vyslán již jako vyzrálý a zkušený vojenský profesionál. Pro tak mimořádně exponovanou funkci byl disponován rovnocenně významnou měrou lidsky i odborně. V hlavním městě Německa se rychle sžil s tamním prostředím a zcela přirozeně pronikal na důležitá a informačně přínosná místa. Ve svých hluboce fundovaných zprávách podával zasvěcená svědectví o varovném růstu snah Berlína demonstrovat zvětšování vlastní vojenské síly a tím mocenské prestiže po německo-francouzských sporech o vliv v koloniálním africkém prostředí. Jeho zprávy se vyznačovaly tolik žádoucí mírou objektivity. Tou projevoval vytříbený smysl pro nakládání s informacemi z pozice úřadu, jenž zastával.
Během tažení v Maroku řídil od sklonku roku 1912 štáb Vysokého komisaře Francouzské republiky. Do Hlavního stanu jej povolali na počátku 1. světové války. Byl zde přidělen v letech 1914–1916 jako podnáčelník pro organizaci. V roce 1917 převzal velení nad 153. divizí. Jako velitel V. sboru, jímž byl od května téhož roku, znemožnil pokračování německé ofenzívy u Noyonu. Náčelníkem Francouzské vojenské mise v Československu se stal v únoru 1919, zároveň byl jmenován náčelníkem československého Generálního štábu, jenž měl vybudovat. Tomáše Garrigue Masaryk jej na počátku června téhož roku pověřil velením nad všemi brannými silami Československé republiky. Souběžně s řízením obrany Slovenska proti Maďarům utvářel od července 1919 Generální štáb. Díky svým zásluhám byl v Československu nebývale oceňován. Po odchodu z Československa se stal francouzským nejvyšším komisařem pro oblast Středního východu se sídlem v Cařihradě. Na této pozici setrval v letech 1921–1924, přičemž v roce 1923 se jako francouzský delegát zúčastnil mírové konference v Lausanne. Místem jeho posledního spočinutí je město Toulon, kde skonal po těžké nemoci.
S generálovou osobností se spájí ještě následující dovětek. Jsou zprávy, které se nepřijímají ani nesdělují lehce. Vojenský historický ústav Praha takovou obdržel v samém závěru loňského roku. Z Paříže tehdy došlo smuteční oznámení, že 19. listopadu 2014 zemřela paní Maryska Sandiford-Pellé, dcera gen. M. Pellé. Poslední rozloučení se uskutečnilo v pařížském chrámu Notre Dame de Grâce de Passy 25. listopadu.
M. Sandiford-Pellé se narodila v Istanbulu 24. března 1922. Její otec zde působil po úspěšném zakončení svého poslání v Československu jako vysoký komisař Francouzské republiky. Rodina zde prožívala šťastné období. Gen. M. Pellé přicestoval do turecké metropole přímo z Prahy, a to bezprostředně po sňatku s Jarmilou Braunerovou, jenž proběhl 23. dubna 1921 na Staroměstské radnici.
Paní Sandiford-Pellé po roce 1989 několikrát navštívila naši zem. Naposledy zde pobývala jako vzácný host na mezinárodní konferenci, pořádané VHÚ, na téma Francouzská vojenská mise v Československé republice. Konala se v únoru roku 1999 při příležitosti 80. výročí příjezdu mise do Prahy. Jedině ona mohla podat přímé a autentické svědectví o atmosféře, jež po skonu jejího otce ještě přežívala v jejím nejbližším prostředí. České kořeny této ženy symbolicky na závěr smutečního aktu připomněl úryvek symfonické básně Vltava z cyklu Má vlast Bedřicha Smetany.
Karel Straka