Vývoj stejnokrojů bývá rychlý, reaguje na válečné potřeby

Vojáka dělá uniforma, říkává se. Stačí také jen letmý pohled a i laik pozná, zda se jedná o vojáka 19. století, z první či druhé světové války, anebo příslušníka dnešních armád. O stejnokrojích z první světové války a jejich proměnách hovoří ZDENĚK ŠPITÁLNÍK, který je také kurátorem sbírky stejnokrojů a výstroje ve sbírkách VHÚ.

V létě 1914 byly tisíce mladých mužů svlečeny z civilních šatů a oblečeni do vojenských stejnokrojů rakousko-uherské armády. Co tehdy vše v kasárnách dostali?

Pokud toto téma hodně zobecníme a nebudeme brát v potaz odlišnosti dané místem nástupu, či druhem vojska, byl průběh téměř stejný. První vojáci, tedy čerství záložníci, kteří se svými útvary odjížděli na frontu, byli vybaveni novým polním stejnokrojem vzor 1908 v barvě štičí šedi a novou výstrojí. Při výcviku nových branců se z důvodu šetření používaly stejnokroje starších vzorů a typů, včetně původně vycházkových. Po skončení výcviku byli na cestu na bojiště vybaveni stejnokrojem novým. Gážisté a záložní důstojníci měli většinou stejnokroje vlastní, soukromě pořízené.

Co ukázaly první vojenské střety ohledně stejnokrojů a výstroje? Jaké byly zkušenosti?

Podoba vedení války se výrazně změnila, podmínky moderního bojiště vyvolaly potřebu ochránit vojáky. Jednak proti spatření v terénu, ale i proti dělostřeleckým zbraním. Například francouzská armáda nastoupila do bojů na západní frontě v červených kalhotách. Jejich brzké vyřazení způsobila jednak nápadná barva, ale i fakt, že červené barvivo se dováželo z Německa.

Lze tvrdit, že po stejnokrojové stránce byly nejlépe připraveny armády koloniálních mocností, jejichž jádro tvořili profesionální vojáci. Velká Británie je typickým příkladem.

Vyvíjely se uniformy během války výrazně? V čem spočívaly největší změny?

Vývoj stejnokrojů a výstroje je během válek vždy velice rychlý a reaguje na aktuální potřeby. Nejvýraznější změnou byla již zmiňovaná barva. Někdejší honosné přilby rakousko- uherských dragounů dostaly krycí šedomodrý nátěr, stejně jako většina dalších stejnokrojových doplňků pěšáků. Namísto postříbřených a pozlacených knoflíků se ke slovu dostávají zejména slitiny zinku.

První světová válka dala vzniknout i prvním oděvům s maskovacím vzorem. Jednoduché převlečníky přes polní stejnokroj používali zejména britští a francouzští odstřelovači na západní frontě. Autory těchto prvních, ručně malovaných „maskáčů“ byli většinou umělci, kteří sloužili v jednotkách zabývajících se vývojem kamuflážních prostředků.

Dále se u polních stejnokrojů vylepšoval střih, přibývaly kapsy a mizely tuhé stojaté límce. Stejně tak se postupně stíraly rozdíly mezi jednotlivými druhy vojsk zaváděním jednotných stejnokrojových součástí. Například rakousko- uherská armáda zavedla nový jednotný stejnokroj v roce 1916.

Kolik stejnokrojů měl běžný voják?

Voják v poli měl často pouze jednu sadu stejnokroje a to ten, který měl právě na sobě. Musel se tedy starat o jeho úplnost, opravovat drobná poškození a udržovat jej alespoň v relativní čistotě. Po odchodu do zápolí měl možnost poškozené či zničené součástky vyměnit či nahradit. Rozšířeným fenoménem v době všeobecného nedostatku byl černý trh mezi vojáky a civilisty s výstrojí, prádlem a zejména obuví.

Někteří vojáci také uplatnili osobní invenci a přidělené stejnokroje si upravovali. Příklady jsou zaznamenány například ve vzpomínkách dobrovolníků České družiny v Rusku. Nafasované rubášky volného střihu bez kapes si nechali přešívat, aby lépe vyhovovaly jejich potřebám při průzkumných činnostech a pochopitelně i při vycházkách a dovolených.

Byly uniformy během války stále kvalitnější, anebo kvalita šla vzhledem k ekonomickým potížím dolů?

Povolání miliónů záložníků pochopitelně přinášelo zásobovací potíže. Mnoho materiálů, nutných k výrobě stejnokrojů a výstroje se stávalo nedostatkovým zbožím. Kožené řemení se postupně nahrazovalo plátěným, sumky na náboje se vyráběly z papíru či plechu. Mosaz, nutnou k výrobě nábojnic, nahradilo železo a zinek. Stejnokroje se šily z recyklovaných materiálů, objevují se košile z papírové tkaniny.

Tato opatření se dotkla většiny bojujících armád zejména na přelomu let 1914/15. Opačnou cestou šla Velká Británie. Zatímco její základní výstroj (opasek, sumky, nosné řemení…) byla již před válkou vyráběná celá z bavlny, při nárůstu potřeby vystrojit obrovské množství vojáků se stala náhradním materiálem pro výrobu kůže.

Jakým vybavením disponovali vojáci v zimě?

Základní zimní výstrojní součástkou byl plášť, který v ostatních měsících sloužil vojákům i jako přikrývka. Dále byly standardně ve výbavě sady zimního, často vlněného prádla. Kromě toho si vojáci soukromě pořizovali nejrůznější oděvní součástky jako svetry, pletené čepice, kožešinové vesty, často civilního původu. Ve vysokohorských podmínkách se objevují další speciální součásti jako větrovky, peleríny, horské boty a bílé maskovací převlečníky.

Důležitým prvkem výstroje byla i přilba. Kde se objevuje poprvé a jak ta se vyvíjela?

Některé specializované jednotky přilby užívali tradičně. V rakouské armádě byly přilby výsadou dragounů, stejně tak německá pěchota nastoupila do války v přilbách s charakteristickým bodcem. Nicméně první zkušenosti ukázaly potřebu zavést přilby hromadně, ideálně všem vojákům. Neměly už být okrasným, ale ochranným prvkem. První válečný rok byl ve znamení improvizací, např. ve francouzské armádě se rozšířila ochranná ocelová přilba miskovitého tvaru, pevně obepínající hlavu, která se vkládala do polní čepice.

Přilby vojáků hlavních bojujících států během první světové války vycházely v podstatě ze tří hlavních škol - francouzské, německé a britské. První masově zavedenou ocelovou přilbou byl francouzský model 1915. Tato přilba, známá jako „Adrian“, se rozšířila i do ruské a italské armády. V Itálii byla posléze od roku 1916 ve zjednodušené podobě vyráběna. Namísto komplikované trojdílné konstrukce byl zvon přilby vylisován vcelku. V Rusku se vyvinula přilba Sohlberg, která původní „adrianku“ připomínala již jen částečně. Dalším rozšířeným typem byla přilba „talířového“ tvaru, kterou používali vojáci britské a americké armády.

Bezesporu nejdokonalejší přilbou první světové války byl německý vzor 1916, jímž byli vybaveni i vojáci rakousko-uherské armády. Přilba měla po stranách výstupky (díky nim přezdívaná „rohatka“), na které bylo možné umístit dodatečný pancéřový plát. Pro své vlastnosti a téměř ideální tvar byly tyto přilby užívané i v československé armádě, a přestože byly od roku 1935 nahrazovány přilbami vz. 32 domácí konstrukce, vydržely až do zániku státu.

Pokud se ostatně podíváme na dnes používané kevlarové přilby armád NATO, je podobnost s původní „rohatkou“ více než zřejmá.

Dokázaly přilby vojáky skutečně ochránit?

Ochranné vlastnosti přileb se pochopitelně lišily. Na počátku používání přileb typu Adrian se ve francouzském tisku objevovaly zprávy o tom, kolik životů již zachránily. Přilby účinně chránily hlavu proti dopadajícím úlomkům, způsobených dělostřeleckou palbou, ale přímému zásahu kulkou většinou neodolaly. Z tohoto důvodu se některé typy zdokonalovaly přidáváním dodatečné pancéřové ochrany. Takováto přilba však již měla značnou hmotnost a její nošení nebylo právě pohodlné.

Dalším, postupně objevovaným ochranným prvkem přilby, byl její vnější vzhled. Aby se zabránilo odleskům ocelových zvonů, byly zaváděny nejrůznější textilní potahy či malování maskovacích vzorů.

Jaké stejnokrojové vybavení měli čs. legionáři?

Během války byli českoslovenští legionáři vystrojováni armádami, v jejichž řadách působili. Jedinou odlišností bývalo výsostné označení, případně odlišný systém nošení hodnostního značení. Společným prvkem legionářů ve Francii, Itálii a Rusku byla v roce 1918 přilba typu Adrian a tzv. sdružený znak odboje, nošený na ostatních pokrývkách hlavy. Specifické nároky na stejnokroje kladlo i místo působení našich vojáků. Zatímco v Itálii odpovídala výstroj více horskému bojišti, v Rusku bylo nutné chránit legionáře před extrémně nízkými teplotami.

Zajímavou skupinu představovaly stejnokroje, v nich se vraceli českoslovenští legionáři z Ruska. Zatímco na evropském bojišti válka skončila, v Rusku se stále nacházeli desetitisíce čs. vojáků. Díky obchodním aktivitám legionářů byla z Japonska dovážena látka a z ní se šily nové stejnokroje, označované jako „vladivostocké“. Vzhled těchto oděvů vycházel střihem z kanadských, resp. amerických polních blůz, v případě pokrývek hlavy se hledala inspirace v národním kroji z roku 1848. Jízda tak obdržela kožešinové čepice s chocholem - poděbradky. Vojáci ostatních jednotek užívali nízké čepice se čtvercovým dýnkem, pro které se vžil název vydumka - jelikož čepice byla zcela vymyšlená/vydumaná.

Znamenal vstup USA do války i příchod kvalitativně jiné výstroje? Co vlastně Američané v tomto směru přinesli?

Nelze tvrdit, že by americká armáda přinesla nějakou zásadní výstrojní novinku. Její vybavení však bylo na velice vysoké úrovni a stejnokroje měly tehdy moderní sportovní střih. Stejně tak zásobování amerických vojáků bylo velice kvalitní.

Před odjezdem do vlasti byli českoslovenští legionáři ve Vladivostoku vybaveni množstvím amerických toreb a jídelních potřeb. Oválné americké jídelní misky se pak často vracely do Československa bohatě zdobené rytinami, připomínající anabázi a cestu kolem světa.

Pro nás je také zajímavé, že v řadách americké armády sloužily stovky českých a slovenských krajanů. Prostřednictvím jednoho z nich, kapitána Emanuela Vosky, byl na počátku 20. let zprostředkován nákup amerických stejnokrojů pro budující se československou armádu. Americké stejnokroje a další výstrojní součástky se pak užívaly až do konce 20. let.

Co se s vybavením, tedy stejnokroji, stalo po válce? K čemu tolik šatstva sloužilo?

V nové Československé republice byly válečné přebytky použity pro vystrojení armády. V prvních poválečných letech tak čs. vojáci nosili velice pestrou škálu stejnokrojů. Vojáci bývalé rakousko-uherské armády používali v prvních měsících své původní stejnokroje, pouze s upraveným výsostným a hodnostním označením. Pro tyto úpravy se pro ně vžilo označení „kolkované“. Oblíbeným stejnokrojovým doplňkem, zvláště u jezdectva byly rakousko-uherské kožešinové kabátce. Velké množství různobarevných stejnokrojů přivezli a užívali v československé armádě i vracející se legionáři.

Zajímavostí jsou přebytky po americké armádě z Německa, které se dostaly na běžný trh. Jedním z vůbec prvních „armyshopů“ v Československu byl pražský obchod všestranného sportovce Emmericha Ratha, který nabízel zboží pro trampy, skauty a turisty. V této době se masově rozšířil trampský fenomén: Usárna, původně batoh M1910 americké armády.

Jak dlouho vydržely poznatky z první války ohledně výstroje? Po celá dvacátá i třicátá léta?

Pokud se podíváme na vzhled stejnokroje a výstroje vojáka československé armády v polovině 30. let, tak zde nalezneme mnoho podobných, či dokonce stejných výstrojních součástí jako užívala rakousko-uherská armáda během války. Z nejdůležitějších válečných poznatků vyplynula nutnost používání ocelových přileb. Jejich podoba zůstala většinou bez výraznějších změn. Stejně tak byl ve většině meziválečných armád kladen důraz na chemickou ochranu a plynová maska se stala životně důležitým „zavazadlem“ každého vojáka. Barva polních stejnokrojů evropských armád byla napříště volena s důrazem na maskování v terénu.

Jak velká je sbírka výstroje z první války ve fondech VHÚ?

Období první světové války je ve sbírkách Vojenského historického ústavu Praha zastoupeno ve velice hojné míře. Co se týče rakousko-uherské armády, lze hovořit o jedné z největších muzejních sbírek na světě. Možná bude trochu překvapením fakt, že většinu tvoří stejnokroje důstojníků, zatímco ty nejběžnější stejnokroje prostých vojáků se většinou nedochovaly v uspokojivém množství. Důstojníci totiž měli stejnokroje vlastní, nemuseli je tedy odevzdávat. A jelikož do nich mnohdy investovali nemalé částky, ponechávali si je jako vzpomínku na svou službu.

Stejnokroje československých legionářů tvořily základ sbírek Památníku odboje, tedy přímého předchůdce VHÚ. Sbírka je průběžně doplňována dary a nákupy a v současné době zahrnuje většinu používaných typů a variant. Je zde však stejná situace jako v přechozím případě - původní a nejběžnější stejnokroje jsou v menšině a převažují upravené či v poválečném období vyráběné oděvy.

 Co nejcennějšího z té doby najdeme ve sbírkách?

Nejcennější jsou vždy předměty, které mají v sobě ukryt příběh. Z tohoto pohledu jsou velice zajímavé předměty, které stály na samém počátku války - soubor stejnokrojů Františka Ferdinanda d´Este. Dále pak stejnokroje z pozůstalostí rakousko-uherských důstojníků a osobností.

Ve sbírkách nalezneme osobní památky na legionáře, bojující za vznik samostatného československého státu napříč evropskými bojišti. Stejnokrojové součásti řadových příslušníků Roty Nazdar, České družiny, ale i významných osobností odboje patří nejen mezi nejcennější artefakty našich sbírek, ale i celé české státnosti. Z nejznámějších jmen stojí za zmínku pozdější generálové Václav Petřík, Alois Eliáš, ze zahraničních osobností pak francouzští generálové Pellé a Faucher.

Další skupinou jsou stejnokroje z pozdější doby, které patřily někdejším vojákům, bojujícím v první světové válce. Z legionářů sem patří generálové Karel Klapálek, Ludvík Svoboda, František Langer, nebo zakladatel Památníku odboje Rudolf Medek. Z druhé strany bojiště pak např. Jan Masaryk, Antonín Zápotocký či Klement Gottwald.

Jak budou stejnokroje prezentovány na výstavě V zákopech první světové války?

Na výstavě bude prezentována většina základních typů stejnokrojů, se kterými se čeští vojáci setkali. Kromě unikátních předmětů, které budou vystaveny samostatně, budou stejnokroje a výstroj představeny tak, jak je vojáci nosili a používali, tedy na kompletně ustrojených figurách. Lákadlem bude bezpochyby i unikátní kolekce stejnokrojů a předmětů spjatých s vojenskou kariérou Františka Ferdinanda d´Este.

Andrej Halada