Vzestup a pád bojovného komunisty Bedřicha Reicina

Před sedmdesáti lety, v prosinci roku 1952, byl popraven Bedřich Reicin, jedna z nejkontroverznějších postav československých vojenských dějin 20. století. Přinášíme obsáhlý portrét tohoto muže z pera historika Vojenského hitorického ústavu Praha Jana Šacha.

Vojenské kolegium Nejvyššího soudu v Praze zrušilo 17. května 1963 v celém rozsahu rozsudek Státního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 1952, kterým byl Bedřich Reicin uznán vinným trestnými činy velezrady, vyzvědačství a vojenské zrady, odsouzen k trestu smrti a dne 3. prosince 1952 popraven.

Skutková podstata žaloby byla vykonstruovaná a celý průběh soudního řízení v listopadu 1952 byl zmanipulován. To ovšem neznamená, že by se Bedřich Reicin nedopustil závažných trestných činů proti Československu a jeho armádě, které byly v rozporu s tehdy platným právním řádem. Už před procesem s Rudolfem Slánským je vedení KSČ znalo a krátce po zatčení Reicina zahájila na pokyn vysokých stranických představitelů vojenská justice šetření jeho protizákonné činnosti a práce OBZ. Šetření však předčasně vedení strany ukončilo a před veřejností pečlivě utajilo.

Až v letech 1955-1957 a 1962-1963 zkoumaly působení Reicina a Obranného zpravodajství Rehabilitační komise ÚV KSČ. Výsledkem obou komisí bylo zrušení soudních rozsudků vynesených v procesu proti tzv. spikleneckému centru vedenému Rudolfem Slánským a z jeho následných procesů. Rehabilitováni byli jenom komunisté a ne všichni. Mezi ty, kterým se nedostalo odpuštění ze strany komunistického režimu, patřil i Reicin a vedoucí funkcionáři z OBZ. Ti měli zůstat zapomenuti, stejně jako oběti masových perzekucí v armádě z let 1948 – 1950.

Bojovný komunista

Kdo byl Bedřich Reicin? Narodil se v roce 1911 v Přerově v rodině učitele židovské náboženské obce. V mládí navštěvoval reálné gymnázium a později německou obchodní akademii v Plzni. Z ní byl v roce 1929 z politických důvodů vyloučen. Přestože měl neukončené středoškolské vzdělání, byl inteligentní, ctižádostivý a měl nadání pro studium cizích jazyků. Slovem a písmem ovládal němčinu, češtinu a ruštinu, částečně angličtinu a francouzštinu.

Jako mnoho Židů v předválečném Československu i on sympatizoval s levicí, která na rozdíl od pravicových stran byla mnohem méně zatížena nacionalismem a antisemitismem. Zvláště komunisté prohlašovali, že jsou stranou internacionální, jejímž programem je odstranění třídního a národnostního útlaku. Levicového zaměření byla i sionistická skautská organizace Techelet Lavan, jejímž příslušníkem byl i Reicin, avšak již v necelých patnácti letech (v roce 1926) se stal členem Komsomolu (Komunistický svaz mládeže).

V Komsomolu vyvíjel aktivní činnost a brzy patřil mezi jeho přední a nejagilnější funkcionáře. Policie se o něj začala zajímat o dva roky později, kdy na sebe upozornil účastí na komunisty organizovaném a vládou zakázaném Rudém dni. Byl policií zadržen a potrestán třemi dny vězení za výtržnictví. To se během roku několikrát opakovalo. Jeho politické aktivity sdělily policejní orgány vedení německé obchodní akademie v Plzni, které ho počátkem roku 1929 ze studia vyloučilo.

Poté již nemusel skrývat svoje sympatie ke KSČ a v únoru téhož roku se stal členem komunistické strany. Podobně jako v Komsomolu, tak i ve straně patřil k nejagilnějším a nejmilitantnějším členům. Radikálně projevoval svou podporu bolševizace KSČ a dokonce kritizoval gottwaldovské vedení, zvolené na V. sjezdu KSČ.

Ve třicátých letech byla policii osoba Bedřicha Reicina již dobře známá. V první polovině třicátých let byl redaktorem časopisu Mladá garda, přispíval do komunistického tisku. Od roku 1936 působil v Agitpropu (Agitační a propagační oddělení) ústředního sekretariátu ÚV KSČ a od roku 1938 pracoval jako novinář v redakci Rudého práva. Podílel se na organizování různých komunistických akcí na podporu nezaměstnaných v severních Čechách, které však většinou nebyly povoleny místními úřady. Zúčastnil se vydávání nelegálních komunistických letáků mezi mládeží, organizoval ilegální komunistickou školu Mladých pionýrů nebo spolu s komunistickým poslancem Čeňkem Hruškou zakládal sbory Antifa obdoba komunistických bojůvek v sousedním Německu.

Organizoval rovněž šíření komunistických letáků mezi branci a nováčky v nichž nabádal k neplnění vojenských povinností. Kromě toho se zapletl do špionážní činnosti ve prospěch Sovětského svazu.

Na podzim roku 1934 na něj vydaly krajské trestní soudy v Mostě a v Plzni zatykače pro zločiny podvodu a porušení Zákona na ochranu republiky. V tutéž dobu byl stíhán za neplnění odvodní povinnosti. Na jaře 1935 ho policie zatkla při odchodu z parlamentního klubu komunistických poslanců. Přestože byl několikrát soudně stíhán, vždy bylo proti němu trestní stíhání zastaveno.

Okupací zbytku Československa nacistickým Německem v březnu 1939 se postavení členů KSČ (tou dobou již v ilegalitě) a tedy Reicina značně zhoršilo. Policii byl znám jako zkušený a nebezpečný ilegální pracovník. Několik dní po okupaci byl zatčen orgány policejního komisařství v Praze a na počátku dubna z vězení propuštěn. V tu dobu však o něj projevila zájem německá tajná státní policie a proto byl koncem dubna opět zatčen a předán gestapu na Pankrác. Zde setrval ve vyšetřovací vazbě až do začátku října 1939, kdy byl propuštěn.

Přesně rok na to mu bylo umožněno legálně vycestovat spolu s manželkou z protektorátu do Sovětského svazu. Tato skutečnost pak posloužila v pozdějších letech k vytváření spekulací jeho možné spolupráce s gestapem a jeho účelového vyslání do SSSR. Avšak nikdy mu tato spolupráce nebyla prokázána.

Mezi vojáky

V době svého příjezdu do Moskvy v roce 1940 ho moskevské vedení KSČ pověřilo prací v československé sekci moskevského rozhlasu, kde působil nejprve jako hlasatel a později jako odpovědný redaktor. Jeho práce v rozhlase skončila napadením Sovětského svazu Německem. Dne 25. června 1941 si pro něho jako příslušníka protektorátu přišli sovětské bezpečností orgány a následně byl deportován do koncentračního tábora na poloostrově Kola.

Z internace ho sovětské orgány propustily v první polovině února 1942 a 18. února přijel ve velmi špatném zdravotním stavu do Buzuluku k formující se československé vojenské jednotce. Po svém příjezdu musel být ihned hospitalizován.

Dá se říci, že vstupem do čs. jednotky si Reicin zachránil život. Reicin záhy po svém zotavení pochopil, oč KSČ a Komunistické internacionále jde: vybudovat silnou a bojeschopnou jednotku, v níž by komunisté za vydatné podpory sovětských orgánů získali rozhodující postavení. Sama existence jednotky by posilovala pozice komunistů v boji proti okupantům a měla vliv i na pozdější uspořádání politických poměrů v poválečném Československu.

Od samého počátku byl Bedřich Reicin skutečným vůdcem komunistů v československé vojenské jednotce v SSSR. Své vedoucí postavení si udržel i po příchodu Jaroslava Procházky, kterého K. Gottwald pověřil vedením stranické buňky v jednotce. Zpočátku byl jejich vztah korektní, ale postupem času docházelo stále častěji ke kompetenčním střetům a Reicin se snažil zcela otevřeně získat nad Procházkou navrch. Své ambice hodlal uplatnit jako osvětový důstojník jednotky.

Veškeré jeho úsilí se soustřeďovalo k dosažení osobní moci, která by nebyla nikým kontrolována a ničím ohrožována. Ve svém snažení o dosažení osobní moci se snažil získat důvěru a podporu sovětských styčných důstojníků NKVD u čs. vojenské jednotky. To se mu podařilo a postupně si vybudoval monopol na styk s orgány NKVD. Svým dravým jednáním si v jednotce vytvořil řadu nepřátel, ale i příznivců. Ty se snažil prosadit do vyšších funkcí.

V roce 1944 se naskytla B. Reicinovi příležitost jak zístat navrch nad J. Procházkou. Přijal nabídku na funkci osvětového důstojníka pro formující se paradesantní brigádu v Jefremově, kde byl i štáb velitelství tvořícího se 1. čs. armádního sboru. Dostal tak příležitost prosadit se a 16. dubna byl jmenován přednostou oddělení osvětové a mravní výchovy sboru. Stal se tak představeným J. Procházky. Toto rozhodnutí vedlo ke značné nelibosti příslušníků sboru včetně komunistů a až na intervenci Klementa Gottwalda byl na Reicinovo místo jmenován Procházka. Šlo však pouze o kosmetickou úpravu.

V posledním čtvrtletí roku 1944 odešel spolu se skupinou československých důstojníků a poddůstojníků na Podkarpatskou Rus s úkolem organizovat na osvobozeném československém území státní administrativu (zakládání národních výborů) a připravit a urychleně provádět odvody pro čs. armádní sbor. Zde dané úkoly vykonával jen do té chvíle, než vyšlo najevo, že SSSR hodlá připojit Podkarpatskou Rus k Sovětskému svazu.

Od tohoto okamžiku pracuje Reicin otevřeně pro Sověty. Rovněž jeho skupina se rozpadla a většina Rusínů komunistů dezertovala na sovětskou stranu. V prosinci definitivně skončilo poslání příslušníků armádního sboru na Podkarpatské Rusi, o jejím osudu již bylo rozhodnuto. Ve stejném měsíci končila i Reicinova kariéra osvětového důstojníka. Na základě požadavku velitele 4. ukrajinského frontu byla ve sboru v rozporu s dřívější praxí, ale po vzoru Rudé armády zřízena nová zpravodajská služba, Obranné zpravodajství. Do jejího čela byl jmenován s platností od 1. ledna 1945 npor. Bedřich Reicin.

Poválečné osudy

Nová zpravodajská složka měla zajistit vnější a vnitřní ochranu armády. Tím se rozumělo odhalování a zneškodňování diverzantů, špionů a nepřátelských skupin operujících v týlu armády. Současně spolupracovaly orgány OBZ se Sověty na vybudování bezpečnostního aparátu na osvobozeném území.

V míru připadla OBZ ochrana objektů důležitých pro obranu státu. Vnitřní ochranou se rozumělo střežení vojenského tajemství, sledování a zatýkání podezřelých vojenských osob. Obranné zpravodajství tak do značné míry přebralo úkoly 2. oddělení Hlavního štábu.

Ve funkci přednosty OBZ budoval Reicin intenzívně organizačně i kádrově nový aparát. Dělo se to v době, kdy probíhala jednání v Moskvě mezi komunisty a politickými stoupenci Edvarda Beneše o dalším směřování poválečného Československa. Výsledkem jednání byla demise londýnské vlády a sestavení první vlády na osvobozeném území v Košicích.

Z hlediska mocenského boje o politický charakter státu byla klíčová ministerstva v rukou komunistů. Rovněž v armádě proběhly důležité změny. Osoby spojené s E. Benešem a vykonávající vysoké armádní funkce byly odstraněny a na jejich místa přišli lidé napojení na komunistickou stranu. Ve funkci hlavního velitele vystřídal generála Sergeje Ingra nově jmenovaný ministr národní obrany generál Ludvík Svoboda, náčelníkem Hlavního štábu se místo generála B. Neumanna se stal B. Boček a šéf zpravodajské služby generál F. Moravec byl poslán do penze.

Těsně po osvobození započalo velení armády s její výstavbou včetně velitelského sboru. Byly zřízeny přijímací a odvolací komise, jejímiž členy se stali rovněž příslušníci Obranného zpravodajství. Ti dohlíželi na to, aby byl minimalizován vliv důstojníků západního odboje, předválečných důstojníků a naopak prosazovali přijetí těch, kteří byli komunisty nebo s nimi sympatizovali. Tímto způsobem se jednak prosazoval vliv komunistů v armádě a zároveň si Bedřich Reicin upevňoval svoji osobní moc.

Stav se nakonec vyvinul tak, že OBZ z poloviny provádělo kádrovou práci. Tato skutečnost usnadňovala orgánům OBZ při sbírání informací na vojenské osoby, jež nepobíraly důvěru vedení KSČ.

S růstem moci Obranného zpravodajství ztrácelo armádní velení v čele s Ludvíkem Svobodou kontrolu nad jeho činností. Reicin svým představeným často podával pouze kusé informace, zneužívaje okolnosti, že věci OBZ byly považovány za přísně tajné - především spolupráce OBZ se sovětskými zpravodajskými orgány.

Jak vrcholila politická krize v Československu, aktivizovala se rovněž činnost Obranného zpravodajství. Orgány OBZ připravovaly řízené provokace proti demokratickým silám za účelem jejich diskreditace. Na plné obrátky se rozjelo i sledování „nespolehlivých“ osob v armádě včetně nejvyšších vojenských funkcionářů generálů Svobody a Bočka.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 začaly orgány OBZ se zatýkáním osob z řad velitelského sboru a započalo masové propouštění vojáků z povolání, jenž byli nepohodlní komunistické diktatuře. Od března probíhalo tzv. generálské sledování. Šlo o monitorování soukromého a služebního pohybu mnoha generálů, kteří většinou prošli frontou nebo odbojem. Týkalo se to generálů Hasala, Palečka, Přikryla, Janouška, Píky, Kutlvašra, Kudláčka, Bočka, Studlara, Květoně, Ferjenčíka, Tichého, Žáka, Klapálka, Moravce, Lišky, Neumanna a dalších. Většina z nich byla, pokud neodešli do zahraničí, komunistickou diktaturou perzekvována, skončila často bez rozsudku ve vězení nebo v táboru nucené práce na Mírově. Perzekuce se nevyhnula ani nejbližším rodinným příslušníkům.

Nejkřiklavějším případem represe se stalo zatčení generála Heliodora Píky a po zinscenovaném soudním procesu jeho poprava.

Od února 1948 do konce roku 1949 bylo z armády propuštěno téměř 3 000 důstojníků a generálů a o rok později to činilo již necelých 5 000 vojáků z povolání. Řada z nich prošla nechvalně proslulým Domečkem v Kapucínské ulici na Hradčanech, kde byli při výsleších podrobeni fyzickému a psychickému násilí. Kromě represí v armádě rozehrály orgány OBZ mnoho „zpravodajských her“ za účelem proniknout do protikomunistických organizací a získání spojení s exilem.

Rychlý konec

Reicinův vzestup pokračoval do jara 1950. V té době již zastával post náměstka ministra pro věci kádrové. Nástupem Alexeje Čepičky na ministerstvo národní obrany však začal jeho pád.

V té době již probíhalo na nátlak z Moskvy hledání československého Rajka. Dne 16. září 1949 byl v Budapešti zahájen politický proces s čelným představitelem maďarských komunistů László Rajkem. Spolu s ním bylo obžalováno dalších sedm osob. Všichni si vyslechli obvinění ze spolupráce s vedoucími jugoslávskými činiteli a po jejich vzoru ve službách amerických imperialistů připravovali odtržení Maďarska od Sovětského svazu a obnovu kapitalismu v zemi. Vzhledem k tomu, že proces s Rajkem měl také antisemitský akcent, stali se podezřelými nejen komunisté, kteří před válkou bojovali ve Španělsku nebo pobývali v zahraničí, ale i ti, kteří měli židovský původ.

Pro Československo měl proces s Rajkem osudové důsledky. Příprava a průběh procesu „odhalily“ neschopnost československých bezpečnostních orgánů v boji proti třídnímu nepříteli a nepřátelům uvnitř strany. V červnu 1949 předal v Praze představitel maďarských komunistů M. Rákosi seznam asi 60 československých občanů, jejichž jména se objevila při vyšetřování Rajkova případu. Měli být zapleteni do odhalené špionáže. Pod narůstajícím tlakem poslalo vedení KSČ telegram do Moskvy se žádostí o vyslání sovětských poradců, kteří by pomohli odhalit nepřítele uvnitř strany. Po jejich příjezdu následoval rychlý spád událostí.

První zatčený, Evžen Löbl, náměstek ministra zahraničního obchodu, byl uvězněn a vyslýchán už na podzim roku 1949. Po něm následoval na začátku října 1950 vedoucí krajský tajemník KSČ v Brně Otto Šling. Do následného zatýkání se dostali i členové brněnského tzv. generálského kroužku, generálové R. Bulander a Z. Novák. V lednu 1951 došlo k zatčení dalších funkcionářů strany: ministra zahraničních věcí Vladimíra Clementise, jeho náměstka Artura Londona, Karla Švába, náměstka ministra národní bezpečnosti. Mezitím byl Reicin pověřen vyšetřováním zatčených generálů v Brně. Měl zjistit jejich napojení na Šlinga a případnou jejich špionáž. Ovšem to netrvalo příliš dlouho, neboť byl B. Reicin sám 8. února 1951 zatčen. V té době již působil ve Státním úřadu plánovacím.

Gottwald, pod nátlakem Moskvy, dal v listopadu 1951 souhlas k zatčení generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského. Sovětští poradci s pomocí StB zahrnuli do spiknutí škálu osobností: od stalinistů Slánského, Švába a Reicina, přes umírněné komunisty Clementise a Franka, až po neangažující se profesionální experty, jako byli Margolius a Frejka. Po měsících fyzického nátlaku a nekonečných výslechů se obžalovaní poprvé sešli u soudu konaném v hlavní pražské soudní síni na Pankráci. Soud se konal od 20. - 27. listopadu 1952.

Hlavním prokurátorem se stal Josef Urválek. Zatčení byli obviněni ze špionáže, trockismu, titoismu, spiknutí proti republice a záškodnictví, a byli popsáni jako nepřátelé československého lidu. Všichni obžalovaní se museli naučit nazpaměť své výpovědi, které jim byly napsány jejich vyšetřovateli, a než nastalo hlavní soudní líčení, byli z nich několikrát zkoušeni.

Obžalovány byly následující osoby:

Rudolf Slánský, generální tajemník KSČ (trest smrti)

Vladimír Clementis, ministr zahraničních věcí (trest smrti)

Otto Fischl, náměstek ministra financí (trest smrti)

Josef Frank, zástupce generálního tajemníka KSČ (trest smrti)

Ludvík Frejka, přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky (trest smrti)

Bedřich Geminder, vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ (trest smrti)

Vavro Hajdů, náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)

Evžen Löbl, náměstek ministra zahraničního obchodu (doživotí)

Artur London, náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)

Rudolf Margolius, náměstek ministra zahraničního obchodu (trest smrti)

Bedřich Reicin, náměstek ministra národní obrany (trest smrti)

André Simone, redaktor Rudého práva (trest smrti)

Otto Šling, vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně (trest smrti)

Karel Šváb, náměstek ministra národní bezpečnosti (trest smrti)

Proces měl v Československu velký ohlas; rozsudky podporovalo přes 8 500 peticí a většina z nich žádala smrt pro všechny obžalované. Jedenáct obviněných, včetně Bedřicha Reicina, bylo odsouzeno k trestu smrti, tři dostali doživotí – což byl (za hranicemi SSSR) nejvyšší počet takto tvrdých trestů, udělených v jediném procesu. Gottwald odmítl odsouzené omilostnit, poprava se konala uprostřed noci 3. prosince 1952 v pankrácké věznici.

Proces s tzv. protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského splnil svůj účel. Posloužil jako výstraha a varování všem ostatním komunistickým státům proti odchylkám od politiky Moskvy. Aby byla výstraha účinnější, byli vybráni komunisté z nejvyšších stranických míst. V roce 1963 byli obžalovaní stranicky i soudně tajně rehabilitováni.

Jan Šach