Vzpomínka na Duklu - první na Slovensku!

O bojích v prostoru Dukelského průsmyku se u nás již v knihách a na stránkách novin popsaly tuny papíru, ale je dodnes těžké oddělit jalové fráze od syrové historické reality. Zůstaňme proto dnes jen u otázky, kteří českoslovenští vojáci po několika týdnech krvavých bojů v Karpatech vstoupili jako první na území tehdejšího Československa.

Nepřítel nás měl u Wrocanky jako na dlani, z okolních vrchů na nás bylo dobře vidět. Moje průzkumná četa vyrazila hned po přepadu na průzkum za obec k lesíku, ve kterém už byly nepřátelské pozice. Měl jsem hlad, dva dny už jsem skoro nic nejedl a, jak nám říkali "železnou dávku" - pár sucharů - jsem už dávno snědl.

Odpoledne jsme šli s naší průzkumnou četou směrem k budovám u lesíka zjišťovat, jestli tam není nepřítel. Procházeli jsme v rojnici kolem jedné velké budovy, zřejmě místní školy, když nás znovu zasáhla minometná palba. Ihned jsme všichni zalehli. Jedna mina explodovala tak blízko mne, že jsem na kráter po ní dosáhl rukou. Na zádech jsem měl plno hlíny, tak jsem se začal trochu pohybovat a zjišťovat, jestli nemám nějaké zranění od střepin. Neměl jsem, ale v četě byli ranění i mrtví průzkumníci…

Ze vzpomínek v době bojů o Duklu osmnáctiletého svobodníka Josefa Cajtlera

Rozednívalo se. Před námi byl les. Rychle sehnutí jsme do něho přeběhli. Někdo řekl: A už jsme doma. První z celého sboru. Bylo ticho. Někteří od nás si lehli tváří na zem, hladili ji, líbali. Já jsem si jako volyňský Čech uvědomoval, že poprvé v živote stojím na půdě této země, kterou jsem doposud znal jen z otcova vyprávění...

Ze vzpomínek v době bojů o Duklu jednadvacetiletého desátníka Vladimíra Týrka

Dne 4. října 1944 dostal jsem rozkaz od velení 1. čs. arm. sboru přejít přes frontu s hloubkovým průzkumem, jehož jsem byl velitel, v úseku Čertižné – Habura a dostat se do prostoru Stropkova a tam organizovat zpravodajskou činnost a zprávy předávat na velitelství 1. čs. sboru. Téhož dne ve 23 hod. přešli jsme přes překážky a zaminované pole frontu a po silně zabláceném horském terénu jsme se dostali do rajonu Stropkova…

Z hlášení velitele skupiny hloubkového průzkumu rotmistra Jána Rosiny

V dobách komunistického režimu se vždy kolem obdivuhodné a těžké bojové cesty čs. vojáků na východní frontě točila obrovská záplava frází a lží i falešných legend. Měly glorifikovat - vedle ostudných postav typu „osvětářů“ Jaroslava Procházky či Čeňka Hrušky až po budoucího ministra Martina Dzúra a dalších stalinistů či poúnorových kariéristů - zpravidla jen pár padlých, kteří již nemohli tomuto režimu ničím uškodit. O seriózně zpracovanou historii tím pádem nebyl příliš velký zájem. Proto i příběh první hlídky na československých hranicích byl popisován ledabyle, s mnoha nepřesnostmi.

Pokusme se z mnoha různých interpretací sestavit alespoň základní obraz této události.

Dne 5. října 1944 přivedli dva průzkumníci na velitelské stanoviště generála Ludvíka Svobodu zajatého německého vojáka. Nechtělo se mu sice moc vypovídat, ale nakonec přece jen prozradil to nejdůležitější: německé jednotky v jeho úseku jsou unavené a začínají opouštět svá postavení v průsmyku!

Generál Svoboda se proto okamžitě rozhodl, že je třeba do celé šířky pásma sboru vyslat průzkumné hlídky a pokud se ústup nepřítele potvrdí, bude nutné začít ihned s jeho pronásledováním. Polním telefonem zavolal generál nejdříve veliteli 2. pěšího praporu 1. čs. brigády štábnímu kapitánovi Josefovi Knopovi, jehož jednotka byla nejblíže k československým hranicím, a zeptal se ho na situaci.

Knop mu ohlásil, že se zatím nijak nezdá, že by se nepřítel chystal k ústupu, avšak rozkaz velitele sboru okamžitě přijal s tím, že bude splněn. Vzápětí vydal rozkaz, aby byla sestavena z průzkumníků a samopalníků jeho praporu hlídka, kterou doplní dva ženisté, protože se dalo předpokládat, že jim v cestě budou bránit minová pole.

Samopalníci poručíka Bileje spali právě zcela unavení v kostelíku v Zyndranowé, když je začal budit službu konají poddůstojník. Jeden ze spících, desátník Vladimír Týrek, který se narodil ve volyňském Zdolbunově, dostal právě toho dne z domova zdrcující zprávu, že jeho maminka i s jeho desetiletou sestrou zahynuly při německém náletu. Ani sebevětší únava ho tehdy nedokázala odradit od touhy bojovat s nacisty. Později na tyto okamžiky vzpomínal: „Četař Chmelík nás vzbudil v noci z 5. na 6. října někdy ve dvě ráno. Řekl: Před námi je československá státní hranice. Prapory soutěží, kdo ji překročí první a vztyčí naši vlajku. Kdo se hlásí dobrovolně do průzkumného družstva? Přihlásil jsem se nejdřív jediný, za mnou se však hlásili další kluci – desátník Počil, vojáci Kučeravý, Terehani, Hejda, Houbela, Nemrich, a Mazur. Nakonec se hlásila skoro celá četa.

Už dost - řekl Chmelík. Potom nám ukázal směr: Přejdete kopec, potom zamíříte na cestu, podél ní k lesu. Ten les, to už bude Československo. A potom nám dal státní vlajku. Vyšli jsme za ranního šera, cestou se k nám připojil velitel hlídky četař Vasil Nebiljak. V tom na nás začali pálit ze státní hranice fašisti. Nezranili nikoho, ale kulky přelomili žerď vlajky a její látku úplně roztrhali. Plazili jsme se dál. Přešli jsme minovým polem, fašisti tam začali opět střílet. Rozednívalo se. Před námi byl les. Rychle sehnutí jsme do něho přeběhli. Někdo řekl: A už jsme doma…“

Chvíle dojetí záhy vystřídal nepříjemný fakt, že hlídka přišla o vlajku. Naštěstí měli průzkumníci u sebe červenomodré tužky, jimiž kreslili do map a v nově obsazených místech kreslili na domy různá smluvená znamení. Vladimír Týrek proto vytáhl z pláště frontové noviny Za svobodné Československo a na ně v příkopě barevnou tužkou nakreslil čs. vlajku. Potom ji zastrčil za plíšek telegrafního sloupu. Předtím se každý na papírovou vlajku podepsal.

Podle některých svědků si však záhy tuto vzácnou „vlajku“ vzal s sebou na památku při přejezdu hranic velitel 1. čs. brigády generál Jaroslav Vedral – Sázavský. Vlaječka mu však příliš štěstí nepřinesla, protože generálův vůz po několika metrech za hranicemi najel na protitankovou minu. Při výbuchu přišel generál o život a také papírová vlaječka byla zničena.

Druhý den 7. října vyšel frontový deník Za svobodné Československo, který již stihnul zaznamenat krátkou vzpomínku velitele hlídky četaře Nebiljaka: „Se samopalem v ruce a granáty za opaskem jsem se blížil k hraničnímu sloupu. Do cíle mi zbývalo nejvýš 15 metrů. Srdce se mi rozbušilo, obličej hořel a já jsem cítil, že za několik vteřin budu na rodné zemi. Pět roků uplynulo, kdy jsem naposledy procházel při hraničním sloupu, ale věřil jsem, že ještě jednou budu zase u něj.

Teď přišla ta šťastná chvíle. Stojím na naší československé hranici! Na okamžik jsem se ohlédl dozadu a nevěděl jsem, zda se těším, a nebo je mi líto, že tam daleko jsme zanechal kraj, ve kterém jsem prožil těch pět let. Zůstal tam Kyjev, Bílá Cerkev, zůstali tam svědci našich slavných bojů. Avšak myšlenka, že jsem v boji, táhla mne dopředu. Díval jsem se na cestičku, na křoví i nebe nad sebou a zdálo se mi to všechno zvláštní. Najednou ani nepřátelské kulky se mi nezdály strašné…“

Bohužel četař Vasil Nebiljak neměl být dítětem štěstěny. Se svou hlídkou ještě téhož dne postupoval do slovenského vnitrozemí směrem k obci Vyšný Komárník, kde za neznámých okolností měl přijít o život. Za zmínku však stojí skutečnost, že jej v databázi padlých československých vojáků, která vznikla v roce 2004 ve VHA z popudu ČsOL, nenajdeme…

Jen o něco menším smolařem byl jeho zástupce Vladimír Týrek, který byl těžce zraněn „až“ na konci listopadu 1944 na řece Ondavě u Nižní Pisany. Za tankového útoku byl zasažen střepinami do levé strany hrudníku, pravé nohy a levé ruky, která mu musela být po sedmi dnech amputována. Týrek tehdy ležel na bojišti skoro celý den v bezvědomí. Nevykrvácel jen díky tomu, že mrzlo. Teprve při večerní protizteči ho spolubojovníci nalezli a odnesli do polní ošetřovny. Přesto celý další život až do důchodu pracoval v armádě. Po vyléčení jej potkalo přece jen štěstí, protože když zajel do rodného Zdolbunova, zjistil zde ke své bezměrné radosti, že zpráva o smrti jeho maminky a sestry nebyla pravdivá! Obě bombardování přežily, i když byly tři dny zasypány troskami rozbořeného domu. Jeho sestřička však pod dojmem těchto prožitých útrap úplně zešedivěla…

Za zmínku v souvislosti s Nebiljakovou průzkumnou hlídkou stojí ještě fakt, že patřila k praporu, kterému velel výsadkář Josef Knop – první velitel Roty ZU v době jejího vzniku a výcviku. Při vší úctě k statečným průzkumníkům a samopalníkům 1. a 3. čs. brigády, kteří po týdnech krvavých bojů s dojetím soutěžili o to, která z prvosledových bojových 1. čs. armádního sboru vstoupí jako první na půdu republiky, musí však být každému alespoň trochu vojensky vzdělanému čtenáři jasné, že na území republiky musela vstoupit ještě před Nebiljakovou hlídkou některá jednotka hloubkového průzkumu.

Přestože se bohužel zachovalo velice málo dobových dokumentů o činnosti sborového hloubkového průzkumu a jeho Roty ZU, jedna z jeho misí v době bojů o Dukelský průsmyk je naštěstí zachycena docela podrobně a její začátek proběhl ještě před 6. říjnem…

Skupinu hloubkového průzkumu, která přešla československé hranice v noci z 4. na 5. října 1944 tvořili její velitel a první radiotelegrafista rotný Ján Rosina, druhý radiotelegrafista rotný Ladislav Volentier a průzkumníci desátníci Štefan Václavík a Jan Babej, svobodník Josef Dvořák a vojín František Radvanec. V týlu nepřítele vydrželi 55 dní do 28. listopadu 1944, kdy se při pohybu fronty spojili s vlastními jednotkami. Během této doby odeslali prostřednictvím své radiostanice zpravodajskému oddělení 1. čs. armádního sboru na 80 důležitých zpravodajských telegramů.

Vybavení této skupiny však bylo, jak ještě uvidíme i v našich dalších výpravách za historií československého hloubkového průzkumu, diplomaticky řečeno – velmi skromné. Prostě odpovídalo sovětskému logistickému pojetí, které si na „rozmazlování“ průzkumníků nikdy nijak nepotrpělo.

Šestičlenná skupina měla dohromady jen 4 pistole a 4 samopaly s 500 náboji. Každý z průzkumníků byl ještě vyzbrojen dýkou a dvěma granáty. V tlumoku si nesli civilní oděvy, hodinky měl však pouze velitel skupiny! Ten měl i kompas a mapu. Zásoby skupiny tvořilo 6 masových konzerv, kilogram sádla, kilogram slaniny, bochník chleba, kousek čokolády a litr vodky. Na cestu však skupina nedostala vůbec žádné slovenské a německé peníze…

Její nejcennější výbavu tak tvořila výkonná sovětská radiostanice SEVERKA s bateriemi BAS 60, rezervní sadou lamp a součástek i dostatečně dlouhou anténou. Jednou došlo k poruše stanice, ale díky předchozímu výcviku Rosina s Volentierem závadu dokázali odstranit.

Při operační činnosti měli průzkumníci štěstí při přechodu fronty, výběru civilních informátorů i ve spojení s partyzány, i když na kontakt s neblaze neschopným a více než kontroverzním plukovníkem Viliamem Talským nevzpomínala skupina s obdivem.. Její vysílačka po celou dobu akce předávala zprávy velitelství sboru ze suchých lesních úkrytů pod ochranou dvou mužů, zatímco zbytek skupiny plnil další úkoly.

„Úzkostlivě jsme dbali, aby stanice byla vždy na suchém místě. Buď jsme ji pokládali na dřevo a na zem jen, když byla zabalena. Relace byla závislé na počtu telegramů a někdy trvala až tři hodiny. Naše vysílání bylo brzděno neschopností a nevycvičeností radiotelegrafistů protější stanice. V případě pilných zpráv jsme rušili příjem z protější stanice s jinou partyzánskou skupinou. Zkušený radiotelegrafista nás zaslechl, poznal, že máme něco důležitého, přerušil relaci s partyzánskou skupinou a převzal náš pilný telegram. V případě nevycvičeného a nezkušeného radisty bylo naše volání marné…“, napsal později Ján Rosina. Právě tento muž byl velkou zárukou úspěchu této skupiny a stojí rozhodně alespoň za malou zmínku.

Ján Rosina se narodil 7. června 1922 v obci Velčice v okrese Zlaté Moravce v rodině malorolníka. Po skončení osmileté obecné školy ve Velčicích pracoval až do října 1942 v otcově hospodářství, kdy byl povolán na vojnu k Spojovací praporu I v Novém Mestě nad Váhom. O rok později byl vyslán se slovenskou armádou na východní frontu. Cestou na východ se dostal do konfliktu s německým desátníkem, kterého zastřelil.

Za tento čin se dostal před polní soud slovenské armády, který jej však odsoudil jen na 6 let těžkého žaláře. Při převážení do věznice se Rosinovi podařilo uprchnout a přejít frontu k sovětské armádě. Ta jej 30. listopadu 1943 poslala do tábora přeběhnuvších a zajatých slovenských vojáků v Usmani, kde se přihlásil do československé zahraniční armády. Odtud byl potom v lednu 1944 poslán do Jefremova k formující se 2. čs. paradesantní brigádě v SSSR.

Zde byl zařazen k spojovací rotě. V základním výcviku absolvoval 5 seskoků padákem a u spojařů radiotelegrafický kurz. Již 19. dubna byl povýšen na svobodníka a postupně povyšován do hodnosti rotného, ve které vedl svou karpatskou rozvědku. Později vedl dva stejně úspěšné dlouhodobé hloubkové průzkumy. První se uskutečnil od 20. února do 4. dubna 1945 v okolí Liptovského Svätého Mikuláše a druhý od 25. dubna do 3. května 1945 v prostoru Povážské Bystrice. Obou těchto operací se zúčastnila i jediná ženská příslušnice Roty ZU bývalá partyzánka Eta Vašinová, kterou si po válce, když odcházel v hodnosti podporučíka v záloze, Rosina vzal za manželku…

Dodejme, že po přechodu Dukelského průsmyku sborový hloubkový průzkum v podobě Roty ZU čekalo ještě tvrdých sedm měsíců náročné „průzkumácké“ řehole na území Slovenska a v posledních dnech války i Moravy, než jeho historie po válce rychle upadla v zapomnění.

Jindřich Marek