Vzpomínky polního kaplana Vaníčka budou uvedeny v Českém rozhlase

Memoárovou publikaci Duch a síla katolického kněze Hugo Vaníčka editovanou historikem VHÚ Jiřím Plachým, připomínající Vaníčkovy válečné roky 1939-1943 strávené u Čs. samostatné obrněné brigády, bude vysílat Český rozhlas v desetidílném cyklu pořadů.

V roce 2012 vyšly v nakladatelství Academia vzpomínky kněze a generálmajora duchovní služby v. v. Hugo Vaníčka (1906-1995) nazvané Duch a síla / Příspěvek k dějinám zahraničního odboje. Knihu edičně připravil historik Vojenského historického ústavu Praha Jiří Plachý, který ji opatřil i zevrubným úvodem a poznámkami. Bezesporu výjimečný text zaujal i redaktory Českého rozhlasu stanice Vltava, kteří z ní připravili desetidílný cyklus pořadů, resp. čtení. Jednotlivé díly budou na Vltavě vysílány od 27. dubna vždy ve všední den od 11.30, a to v cyklu Osudy.

Jak napsal Jiří Plachý v úvodu ke knize, v případě Vaníčkových memoárů jde skutečně o unikátní text. „Poprvé vycházejí válečné vzpomínky katolického kněze, nevojáka a bytostného pacifisty, který však ani na chvíli neváhal a místo do africké misie dobrovolně a mezi prvními vstoupil do řad formující se zahraniční armády,“ napsal Plachý. „Mnohého překvapí samotný fakt, že nebyl jediný – do konce války oblékly batteldress s nášivkou „Czechoslovakia“ na dvě desítky katolických kněží a více než čtyři desítky řeholníků, z nichž nejméně šest položilo život v boji za svobodu vlasti. Pater Vaníček byl však zřejmě jediným, který o tom vydal tak rozsáhlé a podrobné svědectví.“

Vaníčkovy vzpomínky jsou psány kultivovaným a poutavým stylem. Své poslání v armádě přijímal jako samozřejmou službu bližním a snažil se ze všech sil ulehčit těžký úděl vojákům bez domova, byť si byl dobře vědom, že jeho dobře míněná snaha často sklízí jen urážky a posměch. Ačkoliv z každé jeho věty je zřejmé upřímné vlastenectví a pokora, nepatřil k těm, kteří by jen nekriticky přijímali názory jak světských, tak církevních autorit.

Dvakrát byl na frontě, kde prokázal velkou osobní statečnost. Jen jeho nejbližší přátelé věděli, že patří k prvním nositelům Československého válečného kříže 1939. Velmi bolestně si uvědomoval v podstatě materialistické základy, na nichž stál čs. odboj i zahraniční armáda a vedl vytrvalý, avšak i z jeho pohledu marný boj „Ducha“ proti „Síle“.

Hugo Vaníček se k vojskům dostal po svém odchodu z protektorátu v červenci 1939. V září 1939 byl odveden do čs. zahraniční armády, krátce pracoval u Čs. národního výboru v Paříži. Zpočátku sloužil jako prostý vojín a teprve v červnu 1940 dostal na dobu války propůjčenou hodnost podporučíka duchovní služby v záloze. Jako jediný duchovní v červnu 1940 odjel s divizní pěchotou na frontu. Během bojů se velmi osvědčil – obětavě se staral o své spolubojovníky, svým jednáním u nich zvyšoval upadající bojovou morálku a projevil velkou osobní odvahu. Po kapitulaci Francie byl evakuován do Velké Británie a zde se po reorganizaci čs. jednotek v polovině srpna 1940 stal osvětovým důstojníkem 1. pěšího praporu 1. čs. smíšené brigády. U této jednotky pak de facto zůstal celou válku.

Jeho kulturní a osvětová činnost během čtyř let nuceného pobytu na Britských ostrovech byla impozantní. Pro vojáky např. vydal na cyklostylu desítky českých knih a brožur nejen duchovního, ale i popularizačního a beletristického obsahu. Propagoval čs. odboj v britském prostředí a navázal kontakty se zástupci všech spojeneckých národů. Po příjezdu čs. jednotek ze Středního východu v létě 1943 a vzniku Československé samostatné obrněné brigády zůstal zařazen jako polní kaplan u 1. tankového praporu, s nímž také odjel na přelomu srpna a září 1944 do Francie a od října 1944 až do konce války se účastnil obléhání severofrancouzského přístavu Dunkerque.

Po návratu do osvobozené vlasti se rozhodl setrvat v armádě. Po obnovení činnosti duchovní služby k 1. březnu 1946 nastoupil do Vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích. Zde jej také zastihl komunistický převrat v únoru 1948. Mezitím se stal vojákem z povolání (10. října 1946) a dosáhl hodnosti majora duchovní služby. V létě 1948 byl postaven mimo službu a krátce vězněn, roku 1949 byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody a propuštěn z armády. V té době již vypomáhal v duchovní správě na pražských Vinohradech, až do 10. července 1951, kdy byl na příkaz státních orgánů zatčen a internován v koncentračním klášteře v Želivi, kam byli odesíláni ti „nejreakčnější“ kněží. Z internace byl propuštěn až 3. dubna 1953, kdy mu byl umožněn návrat do duchovní správy. Nastoupil jako kaplan v Ústí nad Labem, v letech 1956–1968 byl administrátorem proboštského úřadu v Roudnici nad Labem, kde také okolo roku 1964 vznikl rukopis jeho pamětí.

Na podzim 1968 byl přeložen jako administrátor farnosti do Libčic nad Vltavou, průmyslového městyse se zcela areligiózním obyvatelstvem. Přestože již léta přesluhoval (mohl odejít do důchodu již v 55 letech, tedy v roce 1961), prožil nakonec v Libčicích celou normalizaci. Kněžské povinnosti vykonával až do roku 1990, v němž oslavil 84. narozeniny. Poslední léta svého života strávil v domově pro přestárlé kněze ve Staré Boleslavi, kde také 13. dubna 1995 zemřel.

Generál Hugo Vaníček je podle svého přání pohřbený v Roudnici nad Labem, kde prožil „nejklidnější“ léta svého bouřlivého života.

RED