Z Ringway do nebe a zpátky na zem

Odkud se vzali českoslovenští vojáci-parašutisté a jak probíhaly jejich první výcviky? Na tuto otázku odpovídá ve svém podnětném materiálu historik VHÚ Jindřich Marek.

Přestože dnešní Armáda ČR za zrod československého výsadkového vojska považuje oficiálně datum 1. října 1947, kdy byl vytvořen Pěší prapor 71 „Československých parašutistů“, výcvik a bojové tradice českých výsadkářů jsou mnohem starší a bohatší. Základ byl položen za druhé světové války ve Velké Británii.

Parašutistickému výcviku se ve své rozsáhlé studii „Ringway – kolébka československého výsadkového vojska“ věnuje historik VHÚ Jindřich Marek. Jeho studie byla zveřejněna ve druhém čísle čtvrtletníku Historie a vojenství, který vydává Vojenský historický ústav Praha. Ze studie vybíráme některé pasáže.

Para-prehistorie

Již v letech 1. světové války nechybělo mnoho k tomu, aby se parašutisty ve svých řadách mohli pochlubit i českoslovenští legionáři v Itálii. Na žádost šéfa zpravodajského oddělení I. armády plukovníka Marchettiho z 4. června 1918 vybral velitel jedné z čs. výzvědných rot podporučík Alexandr Prejda z řad dobrovolníků čtyři muže, kteří měli projít speciálním výcvikem pro operační činnost v týlu rakousko-uherské armády.

Při pohledu do tzv. poslužných listů legionářů všech čtyř českých dobrovolníků však zatím vše nasvědčuje tomu, že se naši legionáři nakonec tohoto výcviku zřejmě nezúčastnili. Historický parašutistický válečný primát si tak nakonec v říjnu 1918 odnesli Francouzi.

V období 1918–1938 potom vznikly samostatné výsadkové jednotky v Itálii, Francii, Německu, Sovětském svazu i republikánském Španělsku a výcvik parašutistů-vojáků byl zahájen i v Polsku, avšak v armádě tehdejšího Československa sloužil padák prakticky výhradně jen jako prostředek záchrany vojenských letců.

Popularitu u veřejnosti si však získal poručík v záloze Ludvík Pavlovský z Rosic u Brna, který 3. října 1931 překonal světový výškový rekord, když opustil letoun (s okamžitým otevřením padáku) mezi Kostelcem a Brandýsem nad Labem ve výši 8 705 metrů! Seskok v počáteční teplotě -37° trval 26 minut a rekordman při něm utrpěl nepříjemné omrzliny.

Nakonec před vojáky u nás ve 30. letech získala určitý „předstih“ i civilní veřejnost. Zásluhu na tom měly tzv. „padákové věže“. První z nich byla u nás postavena jako největší atrakce Středomoravské výstavy v Přerově, která se pod patronací prezidenta republiky E. Beneše konala v Přerově od 20. června do 16. srpna 1936.

Stavbu 41 metrů vysoké věže iniciovala přerovská skupina Masarykovy letecké ligy a postavila ji podle návrhu předsedy MLL Přerov Jindřicha Šolce Baňská a hutní společnost Třinec. Plán MLL, aby padáková věž vychovávala občany k odvaze a k srdnatosti, se v napjaté atmosféře tehdejší doby bezesporu naplnil, protože do konce výstavy zde došlo ke 4000 seskokům! Pozadu nezůstala ani Praha, kde byla se stejným úspěchem postavena podobná věž v roce 1937 v rámci 1. celostátní letecké výstavy v Praze.

Prvním parašutistou mezi příslušníky pozemních jednotek československé armády stal až na přelomu ledna a února 1941 rotný Otmar Riedl v rámci operace BENJAMIN, která měla za cíl prostřednictvím kurýra–parašutisty předat domácímu odboji poselství exilového prezidenta republiky Edvarda Beneše.

Vzhledem k tomu, že k jeho výcviku (a po něm prakticky takřka všech příslušníků čs. zahraniční armády ve Velké Británii) došlo v Ringway u Manchesteru, lze za skutečnou kolébku československých vojenských výsadkářů považovat právě tuto britskou leteckou základnu.

Padáky nad Tatton Parkem

V červnu 1940 se britský předseda vlády Winston Churchill v době největšího ohrožení Velké Británie ze strany nacistického Německa rozhodl pod vlivem velice úspěšného nasazení německých výsadkových jednotek v Dánsku, Norsku, Holandsku a Belgii pro urychlené vytvoření Central Landing School (později přejmenované na Parachute Training School), která by okamžitě začala rovněž s výcvikem vojenských parašutistů. V první fázi se počítalo s 5 000 muži a pro místo výcviku bylo vybráno letiště Ringway u Manchesteru, otevřené v červnu 1938. Celý projekt byl svěřen RAF a pro seskoky padákem byly vybrány rychle zastarávající dvoumotorové bombardéry Armstrong Whitworth Whitley, které byly schopny vysadit až deset parašutistů.

První parašutistický kurs se stovkou dobrovolníků zde byl zahájen 9. července 1940 a po testech s figurínami již 13. července seskočilo na padácích z letounu prvních osm instruktorů, které následujícího dne vystřídali jejich první žáci! Prostor pro přistání používali v nedaleké romantické lokalitě Tatton Park, kterou tvořilo předválečné panství se zámkem, velkým parkem, polnostmi i loukami a lesíky v hrabství Cheshire.

První noční seskok byl v Ringway proveden 14. ledna 1941 a pro tyto účely začaly být používány od dubna 1941 i upoutané balony. Na tomto letišti a přilehlých prostorách Tatton Parku bylo v rámci výcviku britských výsadkových jednotek a jejich spojenců od července 1940 do března 1946 provedeno 429 800 seskoků padákem (270 000 z letounů Whitley a Dakota a 160 000 z upoutaných balonů). Stojí za zmínku, že pouze 26 seskoků skončilo smrtí parašutisty a jen jedna smrt byla přisouzena špatnému balení padáku ze strany jejich baličů ze služby WAAF či RAF.

Tato intenzita výcviku umožnila Britům vytvořit nejen početné výsadkové jednotky v síle dvou výsadkových divizí, které v letech 1942–1945 prošly velkými výsadkovými operacemi v severní Africe, na Sicilii, při invazi v Normandii, u nizozemského Arnhemu či na Rýnu, ale zároveň svým spojencům z okupovaných zemí Evropy umožnit výcvik parašutistů pro zpravodajské, sabotážní a později i bojové nasazení.

Počátky paravýcviku čs. vojáků

Již zmíněný rotný Otmar Riedl prošel v Ringway základním parašutistickým výcvikem ve dnech 29. ledna – 1. února 1941. Šlo o jakýsi rychlokurs, kdy po krátkém pozemním výcviku na trenažérech absolvoval dva seskoky z letounu a třetí (noční) již neprovedl pro nepříznivé počasí, protože byl vzápětí povolán do krátkého sabotážního kursu. Po několika odkladech odletu do okupované vlasti, způsobených většinou opět nepřízní počasí, a neúspěšném letu 12. března 1941 odletěl Riedl konečně v noci 16. dubna 1941 z letiště Burchem Newton, aby byl vysazen nedaleko Kolína.

Osádka britského letounu Whitley však na trase zabloudila a Riedla omylem vysadila – u Landecku v rakouských Alpách! Riedl byl sice nacisty zadržen, ale po čase se štěstím po krátkém věznění propuštěn domů jako zaměstnanec firmy Baťa „prchající“ z válčící Jugoslávie.

Již v květnu 1941 byl potom u čs. brigády vyhlášen nábor k parašutistickému výcviku, který vyvolal u příslušníků brigády lákavou představu, že se bude stavět nová výsadková jednotka pro použití v Československu, což vedlo k tomu, že se do měsíce k tomuto výcviku přihlásilo 471 příslušníků brigády! Šlo v podstatě o každého pátého muže tehdejšího stavu jednotky, což svědčí o její vysoké bojové morálce.

V době od 4. května do 22. července 1941 proběhlo pro československé vojáky v Ringway prvních 5 desetidenních parašutistických kursů, každý v délce 60 výcvikových hodin. Prvních pět kursů absolvovalo 21 důstojníků a 34 mužů.

Po pečlivé, většinou třídenní pozemní přípravě zahrnoval vzdušný výcvik půlhodinový „seznamovací“ vyhlídkový let, při kterém byli již budoucí parašutisté ustrojeni do padáků. Po něm následovalo v dalších dnech 4–5 seskoků většinou z letounů Whitley, z čehož jeden seskok byl prováděn v noci z upoutaného balonu. Seskoky se prováděly individuálně a ve dvojicích většinou otvorem v podlaze; všechny s pomocí statického lana, tedy s nuceným otevřením padáku zpravidla z výšky asi 200 metrů. Parašutisté skákali bez záložního padáku.

Po prvních pěti kursech v roce 1941 probíhal již další výcvik čs. parašutistů zpravidla tak, že samotnému paravýcviku v Ringway předcházel pod patronací SOE třítýdenní náročný bojový „assault course“ ve Skotsku. Především s těmito muži potom počítalo 2. oddělení exilového ministerstva národní obrany pro eventuální nasazení v okupované vlasti.

Nároky na uchazeče

Z dokumentu velitelství čs. brigády z 28. srpna 1942 vyplývají i požadované fyzické parametry pro výběr adeptů k parašutistickému a speciálnímu bojovému výcviku: věk 19–40 let, zdravotní kvalifikace A-1, výborný sluch, zdravý či dobře opravený chrup, zrak nesměl klesnout pod hodnotu 6/12 na oko bez brýlí, výška do 6 stop a 2 palců (188 cm) a váha do 182 liber (82,5 kg).

Vedle toho v pokynech pro výběr a výcvik parašutistů již z 10. června 1941 velitelství čs. brigády zdůrazňovalo kromě fyzických a vojenských předpokladů u každého uchazeče, že jeho „mravní hodnota musí býti vyššího stupně a zvláště zkoumána. Nutno dbáti na celkovou výslednici činnosti a chování se uchazeče během celé jeho působnosti za hranicemi. Případy pochybností posudků mravních hodnot nutno předem vyloučiti. Chvástavost, zbabělost, lhostejnost a pijanství jsou vlastnosti, které musí býti předem vyloučeny.“

Přesto v budoucnu nebyly tyto požadavky vždy přísně zohledněny, protože jinak by nemohl být například do skupiny SULPHUR, vysazené v protektorátu 8. dubna 1944, zařazen jako velitel budoucí zrádce a konfident gestapa npor. Adolf Horák, který byl arogantní, nesnášenlivý, hrubián k ženám a milovník alkoholu.

Výcvik našich parašutistů probíhal v omezeném počtu, protože se s nimi zatím počítalo jen pro malé výsadky v okupované vlasti se spojovacími, zpravodajskými, organizačními a sabotážními úkoly. Návrhy na vytvoření samostatné čs. výsadkové jednotky tak zůstávaly stále jen na papíře z řady důvodů, kterým dominovala vedle nedostatečného početního stavu čs. brigády i zatím stále omezená možnost výcviku v Ringway.

Projektu čs. výsadkové jednotky z ryze pragmatických důvodů nepřáli zatím i Britové, což například dokládá i hlášení čs. vojenského a leteckého atašé u britské vlády plk. Josefa Kally z 22. září 1941: „Pro výcvik přicházejí nejdříve v úvahu bližší země, jako jest Norsko, Belgie a Holandsko. Parašutisty pro speciální úkoly máme již v určitém počtu vycvičeny. Použití jednotky, jejíž vycvičení žádám, nepřichází prozatím v úvahu.“

Právě tyto britské priority vedly k tomu, že výcvik čs. parašutistů v letech 1941–1942 prodělal několik zbrzdění, přestože již 7. července 1941 přišla přátelská nabídka od polské armády, která připravovala v hrabství Fife ve Skotsku vlastní výcvikové středisko Largo House pro chystanou polskou 1. samostatnou výsadkovou brigádu (vznikla oficiálně 9. října). Poláci byli ochotni umožnit paravýcvik ve svém středisku i Čechoslovákům. Ministerstvo národní obrany původní nabídku chtělo přijmout s tím, že by mělo zájem mít u Poláků jednou měsíčně čtrnáctidenní parakurs v síle 6 důstojníků a 25 poddůstojníků a vojínů za předpokladu, že výcvik povedou českoslovenští instruktoři. Nakonec si však československá strana polskou nabídku rozmyslela.

Nejvíce seskoků

K Ringway patřil i typický černý britský humor tamních instruktorů z řad seržantů s poznámkami typu: „Chcete-li se stát parašutistou, přesvědčte se, že máte v kapsách následující věci: jeden penny, kus provázku a toaletní papír. Ten penny pro dva účely: zaprvé, abyste jím rozepnuli obal padáku, za druhé, abyste si mohli po seskoku koupit v kantýně ,cup of te´. Provázek na svázání padáku do balíku. A ten papír? No, to uvidíte sami, k čemu se bude hodit, až budete na zemi.“

Britští instruktoři udělovali i československým parašutistům na závěr výcviku vedle písemné charakteristiky jejich výkonů také hodnocení ve stupnici „1st – 3rd CLASS“. Nejvyšší známkou byl potom zcela ojediněle přiznávaný stupeň „DISTINGUISHED“, který by v tomto případě bylo možné překládat jako „výtečný“.

Českoslovenští parašutisté byli během všech svých kursů Brity vysoce hodnoceni za své výkony a z dochovaných hlášení lze odvodit, že známkou „prvotřídní“ bylo hodnoceno zhruba 80 % z nich! Druhou třídu dostávali zpravidla ti, kteří pro svůj vyšší věk a menší fyzickou trénovanost, anebo pro svou malou váhu či naopak vyšší postavu měli nějaké dílčí problémy při seskoku či přistání. Známka „3rd CLASS“ byla v případě našich vojáků udělována opravdu ojediněle a s těmito muži se potom již do budoucna pro speciální a výsadkové operace nepočítalo.

Nejčastějším československým návštěvníkem v Ringway byl npor. Antonín Petrák, který se zde poprvé zúčastnil parašutistického výcviku v srpnu 1942 po absolvování skotského „assault course“. Vzápětí byl jmenován instruktorem a čs. styčným důstojníkem na dnes již legendární skotské výcvikové základně STS-25 Traigh House.

Řada parašutistů však měla ještě bohatší bilanci seskoků než Petrák. Například rotmistr Gabriel Jandl absolvoval 16 seskoků. Mnoho vojáků prošlo výcvikem dvakrát a mělo na svém kontě běžně 10 seskoků. Nejvíce seskoků padákem na Britských ostrovech z čs. vojáků měl údajně absolvovat instruktor paraskupin kapitán Rudolf Hrubec, který zahynul v září 1944 v Itálii při operaci Silica. Přesný počet bohužel zatím není znám, ale odhady pamětníků hovoří o desítkách seskoků.

Wolfram a další

K 31. květnu 1943 prošlo nějakou z forem speciálního výcviku ve Velké Británii 574 československých vojáků s následujícím dělením: 106 důstojníků a 124 mužů absolvovalo assault course i paravýcvik, 41 důstojníků 107 mužů jen paravýcvik a 64 důstojníků a 132 mužů mělo za sebou pro změnu pouze assault course, který byl však v té době považován za ideální předstupeň paravýcviku. Dalších 37 mužů bylo již před tímto datem vysláno do okupované vlasti.

Mimo to se dalších asi 10–15 mužů podrobilo speciálnímu bojovému a parašutistickému výcviku v palestinské Haifě a egyptském Kabrítu. Mnozí z vycvičených mužů prošli některými kursy i opakovaně, ať již jako instruktoři, dobrovolníci či v rámci konkrétních příprav na výsadkové operace v týlu nepřítele.

Další výcvik čs. parašutistů se v letech 1944–1945 již omezoval na jedince, z nichž někteří prošli stážemi u britských a polských výsadkových jednotek. Asi největší ostré noční cvičení se seskoky padákem se týkalo příslušníků paraskupiny WOLFRAM, kteří prováděli závěrečný výcvik před vysazením.

Až v únoru 1945 došlo opět v Ringway v rámci příprav operací CROMIUM, MORTAR, FOURSQUARE, ROTHMANN a CHURCHMANN k dalšímu většímu a zároveň poslednímu parašutistickému výcviku 18 mužů, mezi nimiž bylo 9 úplných nováčků z řad příslušníků protektorátního vládního vojska, kteří se dostali po útěku k italským partyzánům s jejich pomocí přes Švýcarsko a Francii do Velké Británie, kde byli vybráni kromě svých vojenských schopností pro operační nasazení i kvůli jejich aktuálním znalostem protektorátních poměrů, protože v českých zemích žili až do května 1944.

Naposledy se v Ringway otevřely vrchlíky padáků nad hlavami československých vojáků v noci 7. března 1945, kdy proběhlo ukázkové noční cvičení skupiny CHURCHMANN.

Polovina vysazených padla

Ze zhruba pěti stovek československých vojáků, kteří absolvovali v letech 1941–1945 parašutistický výcvik ve Velké Británii na letišti Ringway, bylo Zvláštní skupinou D čs. zpravodajské služby v Londýně vybráno a vycvičeno pro vysazení na okupovaném území v Evropě přes 25 % mužů. Z nich odletělo do akce celkem 88 mužů, kteří byli v rámci 28 tajných výsadkových operací vysazeni v českých zemích a po jedné na Slovensku, ve Francii, Itálii a Jugoslávii.

Z těchto vysazených parašutistů 42 mužů padlo v boji s nacisty (při přestřelkách, vzali si život v obklíčení, byli popraveni nebo zahynuli v troskách sestřelených letadel). Devět dalších parašutistů bylo zajato a vězněno do konce války. Pět selhalo a vydalo se na cestu zrady. Konce války se na svobodě dožilo jen 32 mužů. Další čs. parašutisté padli u Dunkerque či na východní frontě.

Celý text Jindřicha Marka „Ringway – kolébka československého výsadkového vojska“ najdete v druhém čísle čtvrtletníku Historie a vojenství 2/2013, který vydává Vojenský historický ústav Praha. Časopis je možné koupit v běžné prodejní síti periodického tisku a také v Armádním muzeu Žižkov v Praze 3. Cena výtisku je 99 korun.