Zákopové dělostřelectvo za první světové války. 1. část

První světová válka znamenala pro dělostřelectvo revoluci. Po krátkém období roku 1914, kdy se válčilo na otevřených bitevních polích, přinutila palebná síla děl a kulometů pěchotu k hledání úkrytů v zákopech. Nedostatek pohyblivých bojových prostředků způsobil, že se dělostřelectvo stávalo stále mohutnějším, ničivějším a nepohyblivějším. Na bojištích rychle převládla nepřímá palba, která trvale změnila taktiku, palebnou přípravu a materiální vybavení dělostřelectva. Jako velice efektivní se ukázalo soustřeďování palby na jednotlivé cíle: houfnice a moždíře, jejichž projektily dopadaly na cíl po téměř strmé dráze, se staly nejúčinnějším typem dělostřeleckých zbraní.

Všechny bojující armády bez výjimky vstoupily do Velké války s oficiálními doktrínami nesoucí se v útočném duchu. Jasně vyjádřené útočné tendence však nebyly zajištěny nutnými materiálně-technickými a organizačně-taktickými předpoklady. Podle předválečných řádů se vševojskový boj zakládal na součinnosti pěchoty a dělostřelectva, přičemž byl zdůrazňován určující význam pěchoty a podružnost dělostřelectva. První bojové zkušenosti však ukázaly, jaký to byl omyl.

Dělostřelectvo bylo po celou válku hlavním a nejmohutnějším prostředkem k umlčování nepřítele a prostředkem zabezpečování útoku pěchoty. Střepiny dělostřeleckých granátů zabily na frontě více lidí než jakákoli jiná zbraň. Jeho význam vzrostl v obrovské míře, což způsobilo i jeho absolutní početní růst.

Zvlášť důležitou úlohu hrálo dělostřelectvo v pozičním boji. Většina útoků se neobešla bez důkladné dělostřelecké přípravy. V některých bojích se vystřílelo za den více nábojů, než se jich spotřebovalo za celou rusko-japonskou válku z let 1904-1905. Dělostřelectvo bylo hlavním beranidlem, jímž obě strany bořily neprostupnou hráz zátarasů a zákopů.

Po celou válku se dělostřelectvo vyvíjelo a přizpůsobovalo. Stoupal počet děl, přicházely nové vzory, nově bylo vytvořeno protiletadlové dělostřelectvo a zrodilo se protitankové dělostřelectvo. Ohromného významu pak nabylo zákopové dělostřelectvo, především minomety.

Období velkých změn

Před rokem 1914 tvořily výzbroj lehkých baterií z 90 % kanony. Během války však počet houfnic a moždířů stále rostl a v roce 1918 dosáhl 50 % všech děl. Houfnice a moždíře byly navíc oproti polním kanonům schopny postřelovat vzdálené nepřátelské zákopy a dosahovaly využitelného účinku. Dělostřelectvo se značně změnilo i kvalitativně. U většiny armád tak prochází reorganizací nejenom co do zavádění nových a modernějších zbraní a munice, ale i co do struktury a způsobu vedení boje.

A tak léta 1915 až 1918 znamenají pro dělostřelectvo prudký růst významu, a tím i období velkých změn. Nejenže se na bojišti objevuje více a více dělostřeleckých zbraní různých ráží a typů, ale růst významu dělostřelectva byl podmíněn také podstatným zlepšením technické úrovně. Probíhá rozsáhlá modernizace již zavedených zbraní a vznikají zbraně nové.

Protože se neustále objevují nová nebezpečí, musí se dělostřelectvo ustavičně přizpůsobovat novým podmínkám. V minulosti dělostřelectvo působilo na klasické cíle, jako například živou sílu a opevnění. Nyní muselo čelit mimo jiné letounům, vzducholodím a tankům. Vedle polních, obléhacích a pevnostních děl přicházejí na scénu železniční a horské kanony, protiletadlová a v neposlední řadě i protitanková děla. Ohromného významu nabylo zákopové dělostřelectvo, a hlavně minomety se ukázaly bojově hodnotným a přitom levným bojovým prostředkem, který značně zvýšil samostatnost pěchoty.

V průběhu zákopové války docházelo také k vývoji a zavedení pěchotních doprovodných děl s krátkou hlavní, určených k podpoře pěších útvarů při útoku i obraně. Měla poměrně malý dostřel a používala se proti pohyblivým cílům, drátěným překážkám, kulometným hnízdům a nepříliš pevným krytům. Byla rozmístěna v linii, a aby mohla sledovat postupující nebo ustupující vlastní pěchotu v jakémkoliv terénu, musela být lehce a rychle ovladatelná a nenáročná na přesun.

Na rozbití důkladnějšího opevnění polního typu nebo krytých dělostřeleckých baterií však tyto prostředky nestačily. K tomu sloužilo tzv. „hrubé“ dělostřelectvo, což byly kanony a houfnice ráže kolem 150 mm s dostřelem 8 až 16 kilometrů. Tato děla byla méně pohyblivá než lehčí polní děla a byla umisťována poblíž schůdných cest, aby se dala snáze dopravit na jiné místo.

Ve velkých bitvách poziční války však nade vším převládalo těžké dělostřelectvo. Charakter poziční války si jeho použití vynutil tam, kde bylo zapotřebí zničit silná polní opevnění a střílet na nejvzdálenější cíle. Muselo ničit pozemní pevnosti, probíjet pevné betonové úkryty a obrněné věže, protrhávat drátěné zátarasy, bořit kamenné stavby a nejrůznější úkryty v hloubce nepřátelského týlu. To mohla provádět pouze těžká děla střílející mohutnými granáty s velkou průrazností a trhavostí. Byla to děla a moždíře ráže přes 200 mm. Váha jednoho granátu se pohybovala mezi 300–800 kg a někdy dokonce i více. Nejmohutnější z nich byla německá „Tlustá Berta“ o ráži 420 mm, schopná dostřelit 960 kg těžký granát do vzdálenosti přes 9 kilometrů.

Rozvoj dělostřelectva však nespočíval pouze ve zvyšování ráže nebo modernizování děl. Během války se na bojišti používaly stovky různých dělostřeleckých zbraní. Od malých granátometů až po mamutí železniční děla schopná postřelovat cíle do vzdálenosti přes 100 kilometrů. Důležitou roli v tomto rozvoji hrála také munice, která rovněž procházela prudkým procesem inovace a zdokonalování. Na začátku války byly nejčastěji používány tříštivotrhavé granáty a šrapnely. Poté co se začaly používat bojové chemické látky, převzalo dělostřelectvo hlavní roli v jejich dopravování na nepřítele. Výroba chemických dělostřeleckých granátů a min prudce stoupala. V době první světové války bylo vyrobeno asi 1,45 miliardy dělostřeleckých granátů, z toho 66 milionů chemických. Dělostřelectvo použilo v letech 1915–1918 přibližně 108 000 tun bojových chemických látek. To je 87 % z celkového objemu použitých chemikálií.

Zákopové dělostřelectvo

Samostatnou kapitolu tvoří zbraně, které si přímo vynutil zákopový způsob boje. Jakmile stokilometrové fronty ustrnuly a proměnily se v nepřehlednou spleť zákopů, pevnůstek, zátarasů a palebných postavení, bylo dělostřelectvo jediným prostředkem, které dávalo naději, že se podaří umlčet nepřátelskou obranu a prolomit ji. Především mohutnost jeho soustředěné palby. Důležitá však také byla podpora pěchoty nacházející se v zákopech, která musela odvracet útoky nepřítele.

Polní dělostřelectvo nebylo většinou schopno vést efektivní palbu na podporu pěchoty, která někdy byla v těsném v dotyku s nepřítelem. Bylo velmi nepřesné a těžkopádné. Pro danou situaci se začaly hledat takové dělostřelecké zbraně, které by v nově vzniklých podmínkách vyhovovaly následujícím požadavkům:

• byly dostatečně efektivní, výkon by byl srovnatelný s polním dělostřelectvem (včetně nejtěžších děl),

• byly vhodné pro použití v zákopech, pokud možno co nejméně náročné na obsluhu a prostor, snadno rozebíratelné a lehce přepravitelné v zákopových podmínkách,

• mohly se používat přímo ze zákopů, a tím se nemusely vystavovat nepřátelské palbě.

Na scénu tak přicházejí ve velkém měřítku zákopová děla a minomety. Zároveň je třeba zmínit i různé mechanické vrhače granátů a bomb, které sice nebyly standardní dělostřeleckou výzbrojí, ale jejichž použití se v dané době a v daných podmínkách osvědčilo a nerozlučně patří k vedení zákopového boje.

Zákopové kanony

Myšlenka vybavit pěší jednotky lehkým podpůrným dělem malé ráže sice vyvstala ještě před první světovou válkou, ale teprve nové zkušenosti z právě vypuklého válečného konfliktu ukázaly nutnost této zbraně.

Pěchota v zákopech potřebovala dělostřeleckou podpůrnou zbraň, jejímž úkolem měla být schopnost vyřadit drobnější cíle, jako například kulometná hnízda, které buďto nezničila dělostřelecká příprava, nebo byla tak blízko k vlastním jednotkám, že je nebylo možné postřelovat nepřímou palbou divizním dělostřelectvem. Tyto cíle byly obvykle ukryty za valy nebo ocelovými štíty, a tím chráněny proti palbě pušek a kulometů. Způsob, jak zničit takovéto cíle, byla buďto ona nepřímá palebná podpora, která byla materiálně náročná a mohla být nepřesná, nebo přímý zásah zbraní větší ráže než pěchotní zbraně.

Zprvu se k takovýmto úkolům používala horská děla, ale ukázalo se, že pro zákopový způsob boje nejsou úplně vhodná. Především jejich hmotnost a rozměry s nimi nedovolovaly v zákopech snadno manipulovat a při střelbě byla často vystavena palbě ostřelovačů.

Bylo proto potřeba vyvinout novou zbraň, která nemusela mít nikterak oslnivý palebný výkon, ale mohla spolehlivě působit na přímo viditelné cíle na krátkou vzdálenost, jako například umlčet palebné hnízdo, zničit pozorovatelnu nebo opěrný bod.

Ukázalo se, že k tomu postačí tříštivotrhavý granát ráže do 4 centimetrů. Kvůli snadnému přemisťování v zákopech dle potřeby byla požadována nízká hmotnost a nenáročnost na obsluhu. Zbraň tedy měla krátkou hlaveň, malou ráži a zpravidla se dala rozložit na několik částí. K zamíření na cíl sloužil periskopický zaměřovač, díky čemuž se obsluhy nemusely vystavit palbě ostřelovačů a zůstávaly skryty v zákopu.

V Rakousko-Uhersku se myšlenkou zavést podpůrný kanon pěchoty zabývala Technická vojenská správa ve Vídni. Ta oslovila plzeňskou Škodovku, aby vyvinula kanon, který by splňoval požadavky podpory pěchoty v zákopech.

První vzorky byly testovány na jihozápadní frontě v říjnu 1915 s pozitivními výsledky. Bylo tedy rozhodnuto okamžitě tuto zbraň zavést do výzbroje. A tak na sklonku roku 1915 zavádí rakousko-uherská armáda do své výzbroje zákopový kanon ráže 37 mm, vzor 1915, jehož oficiální název zněl „3,7cm Infanteriegeschütz M 15“. Jako munice se používaly především tříštivotrhavé střely.

Zbraň se vyráběla ve velkém množství především v plzeňské Škodovce, ale i v dalších podnicích v monarchii. Dělo se skládalo ze 42,5 cm dlouhé ocelové hlavně, svislého klínového závěru, brzdovratného zařízení a lafety v podobě trojnožky s lafetovým štítem. V bojové poloze vážilo 85 kg. Dostřel zbraně byl sice uváděn 2200 metrů, ale bojové zkušenosti ukázaly, že efektivní dostřel byl do 1000 metrů. Počáteční rychlost 0,65 kg těžké střely byla 175 m/s. Obsluhu tvořili 3 vojáci. Zbraň bylo možné přepravovat buďto v rozebraném stavu, nebo jako celek po namontování kol. Byla dokonce zkoušena i varianta s psím spřežením.

Každý pěší pluk byl doplněn o jednotku vybavenou nejprve dvěma, později čtyřmi pěchotními děly. Prvních 60 kusů bylo jednotkám dodáno do konce února 1916. Očekávání vojáků však zbraň nesplnila. Šlo o malý dostřel a nedostatečně efektivní účinek střely v cíli. Zároveň byla kritizována poměrně velká hmotnost, složitost trojnožkové lafety a v neposlední řadě malý lafetový štít. Škodovy závody byly znovu požádány o modernizaci zbraně.

V roce 1916 tak přišly s pěchotním kanonem vzor 16, ráže 37 mm, který měl obdobné palebné vlastnosti jako vzor 15, byl však umístěn na lehčí trubkové lafetě s loukoťovými koly a měl větší lafetový štít. Další verzí byl 47mm pěchotní kanon vzor 16, který měl mít větší dostřel a lepší účinnost střely v cíli. Obě varianty byly v průběhu roku 1917 zkoušeny na frontě, avšak očekávání nenaplnila. Projekt nového podpůrného děla pěchoty tak byl ve druhé polovině roku 1917 zastaven. Několik kusů zákopového kanonu vzor 15 i pěchotního kanonu vzor 16 se dochovalo ve sbírce VHÚ Praha.

Na východní frontě jim konkuroval ruský 37mm zákopový kanon vzor 1915, vyvinutý plukovníkem Michailem Fjodorovičem Rosenbergem a nazývaný též zákopový kanon Rosenberg (траншейная пушка Розенберга). Vážil 180 kg a jeho dostřel činil 1600 metrů. Na západní frontě to pak byl 37mm rychlopalný pěchotní kanon vzor 1916, vyvinutý v arzenále v Puteaux a používaný francouzskými i americkými jednotkami. Oficiální název zněl „Le Canon d'Infanterie de 37 mm Tir Rapide Modèle 1916“ (37mm mle.1916). V palebném postavení vážil 108 kg a byl schopný dostřelit do vzdálenosti 2400 metrů.

Jan Fedosejev