Zavedení bitevního vrtulníku Mi-24 jako prostředku přímé bojové podpory pozemního vojska

Zkušenosti z lokálních válek ve Vietnamu a na Středním východě ukázaly rozsáhlé bojové použití ozbrojených vrtulníků. Rozvoj vojenské vědy a letecké techniky dal podnět k vytváření vojskového letectva vyzbrojeného vrtulníky s leteckými řízenými a neřízenými raketami, pumami, palubními kulomety a kanony.

Soudobý boj byl charakterizován velkou nasyceností tankové a obrněné techniky, které představovaly hlavní údernou sílu nepřítele. Ozbrojený vrtulník vybavený raketami, byl vzhledem ke své mohutné výzbroji účinným manévrovým palebným prostředkem k přímé letecké podpoře boje pozemního vojska. Vysoká účinnost protitankových řízených střel spolu s využitím vlastností vrtulníků, zejména vysoké manévrovosti, rychlosti a překvapivosti zásahu, umožňovalo ničení obrněných prostředků protivníka až na vzdálenost 4 000 metrů.

V armádách NATO docházelo ke stále výraznějšímu uplatňování bitevních vrtulníků. Na přelomu 60. a 70. let nejdále pokročila výstavba jednotek bitevních vrtulníků u pozemního vojska americké armády. U ostatních armád NATO se vznik jednotek bitevních vrtulníků nacházel v počátečním stádiu. Jejich dlouhodobé plány však počítaly s jejich podstatným navyšováním ve vševojskových útvarech a svazcích. U amerického pozemního vojska byly v té době ve výzbroji různé varianty bitevního vrtulníku AH-1. V západoněmeckém pozemním vojsku byly začleněny francouzské vrtulníky Alouette II a ve francouzské armádě Alouette III. Ve výzbroji armád NATO se kromě výše jmenovaných nacházely i upravené verze víceúčelových vrtulníků americký UH-1, francouzský Gazelle a britský Lynx. Všechny uvedené typy vrtulníků mohly být vyzbrojeny protitankovými řízenými střelami, neřízenými raketami a velkorážovými kulomety.

Vojskové letectvo ČSLA mělo v té době ve výzbroji sovětské víceúčelové vrtulníky Mi-1, Mi-4 a Mi-8. K přímé podpoře pozemního vojska se používaly vrtulníky Mi-4 a Mi-8 vyzbrojené neřízenými raketami. Stroje Mi-1 a Mi-4 se nacházely ve výzbroji ČSLA od roku 1961 a na počátku 70. let již byly morálně zastaralé, s malou rychlostí, únosností, bez pancéřování a nízkou bojovou účinností. Jejich dožití se předpokládalo v letech 1981 – 1985. V první polovině 70. let zavedla Sovětská armáda do své výzbroje pancéřovaný střední vrtulník Mi-24. Měl víceúčelové použití a byl vyzbrojen protitankovými řízenými raketami s vysokou pravděpodobností zásahu. V základních parametrech byl srovnatelný se zavedenými vrtulníky armád NATO.

Československé velení se rozhodlo zavést v roce 1978 vrtulník Mi-24 do výzbroje ČSLA. Rozhodlo se pro verzi Mi-24 D vyráběné od roku 1975. Nový vrtulník měl podstatně zvýšit účinnost letecké podpory boje pozemního vojska, zejména v boji s tanky a obrněnými prostředky nepřítele. Kromě toho mohl být využit jako vysoce manévrová protitanková záloha a k vysazování taktických výsadků. Pancéřování jeho důležitých částí poskytovalo ochranu proti postřelování pěchotními zbraněmi protivníka a přetlaková kabina umožňovala překonání zamořených prostorů.

V plánech výstavby vojskového letectva ČSLA se počítalo s tím, že do roku 1985 nahradí vrtulník Mi-24 stávající zastaralé typy Mi-1 a Mi-4. K vytvoření předpokladu přezbrojení vojskového letectva po roce 1980 vyžadovalo přistoupit k zavedení nového bojového vrtulníku počínaje rokem 1978 v počtu čtyř kusů.

Nový bitevní vrtulník Mi-24 D byl v ČSLA určen k vedení bojové činnosti při přímé letecké podpoře pozemního vojska, k ničení tanků a obrněných vozidel, nekryté živé síly a techniky, s možností přepravy výsadku do osmi osob. Vrtulník byl uzpůsobený k bojovým letům v bližší taktické hloubce bojiště. Výzbroj vrtulníku Mi-24 D mimo neřízených raket, pum a čtyřhlavňového kulometu tvořily čtyři protitankové řízené rakety FALANGA pro ničení tanků a obrněných prostředků s pravděpodobností zásahu 0,83. Ve srovnání s vrtulníky Mi-4 a Mi-8 se zvýšila účinnost při ničení tanků tří až čtyřnásobně. Jeden bojový vrtulník Mi-24 D byl schopen zničit jedním bojovým vzletem tři tanky. Další čtyři protitankové řízené rakety FALANGA přepravované ve vrtulníku mohla při mezipřistání v terénu zavěsit osádka a pokračovat v plnění bojového úkolu.

Přezbrojování vojskového letectva se navrhovalo provádět postupně. V roce 1978 hodlalo velení pořídit jeden roj (čtyři stroje) pro 51. vrtulníkový pluk v Prostějově podřízený 10. letecké armádě. Po získání zkušeností a vytvoření předpokladů pro provoz se v letech 1980 – 1985 počítalo pokračovat s postupným přezbrojením vojskového letectva. Přezbrojení jednoho roje 51. vrtulníkového pluku vrtulníky Mi-24 D si, vzhledem k zavedení nové výzbroje (protitankové řízené střely FALANGA), elektronického vybavení vrtulníků a vyšší náročnosti na jeho obsluhu, vyžádalo zvýšení počtů osob mírově o šestnáct a válečně o jedenáct vojáků. Nepočítalo se s licenční výrobou vrtulníku. Potřeba Československé lidové armády byla hrazena výhradně dovozem ze Sovětského svazu. Naopak k zajištění spolehlivého provozu nových vrtulníků bylo potřeba uzpůsobit vojsková opravárenská zařízení a letecké opravárenské podniky. Jednalo se o přeškolení a další přípravu zaměstnanců výše uvedených podniků a zařízení, aby byli schopni provádět střední a generální opravy vrtulníků, palubních zařízení a agregátů, motorů, speciální pozemní zabezpečovací techniky a další úkony.

Náklady na pořízení nových bitevních vrtulníků v letech 1978 – 1980 činily celkem 222 323 400 tehdejších korun. V této částce byly zahrnuty čtyři vrtulníky Mi-24 D v hodnotě 147 248 000 korun, trenažer 9F-66V-1, kontrolní stanice pro přípravu raket 9V-27M-1, dva záložní motory TV-3-117, 80 raket FALANGA 9M-17P, souprava učebně výcvikových pomůcek vše v řádu milionů korun a souprava pozemního vybavení, kontrolně měřící techniky a doporučených náhradních dílů za 36 434 000 korun. V hlavním termínu dodávek v roce 1978 sovětská strana dodala čtyři vrtulníky Mi-24 D, trenažer 9F-66V-1, kontrolní stanici k přípravě raket, 80 raket FALANGA a soupravu učebně výcvikových pomůcek. Do roku 1980 dodal Sovětský svaz pozemní vybavení, kontrolně měřící techniku a náhradní díly.

Zavedení nového vrtulníku si vyžádalo přeškolení pilotů, pilotů-operátorů, techniků, specialistů technických oddělení a leteckých vojskových opraven. V první fázi byli všichni zainteresovaní vojáci vycvičeni a proškoleni v SSSR. V následujících letech se počítalo s vybudováním učebně výcvikové základny u 51. vrtulníkového pluku v Prostějově a po roce 1980 se výcvik létajícího a technického personálu měl přesunout do Vojenského leteckého učiliště v Prešově a do Vysoké vojenské letecké školy v Košicích. V oblasti inženýrsko leteckého zabezpečení se primárně vybíral technický personál vyškolený na vrtulníky Mi-8 a odesílal se na přeškolení do Sovětského svazu. Pak teprve přišel na řadu technický personál vrtulníků Mi-1 a Mi-4.

Vzhledem k tomu, že se vrtulník Mi-24 nevyráběl v Československu, ale výhradně se dovážel ze Sovětského svazu, nevytvářela se záloha vrtulníků pro doplňování ztrát v ČSLA. Jejich zajištění se řešilo v rozpočtovém plánu v souladu s mezivládními dohodami o zabezpečování Československé lidové armády za války bojovou technikou dodávkami ze Sovětského svazu.

Zavedení vrtulníku Mi-24 do výzbroje v roce 1978 získala Československá lidová armáda účinný prostředek letecké podpory boje pozemního vojska, při ničení tanků a obrněných transportérů a nekryté živé síly nepřítele. Vrtulník Mi-24 rozšiřoval bojové možnosti taktických výsadků a v neposlední řadě vylepšil systém protivzdušné obrany státu proti nízko a pomalu letícím cílům.

Jan Šach