Zavedení bitevníku Su-25K do vojenského letectva

Na začátku února 1985 rozhodlo československé velení o zavedení nového proudového bitevního letounu sovětské výroby Suchoj Su-25K do výzbroje vojenského letectva. V československém vojenském letectvu získal tento bitevník přezdívku „hrábě“.

Zavedení bitevníku Su-25K vycházelo z plánu výstavby ČSLA na léta 1981 – 1985 a z doporučení Sovětů k zavádění nové techniky do výzbroje armád států Varšavské smlouvy na léta 1986 – 1990. V neposlední řadě nutnost nového bitevníku vyvolal i tehdejší stav výzbroje letectva určeného k přímé podpoře pozemních vojsk.

Do první poloviny 80. let tvořily páteř letectva určené k přímé podpoře zastaralé letouny MiG-15bis SB, které sloužily u 30. stíhacího bombardovacího pluku v Hradci Králové. Po vyčerpání technické životnosti byly vyřazeny z výzbroje ČSLA, poslední MiG-15 dosloužil u pluku v roce 1983. Jejich úkoly převzaly cviční letoun Aero L-39ZA Albatros a stíhací bombardovací letoun Suchoj Su-7BM. Tyto stroje neměly buď požadovanou únosnost nebo nebyly z hlediska konstrukce schopny plnit úkoly kladené na bitevní letouny.

Důležité parametry

V polovině 80. let se od bitevního letadla požadovala maximální účinnost konvenčních zbraní proti pozemní bojové technice, především obrněné i živé síle protivníka. Výzbroj letounu měly tvořit 20 – 30 mm kanon, rakety, konvenční i řízené pumy a protizemní řízené i neřízené rakety. Dále se od bitevního letounu požadovala dobrá manévrovatelnost v malých výškách, akceschopnost za ztížených povětrnostních podmínek a v noci, schopnost provozu z polních letišť a jednoduchost obsluhy a údržby. Vzhledem k operačnímu nasazení letounu se kladl důraz na ochranu osádky a důležitých systémů pancéřováním. Zároveň dostačovala podzvuková rychlost a dolet s plnou výzbrojí do 500 kilometrů.

Armády států Varšavské smlouvy, mimo Sovětský svaz, obdobně jako ČSLA využívaly pro plnění úkolů bitevního letectva starší typy letounů stíhací bombardovací Su-7 a stíhací MiG-21. Stejně jako v čs. vojenském letectvu se předpokládala jejich obměna.

V armádách států NATO plnily úkoly bezprostřední letecké podpory pozemních vojsk speciální podzvukové bitevní letouny Fairchild A-10 Thuderbolt americké výroby, francouzsko-německé letouny Alpha Jet, a taktické stíhací letouny britsko-francouzský JAGUAR a britsko-italsko-německé TORNADO. Tyto letouny ve svých parametrech předčily dosud používané stroje v letectvu armád Varšavské smlouvy.

Nová bojová technika

Proto bylo již v roce 1984 dovezeno prvních dvanáct letounů Su-25K, které sloužily jako JAČEJKA u 30. stíhacího bombardovacího pluku, tzn. jako prvotní organizační základ pro zvládnutí nové bojové techniky. Pro plné pokrytí potřeb letectva bezprostřední letecké podpory pozemních vojsk bylo potřeba 36 letounů Su-25K a 4 cvičně bojové letouny Su-25UB.

Po realizaci dodávky první čtyř letounů v dubnu 1984 bylo provedeno specialisty ze SSSR v době 18. dubna do 18. května 1984 přeškolení základního létajícího a technického personálu včetně učitelů Vysoké vojenské letecké školy SNP v Košicích a Vojenského leteckého učiliště v Prešově s cílem zajistit účast nových bitevních letounů na cvičení ŠTÍT-84, jež se konalo na počátku září 1984 na území Československa. Další přeškolení létajícího a technického personálu probíhalo u 10. letecké armády a ve Vojenském leteckém učilišti v Prešově.

K 31. prosinci 1984 měl 30. stíhací bombardovací letecký pluk ve výzbroji 12 nadzvukových stíhacích bombardovacích letounů Suchoj Su-7BM, nadzvukový cvičně bojový letoun Su-7U, 12 podzvukových letounů Aero L-39ZA a 12 nových podzvukových bitevních letounů Su-25K.

Po naplnění potřebných počtů techniky měly být letouny Su-7BM demontovány a prodány do šrotu nebo použitelné díly využity pro provoz. Letouny L-39ZA Albatros se pak přesunuly do školy v Košicích, kde nahradily vysloužilá cvičná proudová letadla Aero L-29 Delfín.

Se zavedením nového bitevního letounu musely proběhnout změny u letištního praporu pluku. Počítalo se zavedením výkonnějšího autojeřábu.

Vzhledem k vyšší spotřebě paliva se připravovalo zařazení velkokapacitních přepravníků leteckých pohonných hmot a k zvýšenému množství letecké munice a leteckého materiálu se přehodnotil způsob a organizace jejich přepravy.

S letadly nebyly dodány vozíky ani jiné pomůcky pro podvěšování výzbroje, proto je muselo vojenské letectvo řešit vlastní výrobou. Vyzbrojení letadla trvalo od jedné do dvou hodin.

V následujících třech letech (1984 – 1987) mělo čs. vojenské letectvo každý rok obdržet 12 letadel Su-25K, v roce 1986 tři cvičně bojové letouny Su-25UB a v následujícím roce poslední Su-25UB. Celkové náklady na zavedení do výzbroje dosáhly částky 2 665 mil. tehdejších korun. Po přezbrojení 30. stíhacího bombardovacího pluku letadly Su-25K byl pluk na podzim roku 1985 reorganizován na 30. bitevní letecký pluk a přesunut na letiště v Pardubicích.

Touto změnou bylo v čs. vojenském letectvu po více jak pětadvaceti letech obnoveno bitevní letectvo. Letouny Su-25 vydržely ve službě až do roku 2000, kdy byly vyřazeny z výzbroje vojenského letectva AČR.

Jan Šach