Žert nebo pominutí smyslů? Generálové měli sloužit jako vojíni.

Kuriózní způsob, jakým chtělo východoněmecké vedení zvýšit kvalitu a politickou pevnost své lidové armády. Inspiraci našli v Číně. Jak se velmi rychle ukázalo, chybu udělali všichni: nejen soudruzi z NDR, ale i ti čínští.

Po uchopení moci se snažily komunistické režimy dostat ozbrojené síly pod svou naprostou, totální kontrolu. K tomu měla posloužit destrukce důstojnického sboru, výchova nové generace velitelů zcela oddaných novým režimům, vysoká organizovanost v komunistických či dělnických stranách, výstavba politického aparátu, zasahování do nedílné velitelské pravomoci velitelů, školení apod. Přesto vedoucím představitelům komunistických a dělnických stran stále připadala všechna opatření jako nedostatečná a vymýšleli způsoby, jak ještě více upevnit postavení vládnoucích stran uvnitř armády. Zřejmě s nejbizarnějším nápadem přišli soudruzi z NDR.

Dne 24. ledna 1959 zveřejnila státní tisková agentura ADN prohlášení, v němž se pravilo, že u všech jednotek Národní lidové armády vyjádřili všichni generálové a důstojníci svou připravenost splnit návrh Ústředního výboru Jednotné socialistické strany Německa (SED), podle něhož měli, pokud to dovoloval jejich zdravotní stav, sloužit nejméně čtyři týdny v roce jako prostí vojíni.

Prohlášení také ihned otiskl západoněmecký časopis Bundeswehru Information für die Truppe, potměšile upozorňoval na to, že opravdu nejde o karnevalový žert a ve svém komentáři nešetřil ironickými a sarkastickými poznámkami.

Skutečně nešlo o žert ani o náhlé pominutí smyslů, jak by se mohlo zdát. Toto opatření tvořilo součást široce koncipovaného programu k zlepšení stylu práce řídících orgánů SED a státního aparátu. Již na sklonku předcházejícího roku nařídil Ministr národní obrany NDR, aby ti důstojníci, kteří nemají dostatek zkušeností z výroby, pracovali od jednoho měsíce až po jeden rok v průmyslu či zemědělství. I díky těmto opatřením měl být vychován nový, zcela spolehlivý a straně oddaný důstojnický sbor.

Na těchto absurdních opatřeních je však zvláště pikantní, kde východoněmečtí soudruzi získávali inspiraci. Po celou dobu existence NDR vedoucí funkcionáři SED usilovali, aby kremelští soudruzi na ně hleděli jako na nejpilnější a nejoddanější žáčky. Existovala však období, kdy to neplatilo absolutně. Jedním z nich byla léta po XX. sjezdu KSSS. Chruščovovo úsilí o destalinizaci podkopávalo jejich mocenské postavení, stejně tak jim nebyla po vůli myšlenka o mírové koexistenci dvou společenských systémů. V obou těchto otázkách nalezli vzácnou shodu s čínským vedením. Spojovala je i snaha o tvrdé vypořádání se s jakoukoli opozicí. Oč vzájemné vztahy představitelů obou zemí k sovětským soudruhům chladli, tím více se rozhořívala vzájemná spolupráce mezi NDR a Čínou především v ideologické rovině.

Představitelé NDR také pozdravili kampaně např. Sta květů a závistivě pošilhávali po údajném tzv. Velkém skoku, díky němuž se měla Čína v historicky krátké době přiřadit k nejrozvinutějším zemím světa. Něco takového by vedoucí představitelé NDR nutně potřebovali, neboť již v roce 1954 slíbili obyvatelům, že do roku 1960 dohoní a předhoní Spolkovou republiku Německo nejen v objemu výroby, ale zejména v životní úrovni. Rok 1960 se blížil a cíl se ztrácel v nedohlednu. Východoněmecký režim musel nadto řešit řadu dalších problémů, především masivní exodus mladých a kvalifikovaných obyvatel na Západ. I proto předseda vlády Otto Grotewohl nešetřil při návštěvě Číny obdivnými komentáři.

S myšlenkou, aby především vysocí důstojníci sloužili po určitou dobu v armádě jako prostí vojíni, přišlo čínské vedení ve snaze zlikvidovat opozici v ozbrojených silách. Ta propagovala modernizaci armády a snížení vlivu lidových milicí, což byl přesný opak toho, oč usiloval Mao Ce tung. Mezi lety 1957 až 1959 takto sloužily v čínských ozbrojených silách desetitisíce důstojníků.

Sílící vztahy mezi NDR a Čínou se projevily i ve vojenské oblasti. Čínskými zkušenostmi se nechal zcela okouzlit i tehdejší ministr obrany Willi Stoph, který si z návštěvy čínských jednotek odnesl „cenné“ podněty a mnohé pozitivní dojmy. S Čínou se mohli příslušníci NLA NDR seznámit i např. prostřednictvím putovní výstavy „Čína – gigant Dálného východu“. Čínské zkušenosti z vojenské oblasti halasně propagovaly v četných reportážích i východoněmecké armádní listy, zejména „Die Volksarmeee“.

Vedení SED bylo v druhé polovině 50. let znepokojeno měnícím se sociálním složením důstojnického sboru, v němž se zvyšoval podíl středoškoláků a vysokoškoláků, neboť pro východoněmecké komunisty byl především sociální původ zárukou spolehlivosti. Proto v lednu 1958 rozhodl ÚV SED o nasazení těchto důstojníků v průmyslových podnicích. Zatímco novinové články se předháněly ve velebení tohoto opatření, sloužící ke zvýšení socialistického sebevědomí, a v zdůrazňování výchovné role soudružských vztahů v pracovních kolektivech, byla realita, jak jinak, odlišná. Mnoho důstojníků si tuto změnu docela pochvalovalo, ale ze zcela jiných důvodů. Byli rádi, že nemají žádnou pohotovost, mají pevně stanovenou pracovní dobu a tím více času na rodinu apod.

Snad i tyto okolnosti způsobily, že ke službě důstojníků v armádě jako prostých vojínů přistupovalo vedení SED přeci jen s určitou opatrností, a zpočátku měla být uskutečněna jen v omezeném rozsahu. První čtyři důstojníci narukovali již 24. ledna 1959, a to v civilním oděvu a spolu s ostatními povolanci byli vystrojeni. Ano vojáci, ani důstojnický sbor neznal jejich skutečnou identitu, pouze velitelé pluků byli informování, že narukují k jejich plukům. Ani oni však nevěděli, kdo to je. V průběhu roku „narukovalo“ 159 důstojníků, z toho 1 admirál a 9 plukovníků. Nikoho nepřekvapí, že oficiální zprávy publikované v armádním tisku se lišily od skutečnosti, mnoho důstojníků pochybovalo o smysluplnosti tohoto opatření a hledali všemožné výmluvy, aby nemuseli tuto službu nastoupit.

V následujícím roce vše nasvědčovalo tomu, že východoněmecké vedení ukládá toto opatření v tichosti k ledu. Prohlubující se roztržka mezi Sovětským svazem a Čínou by v případě dalšího rozvíjení přátelských vztahů s Čínou znamenala pro představitele SED politickou sebevraždu. Ke změně jejich postojů přispěl i nezdar Velkého skoku, který spolu s rozsáhlými přírodními katastrofami uvrhl čínskou ekonomiku do naprostého chaosu. Místo „čínských zkušeností“ se náhle začalo mluvit o „čínských experimentech“. Především nové vedení NVA, včele s novým ministrem obrany generálplukovníkem H. Hofmannem a novým náčelníkem politické správy, nemělo pro tato opatření tolik porozumění, důstojníci si měli podle jejich rozkazu jeden měsíc jako vojíni odsloužit jednou za čtyři roky. To byl elegantní krok, jak celé opatření zlikvidovat. Svou roli sehrál i zdvižený prst sovětského velení, které tyto experimenty nemínilo dál trpět.

Jaroslav Láník