Historická literatura často připomíná dramatickou noc v druhé polovině ledna roku 1933, během níž došlo k pokusu o fašistický převrat v Československu. Dodnes bývá popisována jako osudový okamžik, kdy bylo demokratické zřízení masarykovské republiky podrobeno stěžejní zkoušce a vítězství totalitní ideologie se mohlo stát skutečností. Odpovídají však podobné názory realitě?
V noci z 21. na 22. ledna 1933 se v Svatoplukových kasárnách v Brně skutečně odehrál pokusu o jejich obsazení a zahájení ozbrojeného puče. Jak se ukázalo, za akcí stál bývalý nadporučík československé armády Ladislav Kobsinek, propuštěný ze služby roku 1928.
Kobsinek již v minulosti plánoval provedení převratu a snažil se pro něj získat další muže, ale marně, protože byl považován za psychicky nevyrovnaného. V té době se pohyboval v prostředí členů Národní obce fašistické, krajně pravicové politické strany v čele s penzionovaným generálem Radolou Gajdou.
Kobsinek začal koncem roku 1932 opět plánovat převrat, na jehož počátku mělo být ovládnutí brněnských kasáren pěšího pluku 43 a pěšího pluku 10. Věřil, že se k němu vojáci přidají a rozpoutá se národní revoluce, doufal, že se k němu připojí i ostatní posádky a po pochodu na Prahu dojde ke svržení vlády. Do čela státu pak měl být jako diktátor instalován generál Gajda.
Kobsinek přesvědčil vedoucí několika venkovských organizací v okolí Brna, aby v danou hodinu přivezli členy strany do rokle nedaleko Svatoplukových kasáren, základny pěšího pluku 43. Kasárna pěšího pluku 10 měli přepadnout fašisté z Tišnova, ti se však odmítli podniku účastnit a objekt nenapadli.
Na šedesát fašistů přijelo do Brna dvěma autobusy a až na místě se dozvěděli, že nejedou na schůzi, jak jim bylo řečeno, ale provést převrat. Kobsinek jim s revolverem v ruce pohrozil stanným soudem a vydal rozkaz k útoku na kasárna. Fašisté je měli napadnout z několika stran, podařilo se jim ovládnout strážnici a proniknout do části ubikací.
Vojáci se však postavili na odpor, vyhlásili poplach a do půl hodiny puč zlikvidovali, i s posilou policistů, kteří přispěchali pomoc. Jeden z útočníků byl zastřelen, dva zraněni, ranění utrpěl i jeden z obránců.
Vůdce útočníků Kobsinek uprchl vlakem do Jugoslávie, spolu s osmnáctiletým bratrancem generála Gajdy Duchoslavem Geidlem. Oba byli po několika týdnech vydáni zpět a přepraveni s eskortou do Československa.
Krajský soud v Brně posuzoval vinu účastníků, Kobsinka odsoudil na šest let žaláře, další muže na kratší tresty odnětí svobody. Údajný organizátor generál Gajda byl osvobozen, protože soud došel k závěru, že s nesmyslnou akcí psychicky vyšinutého Kobsinka nemohl mít nic společného. Proti trestům se zvedla vlna odporu levicového tisku i části politické scény, případ pak řešila jako vyšší instance Nejvyšší soud v Praze. Ten tresty v podstatě zdvojnásobil, odsoudil i Gajdu, na šest měsíců.
Gajdovu politickou kariéru však trest neohrozil, jeho strana i později získávala hlasy voličů. Kobsinek a jeho nejbližší pomocníci s vysokými tresty byli předčasně propuštěni v lednu 1939. Kobsinek za války kolaboroval s Němci a po jejim konci byl opět odsouzen na dvanáct let. Po propuštění se vystěhoval do SRN, kde zemřel v polovině 80. let.
Židenický puč byl dříve popisován jako široce založená akce s cílem svrhnout demokratický režim a nastolit fašistickou diktaturu. Archivní prameny však prokazují, že se jednalo o soukromou operaci Ladislava Kobsinka a jeho mužů – námezdních dělníků a řemeslníků z okolních vesnic, na níž Gajda ani vedení Národní obce fašistické nemělo podíl. Operetní puč tak nemohl mít žádnou naději na úspěch.
Ivo Pejčoch