Zimní strasti hloubkového průzkumu

Mezi málo známé kapitoly z historie čs. jednotek na východní frontě v letech 2. světové války patří akce hloubkového průzkumu 1. čs. armádního sboru na Slovensku. Tento úkol plnila Rota ZU, podřízená 2. (zpravodajskému) oddělení sboru, kterému velel štábní kapitán František Sedláček.

Tato rota, jejíž příslušníci většinou prošli výsadkářským výcvikem, měla za úkol v síle zpravidla čtyř až šestičlenných skupin pronikat předním okrajem obrany za německé linie, kde zjišťovala postavení dělostřelectva, přesuny jednotek, budování obranných pásem, způsob ochrany a ženijní přípravy na mostech, včetně celkového uskupení německých a maďarských vojsk. Činily tak převážně pozorováním, výslechem zajatců a civilního obyvatelstva. Své poznatky předávaly v šifrovaných zprávách rádiovými stanicemi. Tyto mise trvaly někdy i několik týdnů a v zimních měsících byly ve slovenských horách při nedostatečném logistickém zajištění těchto skupin pro průzkumníky velice tvrdé…

Vlastnosti a předpoklady 

Rotu ZU, které velel bojovník od Sokolova, vynikající snajpr a předválečný policista poručík František Slavíček tvořili především mladí Slováci, doplnění několika Čechy a rodáky z Podkarpatské Rusi. Většině z těchto mladíků chybělo dostatečné civilní i vojenské vzdělání, ale dokázali tento problém překonat, což výstižně kdysi charakterizoval bývalý historik VHÚ bohužel již zesnulý Jiří Šolc: „Co scházelo příslušníkům oddílu pro ZÚ na všeobecném vzdělání (v převážné většině neměli ani úplné základní vzdělání), vyvažovaly jiné jejich vlastnosti a předpoklady. Vyrůstali ve venkovském prostředí a byli od dětství bytostně spjatí s přírodou, v níž se dokázali pohybovat a hlavně žít. Pocházeli ze skromných až nuzných sociálních poměrů, které je naučily skromnosti. Tato vlastnost byla ještě zesílena prostředím východní fronty, které mělo dosti daleko k civilizačnímu standardu. Když se později, po vysazení ocitli ve složitých poměrech neznámého prostředí, trýzněni hladem, vlhkem a zimou, dokázali je snášet s obdivuhodnou odolností, aniž by pod jejich tíhou rezignovali na své poslání…“

Přestože jejich původní „průzkumácký“ výcvik byl v ukrajinském Jefremově veden českými důstojníky z Velké Británie s parašutistickým a speciálním výcvikem štábním kapitánem Josefem Knopem a kapitánem Karlem Černým podle zkušeností britských speciálních jednotek commandos, nakonec ve finále zvítězila sovětská vojenská doktrína, ke které patřilo v nepřehlédnutelné míře nedostatečné logistické zajištění průzkumných skupin.

Mužům z Roty ZU chyběly často při jejich operační činnosti nejzákladnější věci, jak například uváděl v pozdějším hlášení rotný Michal Izaj: „Doporučoval bych, aby každý příslušník skupiny byl bezpodmínečně vybaven hodinkami, kompasem a mapami. Ukázalo se to zvláště v mém vlastním případě, jak jsou nutné, když jsem se měl orientovat za podmínek krajně nepříznivých, kdy se přímo jednalo o bytí a nebytí. Též je nutné, aby každý byl vybaven kapesním nožem a baterkou…“

Osobní operační materiál měli členové skupiny často v obyčejném ruském pěšáckém pytlíku na zádech místo pevného batohu. Skupina nebyla například vybavena toaletními potřebami a holící potřeby měli jen ti, kteří měli svoje vlastní z předchozích dob. Do akcí odcházeli bez náhradního prádla, spacích pytlů a jiného potřebného vybavení. Hodinky a kompasy, které by měly být samozřejmostí ve výbavě všech parašutistů, fasoval jen velitel skupiny! Aby měl hodinky i radiotelegrafista, bylo zřejmě nad hladinou uvažování těch, kteří akce hloubkového průzkumu na československé i sovětské straně zajišťovali...

Potraviny na cestu za frontu představovalo většinou několik bochníků chleba, láhev vodky, špek a v lepším případě kilové masové konzervy. Průzkumníci sice fasovali cigarety a tabák, ale ostatní důležité věci pro život v týlu nepřítele jim většinou chyběly. Někdy byli nasazováni do akcí v uniformách, jindy v civilu, někdy s falešnými doklady a jindy zcela bez dokladů a finančních prostředků, přestože se od nich často vyžadovalo, aby se pohybovali mezi civilním obyvatelstvem.

Z dlouhé řady dokladů o těchto nedostatcích ocitujme alespoň úryvek hlášení rotného Jána Kondora, který působil v nepřátelském týlu od 20. února do 4. dubna 1945: „Skupina neobdržela žádné dokumenty, přestože nám mohly býti vystaveny přímo od 2. odd. čs. sboru, jelikož jsme byli již na Slovensku a byly k dispozici tiskopisy. Rozvědky byly rozesílány ukvapeně a bez důkladné přípravy. Úspěch naší rozvědky byl možný jen tím, že byl veden zkušenými rozvědčíky.“

Skupiny čs. průzkumu byly vybaveny sice alespoň velice kvalitními sovětskými vysílačkami „Severka“ (agenturní rádiová stanice SEWER 2 na baterie BAS 60), kterým však museli radisté zvláště v zimním počasí věnovat velkou pozornost.

Za všechny výtečně pracující radisty Roty ZU jmenujme Jána Rosinu, Petera Fečkanina, Františka Čibenky či Jána Janča, který byl v době SNP osobním radiotelegrafistou generála Viesta. Všechny ctil opravdu citlivý přístup k jejich stanicím: „Úzkostlivě jsme dbali, aby stanice byla vždy na suchém místě. Buď jsme ji pokládali na dřevo a na zem jen, když byla zabalena. Místo suchých článků jsme někdy použili i k napájení stanice akumulátoru z auta. Tento způsob se dobře osvědčil. Relace byla závislé na počtu telegramů a někdy trvala až tři hodiny. Naše vysílání bylo brzděno neschopností a nevycvičeností radiotelegrafistů protější stanice. V případě pilných zpráv jsme rušili příjem z protější stanice s jinou partyzánskou skupinou. Zkušený radiotelegrafista nás zaslechl, poznal, že máme něco důležitého, přerušil relaci s partyzánskou skupinou a převzal náš pilný telegram. V případě nevycvičeného a nezkušeného radisty bylo naše volání marné…“, napsal později Ján Rosina.

Přestože šlo o kvalitní vysílačky na baterie, nebylo jejich použití v terénu nijak snadné, jak ukazuje jeden z popisů jejich adjustace: „Anténa 24 m dlouhá, nejlépe vyhovuje anténa tvaru Z (od stanice natažená na nejbližší strom a odtud na druhý strom, při čemž musí být volná a nesmí se dotýkat stromu. Protiváha 12 m dlouhá je vedena nad zemí 50 cm a ve směru našeho protějšku:“

Radiotelegrafisté Roty ZU prokázali mnohokrát své schopnosti a talent, protože sovětská radiostanice Severka byla sice na svou dobu velice vhodným přístrojem pro potřeby skupin hloubkového průzkumu, ale i ona v daném ročním období a v lesích občas připravila své obsluze, která vysílala na vlně 135 metrů, horké chvilky.

Jednou ze základních nevýhod stanice byla především poměrně krátká životnost baterií. Některé vysílací relace trvaly často i přes hodinu a v některých misích skupiny vysílaly i třikrát denně! Proto průzkumníci v té době například uvítali ukořistěný akumulátor do auta či německé baterie 90 V, získané od civilních spolupracovníků, kterým se podařilo tento poklad ukrást německým vojákům.

Tím však problémy nekončily, jak dokazují vzpomínky Petera Fečkanina: „Silnější německé baterie mi spálily cívky, protože jsem neměl voltmetr, nemohl jsem si předtím jejich sílu zjistit. Vysílačku jsem však opravil a cívky nahradil záložními. Na stanici byl voltmetr, kterým jsem mohl měřit do 60 V. Tímto voltmetrem jsem si pak odměřil každou baterii. Proto jsem jednu vyhodil, ale v důsledku toho se mi však snížila slyšitelnost mého protějšku…“

Přes tyto problémy si však radisté Roty ZU téměř vždy při problémech s radiostanicí naštěstí věděli rady a spojení se štábem sboru si po dobu svých misí dokázali uchovat, což byla i velká zásluha Františka Skokana, který je během výcviku v Jefremově i později v Proskurově na jejich úkoly velice dobře připravil. Výsledkem tohoto společného úsilí byly potom velice cenné zprávy „pro Rybalkina“, což bylo krycí jméno náčelníka zpravodajského oddělení 1. čs. armádního sboru v SSSR Františka Sedláčka.

Ztráta čtyř mužů

Naštěstí Jiřím Šolcem výstižně charakterizovaná odolnost, skromnost a odvaha průzkumníků úspěšně překonaly bídné logistické zabezpečení jejich akcí. Pozoruhodnou skutečností historie Roty ZU je fakt, že během svého náročného výcviku a velice nebezpečné operační činnosti na frontové linii a především v operacích hloubkového průzkumu ztratila jen čtyři muže, což svědčí o kvalitním výcviku i dobrém prvotním výběru mužů do této jednotky.

Prvním padlým průzkumníkem z Roty ZU se stal ještě během bojů na Dukle 30. října 1944 sedmadvacetiletý rotný Gejza Mihok (* 20. 4. 1917 Hrušovany, okr. Topolčany). Okolnosti jeho smrti jsou však pro nedostatek archivních dokumentů neznámé. To je případ i svobodníka Štefana Valigy (* 1923), u kterého uvádí databáze padlých čs. vojáků na východní frontě, kterou zpracoval Vojenský historický archiv Praha, pouze to, že zemřel 22. února 1945.

Zbývající dva padlí patřili do pětičlenné skupiny hloubkového průzkumu, které velel rotmistr Ladislav Volentier a kterou vedle radiotelegrafisty četaře Petera Varačky tvořili průzkumníci rotný Ignác Buček a četaři Anton Jurčaga a Juraj Stašák. Skupina se při úkolu operovat v lednu 1945 v okolí Levoče dostala po střetnutí s nacisty 26. ledna, podle pozdější výpovědi Juraje Stašáka do krajně nepříznivé situace: „Ze Spišského Podhradí, kde se tehdy nacházelo 2. oddělení armádního sboru, byla naše skupina převezena autem do obce Levočské Kúpele. Silnice, která vedla z Doliny do Levoče, byla hranicí, za níž skupina zjistila silnou nepřátelskou obranu. Z toho důvodu jsme se přesunuli do výhodnějšího prostoru. Postupovali jsme směrem jihovýchodním lesem do Ochlbergu, přechod trval asi půldruhé hodiny. Ihned po příchodu do prostoru Ochlbergu a Levočou se nacházel nepřítel. Nepřátelská obrana nebyla však příliš silná. Vzdálenost mezi nepřátelskými hlídkami činila asi 50 metrů, a proto tu byla velká pravděpodobnost, že se přechod zdaří.

Při přechodu byli jsme však zpozorováni nepřátelskými psy a byla po nás zahájena palba z automatů a pušek. Radiotelegrafista četař Varačka byl zastřelen, četař Jurčaga byl zraněn do nohy a nepříteli se podařilo dostat ho živého. O jeho dalším osudu není dosud zpráv, pravděpodobně byl zastřelen…“

Po tomto konfliktu již zbytek skupiny nemohl navázat spojení se zpravodajským oddělením 1. čs. armádního sboru, protože baterie k vysílačce měl u sebe zastřelený Peter Varačka (* 21. 6. 1922 Drahovce, okr. Piešťany) a tím pádem druhý radiotelegrafista, kterým byl sám velitel skupiny rotmistr Volentier nemohl vysílat. Nezbylo než se rozhodnout k návratu. Druhý den začaly německé jednotky ustupovat a u Levoče již průzkumníky zastihl další den příchod fronty, kdy jim byl umožněn odjezd k zpravodajskému oddělení československého sboru, kde mohli nahlásit tragický výsledek neúspěchu své mise. Četař Antonín Jurčaga (* 7. 2. 1922 Oščadnica, okr. Čadca) zůstal nezvěstným a Varačka byl podle některých tvrzení postřelený zajat a ubodán.

Vzhledem k tomu, že příslušníci Roty ZU nebyli do žádné z akcí sborového hloubkového průzkumu vysazeni na padácích, museli potom na středním Slovensku de facto suplovat činnost horské pěchoty, jak si můžeme demonstrovat na dvou akcích ve Vysokých a Nízkých Tatrách. V jednom případě se skupina hloubkového průzkumu ze Svatého Petra, kde se tehdy nacházelo zpravodajské oddělení sboru, musela přemístit do předních postavení vlastních jednotek a jelikož bylo v té době mnoho sněhu, nebyl přesun do nepřátelského týlu na vzdálenost 15 km nijak jednoduchý. Dokládá to i vzpomínka četaře Štefana Dudry: „Nepřátelská fronta probíhala v prostoru Liptovský Svätý Mikuláš – kóta 729 (lesík Nikovo) – Bobrovec –Jalovec – Jalovecká dolina.

Naše skupina se nejprve přemístila do Žiaru do předních linií vlastních jednotek. Při přechodu fronty v maďarském úseku skupina postupovala takto: Žiar – kóta 812 – jižní okraj lesa a po tomto okraji se přemístila až do vesnice Vyšné Matiašovce. Přechod v zimě je velmi obtížný a nebezpečný, neboť postup průzkumu je slyšet na vzdálenost 200 m. Další nebezpečí prozrazení potom nabízejí stopy ve sněhu…“

Dudru můžeme doplnit i poválečným hlášením velitele skupiny rotmistra Jána Rosiny: „Jelikož v té době bylo mnoho sněhu, dalo se postupovat jen po cestičkách. Vedl nás jeden místní civilista, který přešel k našim jednotkám. Přechod byl uskutečněn za tmy v horách ve výši asi 1000 metrů. Skupina vyčkala a zjistila, kde prochází nepřátelská hlídka. Po jejím přechodu vlastní skupina překročila nepřátelskou obrannou linii. Průvodce jsem musel donutit k dalšímu postupu pistolí.

Po dosažení vesnice Prosiek byl navázán styk s rodiči jednoho příslušníka Roty ZU. Na základě obdržených informací jsme zjistili spolehlivé občany, kteří potom spolupracovali při vybudování naší zpravodajské sítě a získávání zpráv.“

Vzhledem k hustotě německé obrany a šíři operačního pásma československého sboru byl úsek operační činnosti skupiny „Peter“ široký jen 12 km. Na jihu ho ohraničovala řeka Váh, za níž operovala další čs. skupina hloubkového průzkumu, a na severu ve Skorušinských vrších již pracoval sovětský průzkum.

Druhému ještě náročnějšímu „výšlapu“ v horách pro muže z Roty ZU dal podnět 11. února 1945 náčelník štábu 1. paradesantního praporu 2. čs. paradesantní brigády kpt. Alexander Kováč, kterému se podařilo s malou skupinou výsadkářů přejít přes frontu severně osady Jarabá a přihlásit se na velitelství 1. čs. armádního sboru. Jeho výpověď byla pro velitelství sboru v podstatě první hodnověrnou zprávou o stavu, počtech a rozmístění skupin 2. čs. paradesantní brigády po ústupu do hor po potlačení povstání v říjnu 1944. Proto byl poslán zpět, aby převedl tyto jednotky přes frontu.

Na cestu zpět k velitelství parabrigády dostal Kováč k dispozici pětici příslušníků Roty ZU – radiotelegrafisty ppor. Petera Fečkanina a rtm. Františka Čibenku a průzkumníky rotmistry Ivana Kričfalušiho, Jána Pučeka a desátníka Jána Mačugu. S nimi vyrazil 15. února nejprve autem z Popradu do obce Bystré u Brezna nad Hronom, odkud po pečlivém vyhodnocení situace v tomto úseku se vydali pěšky přes frontovou linii Bystrou dolinou na sever ke kótě 1617 (vrch Baba), kde se dostali za frontu. Odtud postupovali na jihozápad do prostoru, kde byla v závějích ukryta malá chata velitele brigády plk. Přikryla, který rychle nechal informovat své muže o novém rozkazu. Válečná anabáze 2. čs. paradesantní brigády skončila potom 19. února 1945, kdy jádro brigády o síle 69 důstojníků, 36 rotmistrů a 447 příslušníků mužstva, vyšlo u Brezna nad Hronom z německého týlu a spojilo se sovětskými a rumunskými jednotkami.

Opět do Tater

V horách však setrvávaly ještě další desítky příslušníků parabrigády, kteří s ní ztratili po porážce povstání spojení a působili v různých partyzánských oddílech. Jejich speciální výcvik i bojové zkušenosti by se nyní 1. čs. armádnímu sboru velice hodily, a proto se již o týden později vydal kapitán Kováč se stejnou skupinou, kterou doplnil ještě jeho bratr příslušník paradesantní brigády svobodník Ladislav Kováč, opět do svahů Nízkých Tater. Tentokrát směřovali přes hřeben na liptovskou stranu Nízkých Tater do osady Magurka, kde byl štáb 4. partyzánské brigády, které velel pplk. gšt. Anton Ciprich. V řadách jeho jednotky bylo také mnoho příslušníků parabrigády. Za všechny z nich jmenujme alespoň velitele 2. pluku této brigády brněnského rodáka kapitána Františka Mastného, který prošel náročným parašutistickým a diverzním výcvikem ve Velké Británii a je autorem zajímavých vzpomínkových knih „Probijte se!“ a „Chlapci od parabrigády“.

Za Kováčovou skupinou byla 18. března vyslána jako posila další osmičlenná skupina průzkumníků, kterou tvořili velitel Roty ZU poručík František Slavíček, radiotelegrafisté podporučíci Josef Geprt a Ján Jančo a průzkumníci četaři Pavel Lazar, Reinhold Kremer, Karel Jelínek, Ján Baštuga a desátník Ján Mačuga. Josef Geprt o tom napsal: „V silně zasněženém horském terénu jsme se brodili po pás sněhem. Úkolem skupiny bylo dostat se přes tyto hory do prostoru Lipt. Sv. Mikuláš – Ružomberok a spojit se s partyzánskou brigádou pplk. Cipricha , která se nacházela v údolí pod Chabencem ve vesnici Magurka. Po třídenním namáhavém pochodu jsme se dostali na určené místo, kde byla sestavena nová skupina s úkolem dostat se dále do týlu nepřítele za řeku Turiec do porstoru Turč. Sv. Martin – Vrůtky, odkud měla posílat zprávy o nepříteli z celé Turčianské doliny.“

Dlužno říci, že Slavíčkova skupina při tomto náročném přechodu masivu Nízkých Tater vedle svého operačního materiálu nesla také asi 40 kg výbušnin a rozbušky a zápalnice pro Ciprichovy partyzány. Podívejme se nyní na trasu jejich cesty, která, jak potvrdí každý turista dobře obeznalý s terénem Nízkých Tater, je krajně extrémní túrou i v tom nejhezčím letním počasí. V době akce však na trase na průzkumníky vedle nepřítele a mrazivého počasí čekaly vysoké kopce a na nich hluboké sněhové závěje. Lakonické operační hlášení po návratu průzkumníků zpět ke sboru uvádí toto: „Vlastní skupina byla převezena z Liptovského Svätého Petra autem přes Poprad směrem na Brezno nad Hronom na Bystrou, která je v prostoru severozápadně Brezna. Asi v 18.00 hod. skupina vyrazila s úkolem překročit nepřátelskou frontu. Postupovala takto: Bystrá ve směru severozápadním na Suchou, kóta 883, Ždiar, trig. 1408, dále Ždiar hola, trig. 1841, Chabenec, trig. 1955, Magurka…“

V těchto několika řádcích se skrývají vedle náročného pochodu v obrovských závějích například i dvě krušné noci v terénu bez dostatečného vybavení pro přespávání v tak náročných podmínkách. Právě zde průzkumníci z Roty ZU naplno ukázali své kvality!

Historie Roty ZU je velice bohatá a díky tomu si zaslouží naší pozornost a obdiv především to, s jakou houževnatostí dokázali její příslušníci překonávat všechny logistické problémy, vrtochy zimní přírody i záměry nepřítele při obětavém a úspěšném plnění náročných úkolů na ně kladených až do konce války.

Jindřich Marek