Byli první: ohlasy veteránů ze Zálivu. Pro prezidenta Havla se stali vyslanci nové demokratické republiky.

„Nedá se dobře popsat radost ze setkání se spolubojovníky, z nichž řadu jsem neviděl mnoho let.“ To jsou slova plukovníka Vladimíra Brauna, náčelníka štábu Československého samostatného protichemického praporu ve válce v Zálivu z let 1990 a 1991. Váleční veteráni ze Zálivu se v pátek 25. září sešli na pražském Vítkově, aby zde byli zároveň oceněni Pamětním odznakem k 30. výročí operací Pouštní štít a Pouštní bouře. Přinášíme některé ohlasy účastníků, které se vztahují jak k setkání, tak se vracejí do doby před třiceti lety. Součástí akce bylo i představení výstavy V pouštní válce, kterou k výročí bojů v Zálivu připravil Vojenský historický ústav Praha. Výstava bude k vidění v různých místech České republiky, včetně posádkových muzeí.

Dejme nejprve slovo muži, který se výrazným způsobem zasloužil o to, že akce na Vítkově byla připravena – štábnímu rotmistrovi v. z. Františku Gáborovi, předsedovi Spolku válečných veteránů československého samostatného protichemického praporu:

„Setkání jsme začali připravovat zhruba před dvěma roky a výrazným posunem se ukázalo být užší sepětí s Ministerstvem obrany a Vojenským historickým ústavem Praha - s ředitelem VHÚ brigádním generálem Alešem Knížkem, a s ředitelem Odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany plukovníkem Karlem Vávrou. Právě oni, včetně náměstkyně ministra obrany Kateřiny Blažkové, nás výrazně podpořili při našich cílech. Jsme také velice rádi, že se setkání podařilo uskutečnit navzdory nepříznivým vnějším okolnostem, především situaci ohledně konoravirové epidemie. Nakonec se na Vítkově sešlo na šest desítek veteránů války v Zálivu, ale osobně jsem přesvědčen, že pokud bychom nestáli před koronavirovými omezeními, a pokud by ve zmíněný pátek 25. září bylo lepší počasí, sešlo by se nás mnohem více; určitě dvojnásobek. Také bychom se mohli více pobavit o uplynulých letech, měli bychom více prostoru a času. I tak ale bylo naše setkání skutečně mimořádné a dobré."

Podle Gábora je nutné si rovněž uvědomit, že současní veteráni operací Pouštní bouře a Pouštní štít jsou již ve věku minimálně středním a starším. „Nejstaršímu účastníkovi je dnes 85 let, našemu veliteli, plukovníku Jánu Valovi, je 83 let. Nejmladšímu účastníkovi tehdejších operací je dnes 48 let. Od války v Zálivu už dnes uplynulo třicet let, to je už více než jedna generace.“

Sám Gábor pak vzpomíná na své válečné nasazení před třiceti lety takto: „Doba se změnila, dnešní boj je založen na moderních technologiích, na vysoké míře digitalizace. My jsme v lecčems měli ještě vybavení pocházející z 50. let 20. století. Neměli jsme GPS, naše vysílačky nefungovaly. Ale na druhé straně nám armáda tehdy poskytla dobré vybavení v rámci svých možností. A myslím, že jsme tehdy uspěli.“

Na akci na pražském Vítkově nechyběl ani velitel Československého samostatného protichemického praporu plukovník Ján Valo: „Slavnostní setkání na Vítkově bylo první akcí, která kladla důraz na význam protichemické jednotky“, zmínil Valo. „Moc mne to potěšilo a překvapilo, ale už si zvykám, že Vojenský historický ústav Praha věnuje velkou pozornost nasazení československých a českých vojáků v zahraničních operacích. Poděkoval jsem brigádnímu generálovi Aleši Knížkovi, vážím si - a nejenom já - jeho přístupu. Vojenský historický ústav Praha naplňuje slova prezidenta Václava Havla, který hovořil o tom, že navazujeme na ty nejlepší vojenské tradice v novodobé historii naší země. V polovině ledna 1991 Václav Havel jednotce napsal: „Navazujete na tradici československých legií, které stály u základů naší první svobodné Československé republiky, stejně jako na tradice bojovníků od Tobruku a Dukly, naplňujete poslání a povinnosti, které vyplývají z tragické zkušenosti mnichovské dohody, jejíž obětí jsme se nestali pouze my, ale ve svém důsledku celý svět. Jste vyslanci nově budované demokratické společnosti.“ Byla to hluboká pravda. Saddám Husajn by se s Kuvajtem nespokojil, měl – to jsou známá a podložená fakta – v plánu obsadit sedmdesát procent ropných polí. Považoval jsem za životně důležité, aby československá jednotka nezklamala.“

Plukovník Ján Valo také na závěr zdůraznil: „Velkou radost jsem měl z putovní výstavy V pouštní válce, kterou Vojenský historický ústav Praha připravil a která přibližuje činnost československé jednotky v Zálivu.“

Jedním z účastníků setkání byl rovněž praporčík Radim Šnorych: „Mnohé z kolegů jsem neviděl od návratu z operace v Zálivu, Vítkov pro mne byl tedy šancí se znovu setkat. Jinak jsem byl ve spojení především s kolegy z Prostějova, později z Českého Krumlova - vídáme se na srazech veteránů misí OSN v Českém Krumlově. Jsem rád, že František Gábor s dalšími dovedli zorganizovat tuto akci a našli pochopení i v rezortu Ministerstva obrany České republiky.“

Zajímavé jsou i Šnorychovy další osudy - jako jeden z mála je totiž stále vojákem z povolání, slouží u Vojenské policie. „Chtěl jsem být vojákem, a to se mi splnilo. Jen mě to otočilo jinam. Původně jsem se chtěl vrátit do Prostějova k 22. výsadkové brigádě, ale doba byla plná změn a událostí. Po návratu jsem dostal nabídku, že mohu jít sloužit tam, kde si vyberu. Zvolil jsem právě vznikající Výcvikovou základnu mírových sil OSN v Českém Krumlově, což bylo v tehdejší armádě něco nového. K mému rozhodnutí přispělo, že u praporu byly výsadkové roty rychlého nasazení. V Českém Krumlově jsem zůstal po celou dobu jejího trvání - až do podzimu 2003, kdy byl útvar zrušen. Od roku 2005 pak sloužím u Vojenské policie.“

Unikátní je i Šnorchova zkušenost z vojenských misí Armády České republiky; za svoji kariéru absolvoval osm zahraničních operací - na Balkáně, v Afghánistánu, Iráku a Litvě. „Každá mi něco dala“ shrnuje Šnorych. „Poznal jsem plno skvělých a zapálených vojáků, se kterými jsem měl čest absolvovat zahraniční mise i výcviky na Výcvikové základně mírových sil. Od každého jsem si něco vzal. Někteří začínali svou kariéru a bylo i mnoho těch, které jsme připravovali do misí, jako byly UNPROFOR, UNCRO, IFOR, SFOR, KFOR atd. Z významných osobností, s nimiž jsem se setkal a mohu je jmenovat, je to například nyní armádní generál Aleš Opata, podplukovník Pavel Jiráček, podplukovník Petr Podlipný, brigádní generál Pavel Bulant, generálporučík Miroslav Žižka, plukovník Radek Henner, plukovník Petr Svoboda, generálmajor Josef Kopecký, brigádní generál Vladimír Trněný, plukovník Radek Šíba, plukovník Ladislav Švejda, podplukovník Karel Trněný a mnoho jiných.“

Své dojmy ze setkání na Vítkově popisuje i tehdejší náčelník štábu Československého samostatného protichemického praporu, plukovník Vladimír Braun: „Bylo mi velikou ctí se zúčastnit této akce, která připomněla skutečnost, že první vojenská jednotka po 2. světové válce se zapojila do Koalice spojeneckých sil, které jsem se osobně i zúčastnil. Nedá se dobře popsat radost ze setkání se spolubojovníky, z nichž řadu jsem neviděl mnoho let. Bohužel několik kamarádů již mezi námi není a chybí. Hodně děkuji všem těm spolubojovníkům, kteří se zasloužili o toto setkání - František Gábor, Petr Poledník, Zdeněk Ferus a další.“

Když se ohlíží za dobou před třiceti lety a porovnává vnímání války v Zálivu tehdy a dnes, soudí: „Můj pohled se od té doby nezměnil. Vojáci z povolání a vojáci základní služby (přijatí do další služby) dokázali všechny úkoly splnit výborným způsobem, přes všechny překážky, se kterými se setkali. Domnívám se, že zapojení našeho protichemického praporu do Koalice bylo velice správné a zcela jistě změnilo pohled na naši armádu v očích spojenců - a možná i některých lidí u nás v republice. Osobně jsem pak získal jsem řadu praktických zkušeností a znalostí, které jsem se snažil uplatnit u 1. praporu MS AČR UNPROFOR,“ uzavírá Vladimír Braun, nyní plukovník v.v.

Pro zúčastněné vojáky bylo setkání a ocenění na Vítkově významnou událostí, na některých bylo vidět i pohnutí a emoce. Předseda Spolku válečných veteránů československého samostatného protichemického praporu František Gábor zdůrazňuje, že na tyto vojáky se občas i trochu zapomíná: „Hovoří se hodně o již nežijících legionářích, hovoří se o zesnulých vojácích druhé světové války, a zmiňováni jsou i současní vojáci, kteří se vracejí z aktuálních misí. Je potřeba ale připomínat i vojáky, kteří už nejsou v činné službě a také prošli v uplynulých desítkách let válečnými zkušenostmi, vojenskými poli.“

Situace se nicméně podle Gábora už změnila výrazně k lepšímu, na vojáky je pamatováno a nejrůznější instituce se aktivně angažují ve veteránském hnutí. Pozitivní roli v tomto směru podle něj dnes hraje především Ministerstvo obrany, jeho Odbor pro válečné veterány, ale také Vojenský historický ústav Praha, který činnost na misích a nasazování českých vojáků v zahraničí v posledních třiceti letech sleduje a zaznamenává. „Chtěl bych velmi poděkovat ministru obrany Lubomíru Metnarovi, náměstkyni ministra obrany Kateřině Blažkové, řediteli VHÚ generálu Aleši Knížkovi, stejně tak řediteli Odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany, plukovníku Karlu Vávrovi. I díky nim jsme se mohli všichni sejít, navíc v důstojném prostředí vítkovského památníku.“

RED