Zrod novodobé chemické války

Dne 22. dubna 1915 vypustily německé jednotky na šestikilometrovém úseku fronty severně od belgického města Ypres z ocelových lahví 180 tun chloru. Tento den je považován za zrod moderní chemické války.

Proč až v první světové válce?

Zrod novodobé chemické války je spojen s vědeckým a technickým pokrokem. Jeho výsledky dovolily překonat problémy související jednak s vytvořením dostatečné koncentrace chemické látky v místě potřeby a jednak s tím, jakým způsobem je na toto místo dostat.

Vědecký přístup k poznání světa byl v 19. století již základem vzdělání a hybnou silou rozvoje techniky a hospodářství. Platí to i v chemii, která se dokázala odpoutat od spojení s alchymií a nové teoretické poznatky uplatnit v praxi. Stala se tak nepostradatelnou nejen pro textilní průmysl či zemědělství. Řada nových materiálů, jež vděčily za svůj zrod objevům v chemickém odvětví, se uplatnila i ve zbrojním průmyslu. Kovy odolávající vysokým teplotám, dynamit, bezdýmný střelný prach, ale také například ebonit či syntetický kaučuk a mnoho dalších znamenaly nové výzvy pro armádní využití. Za těmito úspěchy stálo systematické studium chemických látek a jejich vlastností.

Ke vzniku moderní chemické války však musel nastat důvod. Použití bojových chemických látek se nabízelo při statických bojích, při dobývání těžko přístupných pevnůstek či silně hájených míst. Pokud probíhaly manévrovací války, při nichž se armády relativně rychle pohybovaly a přesouvaly, nemělo jejich využití takový smysl, jako při poziční válce. A ta se stala typickou pro první světovou válku.

Proč právě Německo?

Německo se na přelomu 19. a 20. století zařadilo na druhé místo ve světové průmyslové výrobě, přičemž předstihlo i Velkou Británii. Jedno z čelních míst německého hospodářství zaujal cheický průmysl. Již v roce 1865 vznikl v Ludwigshafenu dodnes největší chemický továrna na světě – BASF (Badische Anilin-und-Soda-Fabrik). Do začátku první světové války se objevily další chemické závody. Ty se v roce 1916 spojily v mohutný kartel Interessen Gemeinschaft der deutschen Teerfabriken (I. G.) jednoznačně dominující světové produkci organických barviv. Společně s chemickou výrobou se rozvíjela i věda a výzkum. V roce 1911 vznikl v Berlíně Ústav císaře Viléma pro fyzikální chemii a elektrochemii (Kaiser-Wilhelm-Institut für Physikalische Chemie und Elektrochemie). Tento vědecký ústav se stal za první světové války pro německou armádu nejen základnou pro výzkum a vývoj chemických zbraní, ale také poskytl řadu vynikajících vědců, kteří se podíleli na nasazení bojových chemických látek v poli. Fritz Haber, ředitel ústavu, se stal posléze mozkem moderní chemické války a právě on navrhl armádním představitelům použití chloru jako zbraně. Haber však měl také největší podíl na objevení procesu průmyslové syntézy amoniaku, za což také získal Nobelovu cenu v roce 1918 (není bez zajímavosti, že z šestnácti nositelů Nobelovy ceny za chemii do roku 1918, je sedm Němců). Díky této metodě se stalo Německo de facto nezávislým na dodávkách ledku nezbytného mimo jiné i pro zbrojní průmysl.

Chemické bojové látky nebyly použity během první světové války poprvé 22. dubna 1915. Objevovaly se již od prvních měsíců války na obou stranách konfliktu. Šlo o dráždivé látky, jimiž se plnily puškové a dělostřelecké granáty. Ty puškové plněné ethyl bromacetátem vystřelily poprvé již v srpnu 1914 francouzské jednotky. Němci o dva měsíce později u Neuve Chapelle 105mm šrapnely s látkou dianisidinem. Ty se staly výsledkem vývoje prováděného komisí složenou z chemiků a vojáků, jež měla za úkol vyvinout pro německou armádu chemickou střelu, která by dokázala vypudit nepřítele z těžko přístupných míst. Na začátku roku 1915 se objevily 150mm granáty vylepšené konstrukce, zvané T-granáty, plněné xylylbromidem. Jejich výroba však byla obtížná a množství plynu nedostačovalo k vytvoření smrtící koncentraci na místě dopadu. Používali se totiž střely se silným tříštivým efektem, se silnější stěnou a menším prostorem pro plyn. Při explozi pak docházelo k většímu rozkladu bojové látky. Proto se látky citlivé k explozi začaly míchat s látkami méně citlivými. Francouzi upřednostnili množství chemické bojové látky a snížili tloušťku stěn. Zmenšili množství trhací náplně a dali tak vzniknout plynovým střelám. Společně s plynovými minami se nakonec staly nejdůležitější formou boje plynem za první světové války.

Přípravy

Fritz Haber znal práci zmíněné komise vyvíjející chemické střely a věděl o problémech spojených s jejich výrobou. Proto také navrhl novou látku – chlor a nový způsob jejího použití – vlnový útok. Podařilo se mu také přesvědčit náčelníka generálního štábu generála von Falkenhayna, že dohodové armády nebudou ještě dlouho schopny odpovědět na plynový útok. V lednu 1915 schválil von Falkenhayn operaci pod kódovým názvem Desinfektion. Podařilo se sestavit jednotku ženistů (asi 500 mužů), která absolvovala výcvik s chemickými zbraněmi. Brzy se jejich počet ztrojnásobil a vznikl Pionierregiment 35, jádro budoucího německého chemického vojska. Jednotka měla za úkol připravit a provést první moderní chemický útok v dějinách. Velitelem se stal plukovník Peterson a technický dohled prováděl profesor Fritze Haber s dalšími německými chemiky. Jeho návrh vlnového útoku spočíval ve vypuštění chloru z ocelových tlakových lahví ukrytých v zákopech. Z lahví vedly roury ven ze zákopů směrem k nepříteli. Ocelové lahve i roury musely být až do začátku útoku maskovány a chráněny před poškozením nepřátelskou palbou. Po zahájení vypouštění se látka z lahví dostala během několika málo minut. Za ním pak měla postupovat německá pěchota. Než došlo k aplikaci tohoto způsobu boje plynem, musely být vyřešeny i technické problémy jiného charakteru. Během příprav se ukázal například nedostatek potřebného množství velkých ocelových tlakových nádob pro provedení útoku ve větším měřítku. Naopak snadný přístup měli vojáci k samotné chemikálii – chloru. Používal se totiž při výrobě řady organických barviv.

Vlnový útok poskytoval útočníkům výhodu vytvoření dostatečné hustoty chemické bojové látky v místě dosahu, přičemž však účinkovala mnohem dále. Nevýhod však existovalo více – komplikovaná příprava, závislost útoku na atmosférických podmínkách, bojové látky mohly být pouze těkavé a provádět útok mohly jen speciálně vycvičené jednotky. Z těchto důvodů se vojáci vrátili ke střelám plněným plynem. Zdokonalené střely však naplnili účinnějšími látky a zlepšili taktiku střelby.

Den první – 22. duben 1915

Dlouho a pečlivě připravovaný útok novou chemickou zbraní začal 22. dubna 1915 v šest hodin odpoledne, přibližně šest kilometrů severně od Yper, nedaleko vesničky Langemarck. Úspěch útoku plně závisel na meteorologických podmínkách. Dne 10. března dokončili chemici instalaci tlakových lahví s chlorem na původně vytipovaném úseku fronty. Německé velení však 25. března rozhodlo o vybudování nového postavení severněji, kde panovaly podle meteorologů lepší podmínky. Na začátku dubna provedly jednotky Pionierregimentu druhou instalaci, tentokrát téměř šesti tisíc lahví s chlorem. A znovu se čekalo na vhodné meteorologické podmínky, jež nastaly právě 22. dubna.

Francouzští i britští vojáci v zákopech byli naprosto překvapeni, a to i přes varování od německých dezertérů. Otázkou zůstává, zda mohli něco udělat bez ochranných prostředků. Takto jim smrtící plyn způsobil několikatisícové ztráty (zde se prameny rozcházejí – uvádí se několik stovek až tisíců mrtvých a tisíce zraněných). Účinek útoku překvapil i samotné německé velení. Jejich jednotkám se podařilo díky výslednému průlomu během třiceti pěti minut proniknout čtyři kilometry hluboko do nepřátelských zákopů. Ale z taktického hlediska ani přes opakované vlnové útoky v dalších dnech takto získanou výhodu Němci nevyužili.

Zdeněk Polčák