V průběhu 2. poloviny 16. století se výrazněji prohloubil rozdíl mezi vojenskou a civilní zbraní. Současně s tím, jak se záštita jezdeckých mečů měnila a rozvíjela, začala se rukojeť krátit, bývala často spirálovitě rýhována a obtáčena splétanými drátky. Takto vznikl klasický renesanční meč, jehož záštita dostala během času nové úponky, připojující se k oblouku, který tvoří přední rameno záštity nebo z tohoto ramene vychází a stáčí se k hlavici rukojeti. Tím vznikl spletitý koš na mečích a kordech, u kterých dosáhl obzvláštního tvarového bohatství a definitivně nahradil ochrannou železnou rukavici. Tuto bohatost a spletitost tvarů můžeme sledovat od poloviny 16. století do poloviny století 17., kdy jezdecké meče dostávaly koše střízlivějších tvarů a u jednotlivých pluků stálých armád se již objevily koše jednotného typu.
Meče těžkého jezdectva, jejichž jílce v této době na sebe braly rozvinutější podobu úponkového koše, se pozvolna měnily ve zcela novou zbraň – palaš. Ten přebral v průběhu 17. století funkci jezdeckého meče. Zbraň na obrázku je typickým příkladem tohoto vývojového stupně. Meč má klasickou přímou dvousečnou a širokou čepel, úponkový koš rukojeti je však více podobný soudobým kordům.
Délka 1 217 mm, délka čepele 1 057 mm, šířka čepele 29 mm, hmotnost 1 340 g.