Karel Klapálek (1893–1984) patří k nejznámějším československým generálům 20. století. Vojenskou dráhu zahájil v době 1. světové války, kdy byl jako jednoroční dobrovolník rakousko-uherské armády odveden na východní frontu. V září 1915 upadl do ruského zajetí, kde se přihlásil do československých legií. Bojoval v bitvě u Zborova a v ruské občanské válce. Zpátky do vlasti se vrátil v roce 1920 jako kapitán a v armádě už zůstal.
Po obsazení Československa nacisty v březnu 1939 se aktivně zapojil do odboje. Kvůli hrozícímu zatčení uprchl za hranice. Přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii se dostal na Střední východ, kde jako velitel Čs. pěšího praporu 11 – Východního a později Čs. lehkého protiletadlového pluku 200 – Východního získal největší věhlas. Podíl na tom měla jistě i propagačně bohatě využitá československá účast na obraně Tobruku.
Se svou jednotkou v srpnu 1943 slavně připlul z Afriky do Velké Británie, kde se však cítil nedostatečně využitý. Po dobrovolném odchodu na východní frontu se stal velitelem 3. čs. samostatné brigády v SSSR a později celého 1. čs. armádního sboru.
Po skončení války pokračoval ve vojenské kariéře, v únoru 1948 pod přímým vlivem svého přítele a nadřízeného Ludvíka Svobody podpořil komunistický puč. Navzdory tomu byl v roce 1952 zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen. Propuštěn byl na zásah sovětské strany v roce 1956. Až do své smrti se pak pravidelně setkával se svými spolubojovníky z africké pouště, kteří ho navzdory jeho politickým omylům ctili jako vynikajícího vojáka a oblíbeného velitele.