Historii tohoto druhu meče můžeme vystopovat až do 14. století. Čepel bývala většinou trojhranného nebo kosočtvercového průřezu. Nejdéle se tato zbraň udržela na východě Evropy, v armádách států sousedících a válčících s Turky. V důsledku teplého podnebí užívali turečtí bojovníci výhradně kroužkové zbroje, kterými dokázala proniknout právě jen bodná čepel končíře, vybroušená do ostrého hrotu.
Stejně jako v případě kordu jedná se i u končíře o vývojovou formu bodného meče. Jeho čepel, vybroušená do velmi ostrého hrotu, umožňovala díky prudkosti nárazu soustředěného na jedno místo prorazit jinak bezpečné pancíře osmanských bojovníků. Končíř byl výhradně jezdeckou zbraní a často nahrazoval funkci kopí, jemuž se postupně blížil i délkou (přičteme-li délku jezdcovy natažené paže). Délka končíře dovolovala jezdci také dobít soupeře již povaleného z koně na zem. V Polsku se končíř používal až do 18. století jako zbraň těžké jízdy. Ve výzbroji ji měli i někteří specialisté rakouských husarů.
Délka 1 185 mm, délka čepele 955 mm, šířka čepele 25 mm, hmotnost 1 484 g.