Šavle se do Evropy dostala z východu a většího uplatnění dosáhla za tureckých válek, kdy se s ní seznámily národy bojující s Turky – Uhři, Rusové a Poláci. Turecké nájezdy v 16. století způsobily obrovskou oblibu turecké šavle typu kilidž, k jejímuž masovému rozšíření docházelo zejména v 17. století. Dominantní vliv kilidže trval až do konce 18. století, kdy napoleonské armády přivezly z Egypta perský typ šavle zvaný šamšir. Šamšir má ke hrotu se zužující čepel, zatímco kilidž má tzv. jelman, čepel v dolní třetině rozšířenou a opatřenou druhým (tzv. falešným) ostřím.
Tvarem tureckého kilidže je inspirována i tato uherská šavle. Její jednosečná čepel je mírně zakřivená a po obou stranách opatřena dvěma úzkými výbrusy. Dřevěná rukojeť je potažena kůží a zpevněna mosaznými nýty ve tvaru rozet. Železné kování jílce tvoří široká křížová záštita a loďkovitá hlavice.
V Evropě šavle zdomácněla, jakmile začaly jednotlivé armády zavádět pravidelné sbory lehké husarské jízdy. Charakter této zbraně – menší hmotnost a značná účinnost – vyhovoval poslání lehké jízdy, která měla být velmi pohyblivá a bojovala tedy podobným způsobem jako turecké a tatarské armády v rozlehlých stepích.
Délka 850 mm, délka čepele 745 mm, šířka čepele 38 mm, hmotnost 798 g.