V roce 1941 se objevil ve vybavení německé armády plamenomet FmW 41. Hlavním znakem, kterým se lišil od svých předchůdců, byly dvě nádrže umístěné nad sebou. Větší níže uložená obsahovala petrolej (7,5 litru), menší uložená výše stlačený vodík (3 litry). Plamenomet se dále oproti svým předchůdcům vyznačoval nižší hmotností (plný plamenomet vážil 18 kilogramů). Dostřik byl 30 až 35 metrů. Již první zkušenosti z bojů v zimě na přelomu let 1941–1942 ukázaly nedostatky tohoto plamenometu. Za nízkých teplot totiž nastávaly problémy se zapalováním. V roce 1942 proto došlo ke konstrukčním změnám, kdy byla šlehovka nahrazena novou, se zapalováním na zážehové náboje. Každý plamenomet byl vybaven zásobníkem s deseti zápalnými náboji.
Užívaly ho především útočné oddíly, později se z něj stala i důležitá obranná zbraň. Během války se zvyšovala jeho výroba – jen v roce 1944 bylo vyrobeno přes 44 tisíc kusů.
Plamenomet byl součástí soupravy pro družstvo, která obsahuje vybavení pro čtyři plamenometčíky.