Ještě v první třetině 19. století panovala ve výzbroji jednotlivých složek rakouské pěchoty značná nejednotnost. V červenci 1836 byla proto zavedena nová fysilírská a granátnická šavle, jejíž tvar odpovídal standardu běžnému ve většině armád tehdejší Evropy. Specifikem zbraně byl typický vydutý oblouk koše, který se stal charakteristický pro šavle rakouské pěchoty 30. a 40. let 19. století. Šavlí vzor 1836 byli vyzbrojeni pěšáci od kaprála (desátník) výše a řada specializovaných příslušníků pěchoty, bubeníci nebo členové plukovní kapely.
Šavle pro důstojníky byla předpisem zavedena o rok později a od verze pro mužstvo se liší delší čepelí, záštitnými záchytkami ve tvaru štítu a zejména pochvou, která je celokovová, s charakteristickými puklicemi a volnými závěsnými kroužky. Zbraň nepostrádá typický vydutý oblouk koše, jenž je však největší slabinou této zbraně. Jednoduchý jílec s úzkým vydutým košem byl sice praktický pro nošení a na rozdíl od mohutných košů jezdeckých šavlí nepoškozoval uniformu, neposkytoval však svému majiteli dostatečnou ochranu ruky. Aby byla tato nevýhoda minimalizována objevila se v následujících letech celá řada individuálních provedení jílce, včetně verze s oválným záštitným listem, připevněným dvěma šrouby zespodu k záštitě, označovaným poté jako šavle pro důstojníky pěchoty vzor 1837/38.
Celková délka 980 mm, délka čepele 839 mm, šířka čepele 28 mm.