Za druhé světové války se ruční reaktivní protitankové zbraně osvědčily jako velice účinný a při tom levný prostředek k ničení tanků a obrněných vozidel. To mělo za následek, že se po jejím skončení s nimi počítalo i do budoucna. Všechny státy, Československo nevyjímaje, je zařazovaly do své výzbroje. Československá armáda ve značných počtech ukořistila německý Panzerfaust a Panzerschreck. Zároveň se rozeběhl vlastní domácí vývoj ručních reaktivních zbraní. Ten probíhal již od roku 1946 v n.p. Zbrojovka Brno a u Vojenského technického ústavu v Podmoklech. Při vývoji byly čerpány informace jednak získané od bývalých západních spojenců a především z německé konstrukční školy.
Ve sbírce VHÚ Praha se nachází několik vývojových prototypů pancéřovek a tarasnic z období 1946 – 1954. Část z nich je představena v této vitríně. Některé fungovaly na bezzákluzovém principu, další na principu německého Panzerschrecku, tj. používaly jako střelu raketu. Zatímco u pancéřovky byl požadován účinný dostřel 100 metrů a schopnost probít pancíř o tloušťce 200 mm, u kategorie těžších ručních reaktivních protitankových zbraní, označovaných v době vývoje jako pancéřovnice a od počátku 50. let 20. století jako tarasnice, byl požadován účinný dostřel 500 metrů při průbojnosti 170–250 mm. Výsledkem vývoje pak byla pancéřovka P-27 a tarasnice T-21. Tyto zbraně byly zavedeny nejen v Československé armádě, ale i po tisících kusech vyváženy do zahraničí.