V rámci příprav povstání se počítalo i se zabezpečením spojení povstaleckých jednotek. Majoru telegrafního vojska Jozefu Markovi, který se stal v roce 1939 velitelem spojovacího vojska slovenské armády a od roku 1940 spolupracoval s odbojem, se podařilo dosáhnout přestěhování spojovacího praporu z Prešova a spojovací školy z Nového Mesta nad Váhom, do Turčianského Sv. Martina. Zde bylo vytvořeno středisko spojovacích jednotek pro povstalecké velení v Banské Bystrici. V prvních dnech Slovenského národního povstání se podařilo soustředit armádu v počtu 19 000 mužů, která se po první mobilizaci z 9. září 1944 rozrostla na 47 000. Početně malá spojovací jednotka dislokovaná v Banské Bystrici, vybavená československým a německým materiálem, se stala jádrem Telegrafního praporu 1. československé armády. Velitelem spojovacího vojska 1. československé armády se stal mjr. tel. Marko povýšený dodatečně na plukovníka. Spojovací jednotky soustředěné v Turčianském Sv. Martině se koncem srpna 1944 dostaly do situace, kdy nemohly plnit své vlastní poslání, ale účastnily se obranných bojů o Strečno a Vrútky jako pěší jednotky. Po vystřídání zálohami se všechny povstalecké spojovací jednotky přesunuly do Banské Bystrice, kde se soustředily v budovách gymnázia a internátu. Nově vytvořenému Armádnímu telegrafnímu praporu pod velením npor. tel. Institorise podléhalo šest kombinovaných spojovacích rot, které měly zabezpečovat spojení jednotlivých taktických skupin.