100 let od vypuknutí bojů mezi Rakušany a Italy

Itálie byla tradičně rozdělená (ostatně ani dnes není ani zdaleka homogenní) a představovala jednu z hlavních zájmových oblastí habsburské politiky. V první polovině devatenáctého století se v Itálii všeobecně rozšířil moderní nacionalismus, pro který Rakousko představovalo úhlavního nepřítele. Zlom v italských dějinách nastal na přelomu padesátých a šedesátých let devatenáctého století. Roku 1859 byla rakouská vojska poražena francouzskými a sardinskými silami u Magenty a Solferina, následně byly menší italské státy pohlceny Sardinským královstvím a roku 1861 vzniklo jednotné Italské království.

Nově vzniklý stát ještě nezahrnoval celé italské území. Řím a přilehlou oblast Latia ovládal papež, Benátsko stále patřilo k Rakousku. S tím se Italové nespokojili. Roku 1866 se spojili s Pruskem, byli od rakouských sil poraženi na souši i na moři, přesto však získali Benátsko. Roku 1870 využili prusko-francouzské války a obsadili Řím, který do té doby chránilo francouzské vojsko.

Ani tím však nebyly italské ambice uspokojeny. V rakousko-uherských rukou zůstávala území, jež si Itálie nárokovala pro sebe na základě kombinace etnických a historických kritérií. Konkrétně se jednalo o Tridentsko, jež připadlo k Rakousku teprve za napoleonských válek, dále o Terst, habsburský od středověku, a o Istrii a Dalmácii, jež po staletí patřily Benátkám a byly osídleny románským obyvatelstvem již za božského Augusta.

Napětí mezi Vídní a Římem zvyšovaly i ambice obou velmocí na Balkáně. Rakousko-Uhersko však nebylo jediným italským soupeřem. Itálie měla zájem o Nizzu, Savojsko a Korsiku, které byly ve francouzských rukou. Italsko-francouzské soupeření v západním Středomoří vyvrcholilo roku 1881, když Francie přeměnila Tunisko na svůj protektorát. Roku 1882 Itálie přistoupila ke tři roky starému spojenectví mezi Německem a Rakousko-Uherskem, z Dvojspolku se stal Trojspolek. Bismarck si italského spojenectví necenil, ale doufal, že v případě války přinejhorším udrží Itálii neutrální.

Zatímco italsko-německé vztahy byly bezproblémové, vztahy Vídně a Říma zůstávaly vinou italského iredentismu napjaté. Rakousko-uherské velvyslanectví v Římě muselo opakovaně chránit italské vojsko, spojenecké země opevňovaly společnou hranici a italské loďstvo bylo hlavním soupeřem rakousko-uherského. Přestože byla trojspolková smlouva pravidelně obnovována, Itálie již roku 1902 uzavřela s Francií tajnou dohodu o vzájemné neutralitě v případě války.

Roku 1909 uzavřely Itálie a Rusko dohodu z Racconigi, v níž se ujistily o vzájemné podpoře své expanzivní politiky. Sbližování Spojeného království s Francií a Ruskem představovalo pro Itálii další důvod k přehodnocení její politiky – pro Itálii s jejím dlouhým pobřežím bylo životně důležité udržovat s Brity dobré vztahy. Itálie se jevila natolik nespolehlivým členem Trojspolku, že proti ní rakousko-uherský náčelník generálního štábu Franz Conrad z Hötzendorfu navrhoval vést preventivní válku.

Když vypukla první světová válka, Itálie se nepřipojila k Rakousko-Uhersku a Německu – argumentovala tím, že trojspolková smlouva byla ryze obranná a že obě velmoci s Itálií nekonzultovaly své kroky. V zákulisí však Itálie sondovala, co by jí mohl vstup do války přinést. Dohodový tábor měl více co nabídnout – na rakousko-uherský úkor.

Mezi představiteli, kteří podporovali vstup do války na straně Dohody, byl nejen ministr zahraničí Sydney Sonnino, ale i levicový novinář Benito Mussolini, který původně prosazoval neutralitu. Londýnská smlouva z 26. dubna 1915 mezi Itálií, Francií a Británií slibovala Itálii rozsáhlé zisky – Tridentsko, Jižní Tyrolsko, Istrii, Terst, Gorici a Gradišku, Dalmácii a další oblasti na Jadranu; dále část Albánie, Malé Asie a kolonie v Africe. Výměnou za to se Itálie zavázala vstoupit do války do jednoho měsíce od podpisu smlouvy. Tato část smlouvy byla jako jedna z mála splněna.

„Z bezpříkladné zrady a z lačnosti zapomněl italský král na bratrské závazky, kterými byl povinován jako spojenec našeho mocnářství…“ – tato okřídlená slova, dobře známá ze Švejka, odpovídají skutečnosti. Dne 23. května 1915 vyhlásila Itálie válku Rakousko-Uhersku, rakousko-uherské námořnictvo okamžitě odpovědělo ostřelováním italských přístavů.

Původní italské plány na rychlý postup do nitra rakousko-uherského území žalostně selhaly, Italové nedokázali využít své početní převahy a zapletli se do zákopové války, která přinesla oběma stranám obrovské ztráty. Nepřátelství mezi Itálií a Rakousko-Uherskem se projevilo i na Dálném východě. Rakousko-uherští námořníci střežící vyslanectví v Pekingu měli krajně napjaté vztahy se svými italskými protějšky a 5. října 1915 došlo k incidentu, při kterém Italové zahájili na rakousko-uherské námořníky palbu a dva lehce zranili. Není bez zajímavosti, že mezi Itálií a Německem trval mír až do roku 1916.

Smyslem tohoto příspěvku není líčit průběh bojů na italské frontě ani osudy rakousko-uherského námořnictva. Jak známo, Itálie se po první světové válce ocitla mezi vítěznými mocnostmi. Její válečné zisky však naprosto neodpovídaly jejímu nasazení. Itálie získala Tridentsko a Jižní Tyrolsko, Gorici a Gradišku, Zadar, Istrii a Terst. Její další ambice však ztroskotaly zejména na právu na sebeurčení, prosazovaném americkým prezidentem Wilsonem. Dalmácie připadla nové Jugoslávii, Italové nezískali část Albánie ani Malé Asie. Itálii nemělo připadnout ani město Fiume (Rijeka), jež mělo jasnou italskou většinu, a Itálie je zabrala až po epizodě s vládou básníka Gabriela d’Annunzia. Zatímco rozsáhlé německé kolonie v Africe zabrali Britové a Francouzi, Itálie se měla spokojit s bezcennou kompenzací v podobě území na hranici mezi Somálskem a Keňou. Taková byla odměna za víc jak šest set tisíc italských padlých za první světové války. Zklamání z hubených válečných zisků výrazně přispělo k radikalizaci části italské společnosti a k růstu fašismu.