Zachovalo se pouze torzo přístroje složené z ocelové kyslíkové lahve, ventilové komory a látkového pásu, kterým se přístroj upevňoval k tělu.
Ochranné izolační přístroje se používají v prostředí, ve kterém nemůže být využito ochranných masek s filtry z důvodů nízké koncentrace kyslíku v atmosféře. Kyslík k dýchání musí být dodáván přístrojem, jehož součástí je zásobárna kyslíku. Používá se však i tehdy, je-li odstraňování škodlivin ze vzduchu filtrací obtížné nebo nemožné. Tyto přístroje byly poprvé vyvinuty již v polovině 19. století pro práci v dolech a po vypuknutí 1. světové války tak měly armády k dispozici již zavedené konstrukce těchto přístrojů. Ty mohly nahrazovat, aspoň z počátku, ochranné prostředky proti některým útočným plynům a používaly se i v prostředí s vysokou koncentrací kysličníku uhličitého (krytá nevětraná místa, v nichž docházelo ke spalování střelného prachu).
V roce 1916 vyvinula německá firma Dräger v Lübecku Heeres Sauerstoff-Schutzgerät. Přístroj vážil kolem 7,5 kg a nosil se připevněný pásem na boku. Skládal se z kyslíkové lahve (asi 120 l stlačeného kyslíku), ventilové komory s vdechovým a výdechovým ventilem, pohlcovače, dýchacího vaku, vodících hadic (chladící rourky a dýchací hadice) a ústnice nebo masky (používaly se vojenské ochranné masky). Přívod kyslíku do dýchacího vaku se obsluhoval pomocí ventilu a to podle potřeby, což vyžadovalo kvalitní výcvik a znalosti. Dále pokračoval kyslík přes chladící rourku do ventilové komory. Vydechovaný vzduch šel z ventilové komory do pohlcovače, kde docházelo k jeho regeneraci, tedy odstranění kysličníku uhličitého. Vycvičené jednotky mohly s tímto zařízením v podzemí i na povrchu pracovat až jednu hodinu. Pro armádu jich bylo vyrobeno během 1. světové války kolem 16 tisíc.