Rakousko-Uherské námořnictvo bylo izolováno v oblasti Jaderského moře, kde k bojům docházelo jen v menším rozsahu. Na začátku války mělo k dispozici poměrně širokou škálu plavidel, od nejmodernějších bitevních lodí typu dreadnought, přes pancéřové křižníky, torpédoborce, dělové čluny, ponorky až po zastaralé křižníky z konce 19. století.
Do rakousko-uherského námořnictva byli povoláváni mladí muži mezi osmnácti a jednadvaceti lety. Zajímavostí je, že 20 % důstojníků, 30 % lodních lékařů, 50 % lodních konstruktérů a přibližně 60 % dělostřeleckých důstojníků bylo české národnosti. Češi také tvořili celou třetinu posádek rakouských ponorek a dokonce i jako jejich velitelé. Úspěšným ponorkovým velitelem byl Josef Holub (1885–1964), který má na svém kontě potopení jedenoho torpédoborce, tří parníků a dvaceti osmi plachetnic. Stal se tak po Rudolfovi Singule (1883–1945) druhým nejúspěšnějším Čechem v rakouském ponorkovém námořnictvu. Nejprve sloužil bez větších akcí na malých ponorkách U21 a U22. Následně velel dokonalejší ponorce U27, na níž nastoupil v lednu 1918. Od ledna do konce léta 1918 vykonal Josef Holub s posádkou U27 čtyři operační plavby, zejména v oblasti východního Středomoří, Egejského moře a pobřeží Řecka. Poslední plavba, která trvala od 22. června do 26. září 1918, je považována za nejdéle trvající operační plavbu ponorky v historii první světové války.
Vstavený model ponorky U27 je v měřítku 1:100.