V průběhu první světové války seznala rakousko-uherská armáda potřebu těžkého kanonu s velkým dostřelem. Výsledkem byl kanon s klínovým závěrem známý v c. a k. armádě jako 24 cm Kanone M.16.
Byl vyráběný od roku 1916 Škodovkou podle konstrukce inženýrů Oskara a Richarda Dirmoserových. Délka hlavně činila 9,6 m neboli čtyřicetinásobek ráže. Kanon v palebném postavení vážil 79,1 t, při přesunu spolu s vozy dělostřeleckého vlaku celkem 135 t – identický benzino-elektrický vlak, vyrobený firmou Austro-Daimler podle návrhu Ferdinanda Porscheho, byl využíván i k převozu 38 cm houfnice vzor 16, s níž kanon sdílel i další konstrukční prvky. Kanon byl přepravován rozložený na čtyři části (hlaveň, lafeta, levá a pravá část ložiště, k tomu zvláštní vagon na munici).
Příprava kanonu ke střelbě činila až dvacet hodin, jeho rozložení a odvoz pak zhruba šest hodin. Frekvence střelby činila zhruba jeden výstřel za pět minut. Maximální dostřel činil 26,3 km. Škodovy závody vyrobily do konce války dva kusy, nasazené s velkým úspěchem na západní i na italské frontě.
Armáda nově vzniklé ČSR získala celkem šest kanonů – původní dva se v říjnu 1918 nalézaly ve Škodovce a čtyři další byly vyrobené v letech 1919–21. Kanony připadly do výzbroje 301. dělostřeleckého pluku – dvě baterie po dvou kanonech, zbylé dva byly náhradní. Se zavedením zlepšené munice (1921, 1935) byl zvýšen dostřel.
24 cm kanon vzor 16 zůstal ve výzbroji čs. armády až do Mnichova. V únoru 1939 bylo všech šest kusů, spolu s množstvím další dělostřelecké výzbroje, prodáno nacistickému Německu. Německé síly je využívaly například při dobývání Francie, během obléhání Leningradu nebo na západní frontě na konci války.