Španělský král Alfons XIII. při přistání německé vzducholodi Graf Zeppelin

Snímek pořízený na přelomu dvacátých a třicátých let zachycuje španělského krále Alfonse XIII. (vládl v letech 1886–1831) v Seville při přistání německé vzducholodi Graf Zeppelin. Král Alfons XIII. stojí v okně vzducholodě napravo, po jeho pravé ruce je kapitán vzducholodě Ernst Lehmann (zahynul roku 1937 na následky zranění utržených při katastrofě vzducholodi Hindenburg).

Španělsko v devatenáctém století prožívalo bouřlivý vývoj nebo spíše bouřlivé časy – v některých oblastech země nebylo po nějakém rozvoji ani památky. Královna Isabela II. ze španělské linie Bourbonů (vládla 1833–1868) musela opakovaně bojovat o svůj trůn s karlisty, stoupenci jejího strýce dona Carlose, a roku 1868 byla svržena liberály. V nastalém zmatku došlo k hledání nového panovníka. Karlistický pretendent by se setkal se zuřivým odporem, nabídka španělské koruny Leopoldu Hohenzollern-Sigmaringen vyústila ve válku mezi Francií a německými státy. Novým španělským králem se stal italský princ Amadeus Savojský (1870–1873), leč i ten abdikoval, vznikla krátkodechá první španělská republika a země se propadla do v pořadí třetí karlistické války. Roku 1874 nastoupil na trůn syn Isabely II. Alfons XII., jenž zemřel roku 1885. 17. května 1886 se jeho ženě Marii Kristýně Habsburské narodil syn, jenž nastoupil na španělský trůn jako Alfons XIII. Španělsko bylo od samého počátku jeho vlády v nelehké situaci, čelilo povstalcům na Kubě a Filipínách a roku 1898 prohrálo válku s USA. Největším úspěchem Alfonse XIII. bezesporu bylo, že se Španělsko za jeho vlády vyhnulo účasti v první světové válce.

Ani tak však mír nikdy nepanoval ani uvnitř země, ani navenek. Alfons XIII. čelil nepřátelům zleva i zprava. Jeho legitimitu neuznávali ultrakonzervativní karlisté, kteří stále podporovali pretendenta z vedlejší linie královského rodu. S královským režimem byla nespokojena i levice; anarchisté byli ve Španělsku tak silní jako nikde jinde. V zemi existovaly obrovské kontrasty. V Baskicku a Katalánsku existoval vyspělý průmysl, zato na jihu v tzv. „pásu latifundií“ panovaly středověké poměry – tamní bezzemci se i se svými rodinami stěhovali do chlívků pro prasata na statcích, kde pracovali, a žrádlem pro prasata si zpestřovali jídelníček. Konzervativní rolníci ze Staré Kastilie a z Navarry byli oporou tradičních pořádků; mezi katolickými Basky sílilo nacionalistické hnutí podobně jako v Katalánsku. Legitimitu demokratického rozhodování podrývalo, že bohatí velkostatkáři určovali, kdo bude zvolen v jejich volebních obvodech. Tyto „pořádky“ byly posměšně známé jako kasikismus – kasikové byli někdejší indiánští náčelníci na ostrovech v Karibiku. Ne nadarmo si Amadeus Savojský svého času povzdechl, že Španělům se nedá vládnout.

Madrid se však nepokoušel vládnout pouze Španělům. Španělsko mělo tradičně državy na severu afrického kontinentu – z nich Ceuta a Melilla přečkaly všechna protivenství a jsou ve španělských rukou dodnes. V důsledku první a druhé marocké krize z let 1905 a 1911 byl Španělům přiznán protektorát nad nejsevernějším pásem Maroka při Středozemním moři. Tamní obyvatelstvo však mělo zcela jiné představy. Již roku 1909 utržily španělské síly vážnou porážku od Maročanů v Barranco del Lobo. Následné rozhodnutí madridské vlády povolat záložníky a poslat je do Maroka vyústilo v Barceloně ve vážné nepokoje, známé jako „tragický týden“. Projevilo se napětí mezi španělskou armádou a částí obyvatelstva mateřské země. Podobné, ještě horší následky měla katastrofa u marockého Anwálu roku 1921, kdy bylo několik tisíc vojáků generála Silvestreho zmasakrováno kmeny z pohoří Ríf. Všeobecně se věřilo, že Silvestre byl k riskantnímu tažení přesvědčen právě svým přítelem Alfonsem XIII., který bažil po prestižním vojenském úspěchu. Politickou krizi vyřešil Alfons XIII. jednoduše: v zemi byla roku 1923 nastolena vojenská diktatura, v jejímž čele stál generál Miguel Primo de Rivera y Orbaneja.

Vojenská diktatura měla ve španělsky hovořících zemích dlouhou tradici a Primo de Rivera nebyl žádný zvláštní tyran. Britský historik Paul Johnson označil jeho diktaturu za „ospalou a nepodnikavou“ – poddaní totalitních říší dvacátého století by se za takovýto režim jistě nezlobili. Jinak se Primo de Rivera vyznačoval rozšafnou povahou; jednou si v čestné lóži si zapálil doutník a bylo mu taktně naznačeno, že se tam nesmí kouřit. Diktátor povstal a s doutníkem v ruce zvolal na celé hlediště: „Dnes večer smějí všichni kouřit!“ V domácí politice spolupracoval se socialistickými odbory a zejména s jejich předákem Largem Caballerem. Problémy ve Španělském Maroku ani zdaleka neustávaly; nepokojné rífské kmeny byly potlačeny až roku 1926 společným španělsko-francouzským tažením. V těchto bojích se zakalilo tvrdé jádro španělské armády včetně mnoha pozdějších velitelů z dob občanské války; roku 1920 byla založena španělská Cizinecká legie, jež byla složena primárně ze samotných Španělů a představovala jednu z nejobávanějších jednotek nacionalistů za občanské války.

Nespokojenost s režimem i se samotným králem stoupala. V lednu 1930 byl Primo de Rivera nucen odstoupit a záhy zemřel ve francouzském exilu; ve španělské politice působil jeho syn José Antonio Primo de Rivera, jenž založil fašistickou Falangu. Novým diktátorem se stal generál Dámaso Berenguer, následovaný v únoru 1931 admirálem Aznarem; opozice se však již chystala k převzetí moci. V srpnu 1930 došlo k dohodě socialistů, republikánů a katalánských nacionalistů v San Sebastianu. Povstání vojenské posádky v aragonské Jace v prosinci 1930 skončilo ještě porážkou pučistů. Není bez zajímavosti, že k republikánským povstalcům se přidal bratr pozdějšího diktátora Francisca Franca Ramón, který chtěl dokonce bombardovat královský palác.

Pád krále Alfonse XIII. přinesly až obecní volby z 12. dubna 1931. Jednalo se de facto o referendum o monarchii jako takové. Výsledek voleb byl na první pohled jednoznačný: republikánská koalice ovládla mimo jiné 40 z 50 správních center provincií. Pro vítězné republikány mohlo být varovným znamením, že na počet zastupitelů byly výsledky mnohem vyrovnanější – monarchisté získali 40 324 mandátů, zatímco republikáni, socialisté, katalánští a baskičtí nacionalisté a ostatní celkem 41 116 mandátů. Vítězové však argumentovali tím, že mandáty monarchistů připadaly vesměs na venkov, kde byly mnohem menší volební obvody než ve městech. Madrid a Barcelona se v drtivé většině postavily proti monarchii; 14. dubna 1931 Alfons XIII. odcestoval do exilu (pobýval mimo jiné na českém zámku Kynžvart, jenž patřil rodu Metternichů).

Druhá španělská republika měla bez ohledu na cítění značné části Španělů silně levicový a antiklerikální charakter a musela se neustále potýkat s odporem ze strany radikální levice i pravice. Španělská občanská válka nevedla k okamžitému obnovení monarchie – generalissimus Franco měl jiné plány a v jeho nacionalistické koalici beztak byly síly, které si restauraci hlavní linie španělských Bourbonů naprosto nepřály. Alfons XIII. zemřel 28. února 1941 v Římě, dalším španělským králem se po Francově smrti stal až jeho vnuk don Juan Carlos.