Adolf Kašpar, Menáž, kolem 1915

V povědomí našich čtenářů je malíř a grafik Adolf Kašpar zapsán především jako vynikající ilustrátor. K nejznámějším a na dlouhou dobu nepřekonatelným patří jeho mistrovské žánrové scény z Jiráskova F. L. Věka nebo Babičky Boženy Němcové. Daleko méně známá je jeho volná malířská a grafická tvorba včetně souboru válečných akvarelů. Kašpar narukoval v roce 1915 k zeměbraneckému pěšímu pluku č. 13 v Olomouci. Právě zde vznikl soubor jeho devíti žánrových scén ze života mužstva v olomouckých kasárnách. Prezentovaný akvarel představuje skupinu vojáků při výdeji stravy na jednom z nádvoří kasáren. V pozadí je patrný proviantní sklad, který autor detailněji zachytil na jiném díle tohoto souboru. V centru malby je kuchař při výdeji stravy a kolem postávají ve frontě vojáci s ešusy. Někteří po jídle nenuceně konverzují.

Autor díla Adolf Kašpar (1877–1934) pocházel ze severomoravského Bludova poblíž Šumperka. Jeho otec byl bohatý kupec, a proto mohl jít mladý Adolf na studia, když se po požáru domu v rodném městě přestěhovali do Olomouce. Od počátku však bylo jasné, že mu nebude souzena profesní dráha učitele, nýbrž umělce. Jeho mimořádného talentu si záhy všiml olomoucký knihkupec a nakladatel Romuald Promberger a doporučil mu studia na pražské Akademii výtvarných umění. Kašpar se také oženil s jeho neteří Jitkou Řepkovou. Za první světové války působil nejprve, jak již bylo řečeno, v Olomouci. Od roku 1916 spolupracoval s architektem Dušanem Jurkovičem na funerální výzdobě hrobů rakouských vojáků na slovensko-polském pomezí v západní Haliči.

Jeho celoživotní tvorba je spojena s oblastí Hané a především Lošticemi, kde si ještě před válkou pořídil s rodinou pozemek a v domě postaveném podle vlastního návrhu trávil až do roku 1932 každé léto. Když v roce 1934 navštívil Šumavu kvůli přípravě ilustrací pro knihu J. Š. Baara, dostal cestou k Čertovu jezeru mrtvici, na jejíž následky zemřel. Jeho mimořádný přínos kulturnímu dědictví 20. století je nesporný.

Akvarel na papíře, 290 x 460 mm.

Umělecké dílo bylo do sbírky Vojenského historického ústavu Praha získáno formou převodu po roce 1919.