Československé letectvo potřebovalo počátkem 20. let náhradu za dosluhující francouzské stíhače SPAD. Jednou z domácích firem, které na tuto potřebu zareagovaly, byla firma Aero, čile experimentující s novými typy letadel. V dubnu 1922 s ní armáda uzavřela smlouvu na dodání dvacítky nových stíhacích letounů typu, který sice ještě nebyl hotový, ale měl vycházet ze starších prototypů. Pod vedením inženýra Antonína Husníka tak Aero zahájilo vývoj nového typu, označeného jako A-18. První pokusný vzlet se konal v březnu 1923, do konce srpna bylo předáno všech 20 kusů. Od počátku však bylo jasné, že vbrzku budou k dispozici modernější stroje se silnějším motorem (Avia BH-21), proto k dalším objednávkám nedošlo. Další problém pro stroj představovaly časté havárie, v některých případech smrtelné. I přes tyto nedostatky se stroje A-18 udržely v činné službě až do roku 1931; ke konci své kariéry sloužily především k výcviku na letišti v Chebu. Upravené verze A-18 B a A-18 C z let 1923 a 1924 sklidily úspěch při leteckých soutěžích.
Letoun A-18 představoval jednomístný dvojplošník s pevným podvozkem. Ve standardním provedení měl rozpětí horního křídla 7,65 m, jeho délka činila 6 m a výška 2,6 m. Vzletová hmotnost činila 863 kg. Motor BMW IIIa o síle 136 kW dával letounu maximální rychlost 229 km/h, stroj mohl vystoupat do výšky 8000 m. Stroj byl vyzbrojen dvojicí synchronizovaných kulometů Vickers ráže 7,7 mm.