V průběhu 2. světové války se na Němci ovládaných letištích a v opravárenských závodech velice rozšířily různé varianty akumulátorových jeřábů koncernu MIAG. Ty umožňovaly volnou manipulaci bez nutnosti připojení na zdroj elektrické energie i s velice těžkými předměty, jako byly celé pohonné jednotky letadel včetně motorových loží.
Jejich základem bylo mohutné nosné těleso, nesoucí kyvné rameno s výsuvným nástavcem. Zvedání břemen bylo zajištěno pouze elektromechanicky pomocí lan, kladek a ovládacích pák, které poháněl stejnosměrný elektromotor o výkonu 4 kW. Ten zároveň zajišťoval i pohyb jeřábu pohonem velkých předních kol. Menší zadní kola, odpružená listovými pery, byla ovládána velkým volantem a sloužila k zatáčení jeřábu. Pracoviště strojníka bylo na plošince v zadní části zařízení.
Po válce byly tyto jeřáby široce využívány i naší armádou a příslušnými opravárenskými podniky. Představovaný kus byl určen pro manipulaci s leteckými motory na cechu oprav letounů Iljušin Il-14 v Leteckých opravnách Kbely. Svědčí o tom nápis „Vrba“ na jeho boku. Šlo o mistra Vladimíra Vrbu st., vedoucího revizí motorů Švecov AŠ-82 T a vrtulí Avia V-50 na hangáru číslo 51 v LOK.
Tento MIAG K.3.B byl podle štítku vyroben u Werk Ober Ramstadt Abfellg. Elektrofahrzeuge někdy koncem třicátých let minulého století. Původně byl asi celý šedozelený, později pak dostal khaki nátěr, doplněný červeně zvýrazněnými odlitky výrobní značky MIAG a údaji o maximálním zatížení ramene. Jeřáb u našeho letectva nazývaný „Mamut“ byl do sbírky VHÚ získán z Leteckých opraven Kbely v polovině devadesátých let minulého století.
Jeho souhrnná délka v pojezdové poloze byla 5 m, s vysunutým nástavcem 6,1 m, šířka 1,5 m a prázdná hmotnost úctyhodných 8 000 kg. Maximální nesené břemeno pak bylo 5 000 kg na krátkém rameni, 2 000 kg nesené nástavcem. Baterie měly celkové napětí 80 V a kapacitu 300 Ah.