Americký samopal UD M.42

Na prahu druhé světové války, jež pro Spojené státy začala útokem japonského císařského námořnictva na havajskou námořní základnu Pearl Harbor 7. prosince 1941, měla armáda Spojených států, námořnictvo a námořní pěchota (U.S. Marine Corps – USMC) zavedeny ve výzbroji samopaly Thompson M1928A1 a koncem roku získávali námořní pěšáci ve větších množstvích samopaly Reising M50. Robustní, avšak velmi spolehlivý Thompson představoval z výrobního hlediska nejdražší zbraň své kategorie, lehčí a výrobně jednodušší Reising vykazoval v praxi náchylnost k zádržkám, takže na počátku roku 1942 sledoval výzbrojní úřad (U.S. Army Ordnance Department) možnosti snížení výrobních nákladů, času a ceny samopalu Thompson. Zjednodušená varianta M1, později následovaná modelem M1A1, nevedla k radikálnímu snížení hmotnosti zbraně, i když obě verze přinesly snížení výrobních nákladů.

Souběžně výzbrojní úřad zkoušel rovněž domácí konstrukce, mezi nimi také samopal předložený firmou High Standard Manufacturing Company z New Havenu ve státě Connecticut. Zkonstruoval jej zakladatel firmy Carl Gustav Swebilius (1879–1948), původem Švéd, jenž přišel do Spojených států v 17 letech a do pozice konstruktéra se postupně vypracoval u zbrojovky Marlin Firearms Co. v North Havenu. V roce 1926 založil vlastní firmu, jež o šest let později zakoupila krachující firmy Hartford Arms a Equipment Company a začala s výrobou malorážkových pistolí.

Konstrukci svého samopalu přihlásil Swebilius k patentové ochraně v říjnu 1940. Zbraň měla uzavřený (dynamický) závěr a střílela z otevřeného závěru, stejně jako převážná většina tehdejších samopalů. Konstrukce bicího mechanismu měla stejné řešení, jako samopaly Thompson (s výjimkou posledního modelu M1A1) či sovětské PPD 40. Pohyblivý úderník ovládala proti odporu repulzní pružiny dvouramenná páka, jejíž přední rameno vyčnívalo z čela závorníku. Při doběhu do přední polohy narazil horní konec páky na vnitřní plochu pouzdra závěru a otočením páky došlo vysunutí úderníku.

Hlavní části zbraně, tedy pouzdro závěru s našroubovanou hlavní, závorník a spušťadlo s vodítkem zásobníku, byly třískově obráběny a nevyužívaly tedy levnějších výrobních technologií. Zbraň měla na pravé straně spušťadla přepínač režimu střelby kombinovaný s pojistkou. Odpružená páka na pravé straně sloužila k ovládání demontážní západky a po jejím stlačení bylo možné vysunout a oddělit pouzdro závěru od spušťadla s pažbou.

Konstrukce zásobníku sice vycházela z typu XX, používaného u samopalů Thompson, avšak rozměrově přizpůsobeného náboji 9 mm Parabellum. Standardní zásobník na 25 nábojů ale záhy dostal alternativu v podobě dvou vzájemně svařených zásobníků, takže po vystřílení jednoho zásobníku mohl střelec zásobník vyjmout a otočit o 180 stupňů, opět zasunout do zbraně a pokračovat ve střelbě. Konstruktérem této zvláštnosti ale nebyl Swebilius, nýbrž jeho spolupracovník John E. Owsley, jenž uvedené řešení přihlásil k patentové ochraně koncem srpna 1941.

Exempláře, zkoušené výzbrojním úřadem ve zkušebním středisku v Aberdeenu (Aberdeen Proving Ground) byly ovšem zařízeny na náboj .45 ACP, používaný v samopalech Thompson a armádních pistolích řady M1911. Zkušební komise z předložených samopalů v závěru zkoušek upřednostnila prototyp George J. Hyde, vyvinutý u divize firmy General Motors s označením Hyde-Inland 1 a následně vylepšené provedení Hyde-Inland 2. Tím vypadl Swebiliusův samopal ze hry.

Američtí agenti britské nákupní komise, jež uzavírala smlouvy na dodávky samopalů Thompson do Velké Británie, pánové Pope a Jackson, založili společnost United Defense Supply Corporation, která zakoupila výrobní práva na Swebiliovu zbraň, tehdy již s názvem United Defense Model 1941 s tím, že jim smlouva v případě prodeje zaručí stanovená procenta z každého vyrobeného a prodaného samopalu. Zřejmě ještě na sklonku roku 1941 projevila o Swebiliovy samopaly zájem holandská nákupní komise (Netherlands Purchasing Commission -NPC), jež chtěla pořídil výzbroj pro královskou holandskou armádu ve Východní Indii (Koninklijk Nederlands Indisch Leger – KNIL) a vystavila objednávku na 7500 samopalů, za níž krátce na to následovala další na stejný počet kusů.

Zbrojovka High Standard byla ale v té době plně vytížena velkou objednávkou na výrobu leteckých kulometů M2 pro potřeby britské RAF, takže se do výroby nemohla pustit. Smlouvu na výrobu samopalů, tehdy již označovaných UD M42 získala firma Marlin Firearms. Události ale nabraly jiný spád. Než stihla holandská nákupní komise již zaplacené samopaly odebrat, stihla japonská armáda v únoru 1942 obsadit území Holandské Východní Indie. Holanďanům tak zakoupené samopaly nemohly být k užitku, proto celý objem 15 000 prodali vládě Spojených států.

Značnou část samopalů UD M.42 využil Úřad strategických služeb (Office of Strategic Services – OSS), který jimi zásoboval různá hnutí odporu na okupovaných územích v Evropě, ať již ve Francii, kam prokazatelně dodal v roce 1944 celkem 2405 kusů, v Řecku či v Jugoslávii. Dostaly se také do Číny a do Barmy. V průběhu Slovenského národního povstání dodala OSS na letiště Tri duby dvě dodávky, čítající celkem 220 samopalů UD M.42. Lze tedy důvodně předpokládat, že všechny kusy ve sbírkách VHÚ pocházejí z těchto dvou amerických dodávek.

Exemplář s výrobním číslem 6269 získalo muzeum v roce 1956 převodem z MNO-SDV.

• Ráž: 9 mm Parabellum (9 x 19 mm)
• Celková délka: 823 mm
• Délka hlavně: 278 mm
• Délka záměrné: 512 mm
• Hmotnost zbraně bez zásobníku: 4050 g
• Hmotnost zbraně s prázdným zdvojeným zásobníkem na 50 nábojů: 4342 g
• Teoretická kadence: 800 ran/min.