ANDREJS, Jaroslav. Tři cesty k smrti

Mezi první a druhou hodinou ranní 28. března 1942 byly z letounu Handley Page Halifax Mk. II s imatrikulací NF-W od 138. perutě pro zvláštní účely RAF vysazeny dvě skupiny československých výsadkářů. Jejich kódová označení byla Out Distance a Zinc a navazovaly na předchozí výsadky Silver A, Silver B a Anthropoid, neboť dosud vynikající práce prvně jmenované skupiny slibovala možné rozšíření jejích úspěchů. Zatímco Out Distance měla úkoly sabotážní, Zincu (původně plánován jako Silver C) bylo uloženo zřídit na Moravě obdobnou zpravodajskou rezidenturu, jakou vybudoval v Čechách Silver A, a stát se řídícím orgánem domácího odboje pro tuto oblast.

Oba březnové výsadky ale provázela smůla od samého začátku. Polský pilot totiž obě skupiny vysadil ve značné vzdálenosti od plánovaných míst výsadků. Muži z Out Distance tak místo u Kopidlna seskočili u Ořechova u Telče a vojáci ze skupiny Zinc skončili místo v Buchlovských lesích až za slovenskou hranicí u městečka Gbely. Zvláště v případě Zincu tento navigační omyl do značné míry fatálně ovlivnil další běh událostí. Tato tříčlenná skupina ve složení velitel nadporučík Oldřich Pechal, rotmistr Arnošt Mikš a radista četař Viliam Gerik po seskoku ukryla tři radiové komplety a na další cestu vyrazila jen s agenturní stanicí a penězi.  Před přechodem hranice na Moravu se rozdělili. Mikš s Gerikem ji úspěšně přešli a následně odjeli na záchytnou adresu do Buchlovic, ale velitel Pechal tolik štěstí neměl. Zadrželi jej totiž dva němečtí celníci, kteří mu zabavili doklady, ale blíže jej neprohledali. Během eskortování na stanici se nadporučíku Pechalovi podařilo oba své věznitele zastřelit a prchnout před další hlídkou, nicméně přišel přitom o většinu financí výsadku a u zastřelených také zůstala jeho falešná legitimace s fotografií. Veliteli se nakonec podařilo přejít znovu na Moravu, ale po schůzce s ostatními členy výsadku skupinu rozpustil, neboť gestapo již zveřejnilo jeho fotografii a zahájilo rozsáhlé pátrání.

Již 4. dubna 1942 byla zatčena Pechalova rodina, kterou předtím stihl navštívit, ale Oldřichovi se podařilo z obklíčení vyklouznout a skrýval se s podporou několika místních vlastenců ve vrchovině Chřiby. Gestapo proto na jeho stopu nasadilo konfidenty Viktora Ryšánka a Karla Paprskáře, bývalé členy rozbité první garnitury Obrany národa, kterým se podařilo nadporučíka Pechala vylákat příslibem bezpečného úkrytu, navázání spojení s odbojem a radiového spojení s Londýnem na chatu poblíž Brna. Tam na něj 2. června 1942 ale čekalo devět gestapáků, kterým se podařilo ho po velmi tvrdé bitce přemoci. Oldřich Pechal při boji mimo jiné rozlomil železná pouta a několik gestapáků zranil. Při výsleších si počínal neobyčejně statečně, přestože byl konfrontován s popravou své rodiny. Nakonec jej Němci poslali do koncentračního tábora Mauthausen a 22. září 1942 popravili.

Rotný Mikš s četařem Gerikem po přechodu hranice zjistili, že jejich vysílačka je rozbitá, a Viliamu Gerikovi se ji nepodařilo opravit. Poté spolu odjeli do Brna, kde se rozešli. Arnošt Mikš se vypravil do Tábora, kde díky svému bratrovi, četníkovi, získal nové doklady, a pak se přesunul do Prahy, kde navázal kontakt s výsadkáři ze Silver A a Out Distance. V druhé polovině dubna byl poslán na Berounsko a Křivoklátsko, kde získal ubytování u odbojáře Josefa Kusého v Bělči u Litně. Po seskoku skupiny Bioscop 28. dubna poblíž obce Požáry se dostal do kontaktu s nimi a 30. dubna 1942 se vydal s Josefem Kusým vyzvednout materiál výsadku, ukrytý u místa jejich dopadu. Místo bylo ale mezitím již odhaleno a hlídáno na příkaz gestapa českým protektorátním četnictvem. V následné přestřelce rotný Arnošt Mikš jednoho četníka zastřelil a druhého zranil, sám byl ale těžce raněn a v bezvýchodné situaci obrátil zbraň proti sobě. Bohužel u něho gestapo nalezlo notýsek s poznámkami a adresami, které vedly k dalšímu rozsáhlému zatýkání.

Poslední z výsadku Zinc, radista četař Viliam Gerik, se po rozdělení skupiny vydal do Prahy, kde se mu nepodařilo navázat jakékoliv spojení s domácím odbojem. Ve zcela neznámém prostředí zde dva dny marně čekal na Arnošta Mikše a poté se 4. dubna 1942 sám šel udat na pražské policejní ředitelství. Předpokládal, že jakožto Slovák bude vydán na Slovensko, místo toho jej ale převzalo pražské gestapo. Gerik se pak stal vedle Karla Čurdy (s nímž, jakožto příslušníkem skupiny Out Distance, sdílel let do protektorátu) jedním z jeho nejaktivnějších konfidentů. Později, počátkem roku 1943, se pokusil vymanit ze spolupráce, ale byl udán jiným konfidentem a 6. dubna 1943 zatčen a vězněn na Pankráci, v Terezíně a v Dachau. Po osvobození se přihlásil na Ministerstvu národní obrany, byl zatčen a nakonec 29. dubna 1947 spolu s Karlem Čurdou za své zločiny popraven oběšením.

Prezentovaná kniha Jaroslava Andrejse vyšla poprvé roku 1968 a byla záhy rozebrána. Dotisku se ale kvůli nastupující normalizaci již nedočkala a druhé vydání tak následovalo až po roce 1989. Její autor se narodil roku 1908 a působil od 30. let jako novinář a publicista. Po druhé světové válce se stal prvním autorem, který zpracoval tématiku atentátu na Heydricha v knize z roku 1947 Za Heydrichem stín (pod pseudonymem Jan Dreys), která vycházela jak z dokumentů MNO, tak z jeho vlastního bádání a návštěv přeživších spolupracovníků výsadkářů (počátkem roku 1947 se například setkal před soudním procesem i s Karlem Čurdou a Viliamem Gerikem). Publikace měla velký úspěch a v krátké době se dočkala tří vydání. Přestože do dnešních dnů byla již řada skutečností opravena a doplněna, jednalo se o průlomové dílo. Jaroslav Andrejs se i nadále věnoval problematice československých výsadkářů z Anglie a shromáždil značné množství materiálů, které byly ale publikovatelné až v uvolněné atmosféře první poloviny roku 1968. Tehdy poprvé vyšla prezentovaná kniha věnující se osudům vojáků z výsadku Zinc. Druhé vydání doplněné o obrazovou dokumentaci pak vyšlo roku 1992 s doslovem plukovníka Jiřího Šolce. S ohledem na dobu prvního vydání kniha nedisponuje poznámkovým aparátem. Přesto dodnes zůstává vysoce hodnocenou a velice čtivě vyprávěnou historií této výsadkové operace.

Citace:

ANDREJS, Jaroslav. Tři cesty k smrti : (zánik skupiny Zinc). 2. vyd. Praha : TYPO & GRAFIK, 1992. 191 s. ISBN 80-901191-0-7