Anglická puška Barth-Hohenbruck

Transformace perkusních předovek na pušky nabíjené zezadu jednotným nábojem, v jehož kovové, zpravidla mosazné nábojnici, opatřené zápalkou a prachovou náplní a spojené se střelou, měla mnoho podob. Technicky poměrně jednoduché řešení představoval otočný záklopkový závěr, jehož deska uzavírala nábojovou komoru. Na pravé straně měl závěr rukojeť a jejím zdvižením a otočením vlevo se otevřel. Bicí mechanismus sestával z kohoutu upevněného zpravidla na původní zámkové desce a šikmo vedeného úderníku, uloženého v těle závěru.

Na zdokonalování uvedeného závěrového systému pracoval již od konce čtyřicátých let 19. století puškař a konstruktér Silvestr Krnka (1825–1903), který na svou konstrukci také získal 1. března 1867 privilegium (patent) č. 3679/497. Jeho největším úspěchem bylo zavedení pušky Krnka 1869 včetně náboje Krnkovy konstrukce do výzbroje carské armády.

V širším kontextu okrajovou záležitostí v souvislosti s Krnkovým záklopkovým závěrem zůstaly pušky Barth-Hohenbruck, jež vyráběl v letech 1869−1872 londýnský puškař George Henry Daw (1829–1892). Jejich označení již téměř upadlo do zapomnění, avšak souviselo s nabízením Krnkova systému rakouské vojenské správě.

Zřejmě v březnu 1867 nabídl Bruno Barth z Vídně Krnkův systém 7. odboru ministerstva války jakožto vhodnou alternativu pro přestavbu předovek na zadovky. Připomeňme, že v té době již rakouská vojenská správa přijala do výzbroje první, nepříliš perspektivní a v některých ohledech problematickou zadovku Franze Wänzela se záklopkovým závěrem. Barth se dočkal odpovědi na svoji nabídku 10. dubna a v ní ho náčelník odboru generál Jüptner žádal o kalkulace výrobní ceny hlavních součástí potřebných k transformaci armádních zadovek na Krnkův systém. Podstatné zůstává, že na půdě 7. odboru nevznikla žádná pochybnost o původci nabízeného systému, byť zbraň předložená Barthem nesla označení „Barth-Hohenbruck“. Ani následná licitace ohledně ceny, kterou Barth postupně snížil z původních šesti zlatých na pět, však nepřinesla vyhlídky na úspěch. Definitivní tečku za snahou prosadit Krnkův závěr jako možnou alternativu transformace rakouských pušek na zadovky udělal zamítavý přípis 7. oddělení z 24. dubna 1867. O systému Wänzl ostatně již bylo rozhodnuto a veškeré intervence a snahy prosadit Krnkův závěr pro transformace předovek tak nemohly vést k úspěchu.

Vysvětlení, proč rakouská vojenská správa posuzovala Krnkův systém pod jinými jmény, tkví ve smluvním vztahu protagonistů. Silvestr Krnka našel počátkem roku 1867 společníky ve fregatním kapitánovi baronu Eduardu svobodnému pánu z Hohenbrucku a Bruno Barthovi. Smlouvu na společné využití konstrukce své zadovky uzavřel s oběma jmenovanými a dále s Thomasem Sederlem (1816–1896). Tento vídeňský puškař vlastnil v Ottakringu, Eisnerstrasse 315 (tehdy ještě u Vídně) továrnu na výrobu zbraní. Smlouva, datovaná 3. ledna 1867, poskytovala Sederlovi výhradní právo vyrábět po dobu pěti let pušky Krnkova systému, ať již na základě tuzemských či zahraničních objednávek bez ohledu na to, zda se jednalo o zbraně deklarované pod Krnkovým jménem či jmény jeho společníků. Při získání objednávky ze strany některé vlády se Sederl zavazoval vyrobit na své náklady do čtyř týdnů deset pušek určených pro předvádění a zkoušení v dané zemi. Z každé nově vyrobené pušky či z předovky transformované na Krnkův systém měl Sederl podle smlouvy vyplatit Krnkovi, Hohenbruckovi a Barthovi po 20 krejcarech z prodejní ceny zbraně.

Smlouva zavazovala Bartha a Hohenbrucka rozšiřovat Krnkovo privilegium v Prusku, Rusku, Anglii, Belgii, Švýcarsku, Itálii a Americe, ovšem pod Krnkovým jménem, nikoli pod jejich. O zisk z prodeje privilegia se měli společníci rozdělit rovným dílem. V případě výroby Krnkových pušek v zahraničí, tedy mimo závod v Ottakringu, by nepřišel zkrátka ani Sederl. Společníci se zavázali zaplatit mu jako odškodné po 50 krejcarech z každé v zahraničí vyrobené zbraně.

Později se ukázalo, že Krnkovi společníci nepovažovali klauzule společné smlouvy z ledna 1867 za natolik závazné, aby se na ně příliš ohlíželi. Baron Eduard svobodný pán von Hohenbruck přihlásil Krnkův závěrový systém k patentové ochraně pod svým jménem ve Francii, kde také získal 15. června 1867 patent s číslem 76 775. To mu zároveň vytvořilo lepší pozici při nabízení transformace předovek nejen tamní vládě, ale i vládám v jiných zemích.

Pušky vyráběné londýnským puškařem Georgem H. Dawem tak vlastně vzdáleně připomínají dávno zapomenutou kauzu Krnkových snah o prosazení záklopkového závěrového systému do výzbroje rakouské armády.

Exemplář pušky Barth-Hohenbruck získalo muzeum v roce 1930 koupí od soukromé osoby.

TECHNICKÉ ÚDAJE:

• Ráž: 12 mm (náboj neurčen)
• Celková délka: 1239 mm
• Délka hlavně: 808 mm
• Délka záměrné: 690 mm
• Hmotnost: 3 980 g