Belgická puška M 1889

Přechod na zadovky zařízené na jednotný náboj sice zmodernizoval výzbroj řady armád, avšak prudký rozvoj techniky v posledních dekádách 19. století přinášel postupně řadu konstrukcí, zvyšujících rychlost střelby, jimž jednoranové pušky nemohly konkurovat.

Belgická armáda postupně zavedla jednoranové pušky Albini-Brändlin M 1867 a M 1873, Terssen M 1868 včetně poměrně moderní konstrukce Comblain M 1882, jež se však ve světle nových konstrukcí jevily již v druhé polovině 80. let jako zastaralé. Od roku 1886 postupně zkoušela belgická vojenská komise ve střeleckém táboře v Beverloo řadu konstrukcí a do užšího výběru se na podzim 1888 dostaly nejen domácí konstrukce Caspera Engha, Léona Naganta a poručíka Marga, ale také rakouské pušky Ferdinanda Mannlichera ve třech variantách v ráži 8 mm a německá puška Mauser, zařízená na náboj ráže 7,65 mm.

Finální zkoušky proběhly v červenci 1889 a utkaly se v nich už pouze pušky Mauser, Nagant a Mannlicher 1888 III, přičemž komise se nakonec jednostranně rozhodla doporučit k zavedení systém Mauser. Na návrh ministerstva války byla královským dekretem Leopolda II. z 23. října 1889 zavedena puška Mauser M 1889 včetně náboje 7,65 x 53 mm do výzbroje belgické armády.

Zavedený vzor měl válcový odsuvný závěr se dvěma symetrickými uzamykacími ozuby, zabíhajícími do drážek v přední části pouzdra závěru, a přímoběžný úderník s maticí osazenou otočnou pojistkou. Na rozdíl od pozdější vrcholné konstrukce závěrového systému Mauser, napínal úderník už dopředný pohyb závěru, nikoliv závěrečná fáze jeho uzamykání. Nábojová schránka na pět nábojů s jednořadovým uložením tvořila charakteristickou siluetu střední části zbraně. Na rozdíl od řady jiných konstrukcí ji bylo možné odejmout, jelikož ji aretovala západka, umístěná na přední stěně lučíku. Její výstupek zapadal do vybrání v přední části lučíku.

Belgická puška M 1889 byla také první armádní puškou, nabíjenou pomocí nábojových pásků, nikoliv rámečků, vsazovaných společně s náboji do schránky. Na levé straně v zadní části pouzdra závěru se nacházel odpružený vyhazovač, kombinovaný se zádržkou závěru. Jeho prodloužené ovládací rameno zabíhalo do vybrání pro nábojový pásek. Při vsazení pásku s pěti náboji tam tak rameno vyhazovače zajišťovalo pásek proti vypadnutí. Charakteristický rys nové pušky představovalo uložení hlavně v ocelovém ochranném plášti, zabraňujícím popálení střelce při úchopu zbraně za hlaveň. Na první pohled elegantní řešení se v praxi ukázalo jako značně problematické již z toho důvodu, že vnitřní prostor mezi hlavní a ochranným pláštěm představoval výborný kondenzátor vlhkosti, což vedlo růstu obtížně odstranitelné koroze.

Výrobní práva na zavedenou pušku získala belgická vláda, jež zadala v polovině června 1889 objednávku na 150 000 kusů firmě Fabrique Nationale d´Armes de Guerre (FN), oficiálně ovšem vzniklé teprve 14 dní po udělení zakázky.

Kromě FN získalo zakázku na výrobu součástí také sdružení deseti předních výrobců v Liége, známé pod názvem Les Fabricants d´Armes Réunies, avšak výroba pouzder závěrů, hlavní, lučíků a závěrů následně probíhala ve státním arzenálu La Manufacture d´Armes de Liége.

Do vypuknutí války v roce 1914 bylo vyrobeno okolo 240 000 pušek a karabin.

Útok na Liége vedl k evakuaci arzenálu do Calais, odkud se pak výrobní zařízení dostalo do anglického Birminghamu, kde se podařilo od února 1916 zahájit výrobu kompletních zbraní.

Produkce anglických zbrojovek pod tlakem válečných potřeb svými kapacitami nedostačovala, takže britské ministerstvo války hledalo výrobce v Spojených státech. Prostřednictvím společnosti Imperial Contraction Company v New Yorku uzavřela s americkou zbrojovkou Hopkins & Allen kontrakt na výrobu pušek Lee Enfield SMLE Mk. III.

Americká zbrojovka Hopkins & Allen Arms Company v Norwichi ve státě Connecticut patřila v druhé polovině 19. století k předním americkým výrobcům krátkých a dlouhých palných zbraní. Přestože její továrna v únoru roku 1900 vyhořela, podařilo se ji znovu vybudovat a v průběhu první světové války se řadila mezi přední výrobce armádních pušek.

V roce 1915 získala dva armádní kontrakty a první se týkal výše zmíněných 400 000 pušek Lee Enfield. Příprava výroby sice vedla k rozšíření závodu a rozsáhlým investicím, avšak Hopkins & Allen žádné anglické pušky nevyrobil, jelikož firma nebyla schopna do stanoveného termínu dodat první kusy, anglická strana kontrakt zrušila.

Druhá zakázka, uzavřená s belgickou vládou v exilu, se týkala výroby 140 000 armádních pušek M 1889 a 10 000 karabin M 1889/16 včetně bodáků. Aby firma kontrakt získala, stanovila natolik nízké ceny u obou provedení, že investice do výrobního zařízení a samotná výroba ji přivedly k bankrotu. Zkrachovalou firmu koupila zbrojovka Marlin-Rockwell Arms Company z New Havenu v témže státě, jež zainvestovala dokončení belgické zakázky v původní továrně a kontrakt dokončila. S výrobou belgických pušek se tak ovšem definitivně uzavřela historie firmy Hopkins & Allen.

Exemplář s výrobním číslem 60 z počátku sériové výroby v říjnu 1916 získalo muzeum převodem z Heeresmusea Prag.

Ráž: 7,65 mm Mauser (7,65 x 53 mm)

Celková délka: 1274 mm

Délka hlavně: 780 mm

Délka záměrné: 577 mm

Kapacita nábojové schránky: 5 nábojů

Hmotnost: 4314 g