BÍLEK, Jiří. Kyselá těšínská jablíčka

Po čtyřech desetiletích od propuknutí prvních hraničních sporů mezi Československem a Polskem byla dne 13. června 1958 mezi oběma státy podepsána smlouva, která s konečnou platností stanovila hranice v oblasti Těšínska, Kladska, Ratibořska, Hlubčicka, Oravy a Spiše.

Nejdéle trvaly třenice o území Těšínska, které započaly již roku 1918. Tehdy nově vznikající Polsko zakládalo své nároky na dané území na národnostní příslušnosti obyvatel, zatímco Československo argumentovalo historickou příslušností Těšínska k České koruně už od 14. století. Roli hrály také strategické důvody, neboť skrze sporné území vedla klíčová Košicko-bohumínská dráha, poskytující jediné železniční spojení českých zemí se slovenskou částí rodícího se státu. Konflikt o novou hranici (před listopadem 1918 šlo o vnitřní území Rakousko-Uherska) přerostl koncem ledna 1919 v krátkou válku, v níž československé jednotky vytlačily Poláky za Vislu. Na základě usnesení pařížské mírové konference došlo posléze 28. července 1920 k dohodě, jíž bylo původně celistvé Těšínsko rozděleno na dvě části. Československu připadla více než polovina území včetně uhelného revíru a Košicko-bohumínské dráhy, zároveň se v této oblasti ale nacházela významná část etnicky polského obyvatelstva, což se do budoucna ukázalo být podnětem pro další konflikty.

Na podzim 1938 došlo spolu s německým záborem československého pohraničí také k obsazení československého Těšínska Polskem. Následovala tvrdá polonizace a utlačování ne-polského obyvatelstva, což vyvolalo mezi částí místního – i polského – obyvatelstva nespokojenost. Už o rok později, po porážce Polska Německem, ale bylo Těšínsko připojeno k Německu. Po válce začalo Polsko opět požadovat připojení nejen polského, ale i československého Těšínska.

K rozepřím o Těšínsko se v roce 1945 přidaly ještě spory o Kladsko, Hlubčicko a Ratibořsko. V důsledku rozhodnutí vítězných mocností po druhé světové válce o posunu německo-polské hranice na západ měla být i tato území spolu s velkou částí Slezska připojena k Polsku jako kompenzace za jeho územní ztráty na východě ve prospěch Sovětského svazu. Československo si ale Kladsko, Hlubčicko a Ratibořsko nárokovalo s ohledem na to, že tato území historicky patřila českému státu, aktuálně na nich žila česká menšina a jejich připojení k ČSR by pomohlo posílit obranyschopnost a vybudovat zarovnanou hranici strategicky výhodnou pro bezpečnost státu. Při jednáních o tato území se ovšem znovu vynořil i polský požadavek na Těšínsko, kde se stále nacházelo množství etnicky polského obyvatelstva. Obě strany se přitom houževnatě bránily proti sebemenšímu posunu svých hranic.

Spor se vyostřil v první polovině června 1945, kdy na území Ratibořska vstoupila první československá tanková brigáda. Obsazení několika ratibořských obcí vyvolalo ostrou reakci Poláků, kteří začali připravovat vojenský přepad Českého Těšína, Bohumína, Karviné a dalších míst. Situaci se podařilo uklidnit za pomoci sovětských generálů a československé jednotky se 15. června 1945 z Ratibořska stáhly.

Konflikt se přesunul do diplomatické roviny a stal se předmětem řady nót vyměněných v letech 1945−1947 mezi polskou a československou stranou. Neutuchající řevnivost umlčel až nátlak Sovětského svazu, který přinutil obě země, v té době již ovládané komunistickými a Sovětskému svazu loajálními politiky, k podepsání smlouvy o přátelství a vzájemné pomoci ze dne 10. března 1947. O úpravě hranic v ní však nebyla zmínka.

Napětí proto trvalo ještě další desetiletí. Teprve Smlouva mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou o konečném vytyčení státních hranic, podepsaná ve Varšavě 13. června 1958 a na československé straně ratifikovaná 17. října téhož roku, ukončila všechny československo-polské hraniční spory a stanovila, že hranice na Těšínsku, Kladsku, Ratibořsku, Hlubčicku a také Oravě a Spiši, kde se neshody projevily zvláště v letech 1918−1919 a 1938, zůstanou v předmnichovské podobě, a žádné výrazné změny se tedy ve zmíněných oblastech neuskuteční. Došlo pouze k vzájemnému předání některých pohraničních obcí a drobnějším korekcím hranic. S ohledem na nepřesnosti při vyměřování zůstal ale i po dohodě rozdíl, na základě kterého Polsko požadovalo dodatečné vyrovnání, k němuž však ani do dnešních dnů nedošlo.

Představovaná kniha z populárně naučné edice Polozapomenuté války nakladatelství Epocha a z pera dlouholetého pracovníka Vojenského historického ústavu Praha přibližuje nejdelší a nejdynamičtější z hraničních sporů mezi Československem a Polskem, spor o Těšínsko, jenž dosáhl vrcholů v letech 1919, 1938 a 1945 a jehož neúplné dořešení vyvolává i přes smlouvu z roku 1958 občasné excesy na obou stranách hranic prakticky do současnosti.

Citace:

• BÍLEK, Jiří, Kyselá těšínská jablíčka : československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1939, 1945. 1. vyd. Praha : Epocha, 2011. 308 s.

Kristýna Jakl Ansorgová